Mohl chytat dobře nebo špatně a stejně prý vždycky dostal najevo, že ho trenér nemá rád. Brankář Jakub Kovář se po sezoně v Rusku vracel domů zklamaný a znechucený, protože v Jekatěrinburgu přišel o pozici brankářské jedničky. Poslední zápasy sezony kvůli sporu s koučem Razinem dokonce sledoval jen z tribuny a bude muset milovaný klub v létě nejspíš opustit. Zadostiučiněním za těžkým rokem by pro něj byla nominace na šampionát v Moskvě.
Z Ruska přijel otrávený, ale už se zase směje. Brankář Jakub Kovář v rozhovoru pro Nedělní Sport přiznává, že se mu radost k hokeji vrací na kempu hokejové reprezentace, kde bojuje o účast na mistrovství světa. Ve velké konkurenci to bude mít těžké. Dostat se do brankoviště českého týmu je za poslední roky suverénně nejtěžší. „Ale já si to užívám. Jsem rád, že jsem doma a s trenérem, který na mě každý den neřve,“ říká Kovář.
Co se v Jekatěrinburgu stalo, že to tam v závěru sezony bylo jinak?
„Nastala změna vedení a hlavního trenéra, který přišel do klubu a měl jasno v tom, že se mu nelíbí, že jsem tam zůstal. Asi měl představu mít v bráně někoho mladého a levného. Nelíbilo se mu, že má v týmu podepsanou drahou jedničku a ještě k tomu cizince. Od začátku mi to dával najevo a bylo vidět, že celou sezonu čeká na to, aby mě odtamtud dostal. Takže já už byl fakt rád, že je konec.“
Vše vygradovalo v play off, kdy jste poslední zápasy vůbec nechytal.
„Poslední tři zápasy jsem byl na tribuně. Přitom jsem první zápas série odchytal výborně, vyhráli jsme v Magnitogorsku a vypadalo to, že se sérií můžeme něco udělat. Trenér mě ale okamžitě odstavil od týmu, protože si asi nedokázal představit, že bych Magnitogorsk porazil a museli by se mnou počítat i na další sezonu. Takže to chtěl asi zvládnout i beze mě.“
Ocitl jste se najednou v hodně zvláštní situaci. Fanoušci Jekatěrinburgu vás mají moc rádi, trenér ne. Jak jste to snášel?
„Mě to samozřejmě mrzí. Já jsem si to tam zamiloval, lidi si mě tam vzali za svého a cítil jsem se tam opravdu hodně příjemně. První dva roky byly jako z pohádky, ale letos jsem od začátku cítil, že přišel jeden člověk, který mě tam prostě nechce a rozhodl se mi to tam co nejvíc znepříjemnit. Ať už jsem chytal dobře nebo špatně, neměl jsem to jednoduché. Já doufám, že to, co jsem si letos zažil, mě posílí do budoucna a posune mě to někam dál.“
Už v téhle situaci tušíte, co s vámi bude příští rok? V Jekatěrinburgu totiž máte smlouvu i na příští sezonu.
„Nevím. Opravdu nevím. Smlouvu mám, ale je de facto jasné, že v týmu nebudu moct zůstat. Trenér má smlouvu taky a moje smlouva bude o něco větší, takže se asi rozhodnou zbavit se radši mě než jeho. Uvidíme. Je to na vedení klubu, s jakými nabídkami přijdou, ale věřím, že se o mě nějaký tým přihlásí. Teď jsem popravdě fakt rád, že jsem doma a že jsem tady v reprezentační šatně s trenérem, který na mě každý den neřve.“
Je pozvánka na kemp v přátelské atmosféře a šance zabojovat o místo na MS po té těžké sezoně velkou vzpruhou?
„Jo, já si to strašně užívám! V Rusku jsem trenéra vůbec nechtěl v šatně potkat, najednou jsem ve sprše s trenérem a on se mě ptá na normální lidský otázky, usmívá se. Já jsem tohle rok nezažil a užívám si to. Na tréninku se mluví příjemně, jenom se chválí. Nikdo po nikom neřve, nemlátí se hokejkou do mantinelu. Je příjemné být zase v profesionálním týmu. Člověk má z trénování najednou úplně jiný pocit.“
Mluvil o tom nedávno i váš spoluhráč z Jekatěrinburgu Petr Koukal. Ten když si měl vybavit nejkrásnější vzpomínky z reprezentace, zařadil na první místo atmosféru na kempech před mistrovstvím světa. Máte to tak taky?
„Když nepočítám samotné zápasy a turnaje, tak si tady člověk fakt užije nejvíc zážitků a srandy. Nejprve nejsou žádné zápasy, až pak přijdou rozehrávací přáteláky, ve kterých o nic nejde, a nálada je tady hodně uvolněná. Sice se hraje o nominaci, ale nikdo se tím nestresuje. Ze začátku je tu fakt sranda. Až když se začne sestava krystalizovat, začne každý koukat, jestli na něj zbude místo. Většinou byl vždycky i čas, že si celé mužstvo zašlo na pivo. Jo, mám na tyhle kempy taky jenom dobré vzpomínky.“
Vše o MS v hokeji 2016 najdete ZDE >>>
Mění se na kempu nálada tím, jak se šampionát blíží a tím se blíží i samotná nominace?
„Hlavně se mění doba. Už jsem tady pošesté za sebou, a když si vzpomenu na první dva kempy, tak ty začínaly opravdu hodně uvolněně. Na to pivo jsme si fakt zašli, všechno bylo volnější. Dnes už se na pivo nejde. Je to víc profesionální, režim je přísnější. Dřív se jezdilo i domů, někteří na tréninky dojížděli. Dnes musí být všichni povinně na hotelu. Ale čím blíž se blíží mistrovství, někteří kluci vypadávají a počítá se s tím, kdo přijede nebo nepřijede z NHL, nálada v týmu se mění a přichází i napětí.“
Jak se na to díváte vy osobně? Z pohledu brankáře se situace mění o to víc. Když se podíváme na konkurenci do NHL i KHL, za vaší éry snad nikdy nebylo těžší se do brankoviště reprezentace dostat.
„Suverénně! Já když se dostal poprvé na mistrovství, tak to začalo tím, že Tomáš Vokoun ukončil reprezentační kariéru. Tehdy nás nebylo moc. Saša (Salák) byl ještě v Americe a nepřipadal v úvahu, takže jsme tu tehdy prakticky byli jenom s Kubou Štěpánkem. Pak se do Evropy vrátil Saša, začali se rozchytávat i kluci v extralize a konkurence se najednou rozdělila do sedmi brankářů. Vemte si, že někdy v těch letech 2006 až 2009 nebyli gólmani skoro žádní. A na šampionát museli jezdit veteráni Čechmánek s Hniličkou. Dnes, i když budou tři, čtyři omluvenky, trenéři budou mít na výběr. Konkurence je až obrovská.“
Jak vidíte vy své šance na to, že se do konečného výběru pro šampionát v Moskvě dostanete?
„Vůbec na to nekoukám. Fakt vůbec. Dřív mě to hodně zajímalo, ale teď vůbec. Mám za sebou tři roky v Rusku a jsem strašně rád, že jsem na chvíli doma v Česku. Čekáme miminko, manželka je v poslední fázi těhotenství, takže když to nedopadne, těším se na to, že jí budu doma se vším pomáhat. Když bych jel na mistrovství, budu tohle muset oželet, ale turnaj by mi to vrátil. Já budu šťastný, ať už to dopadne jakkoliv.“
Jak vůbec můžete na kempu jako gólman ovlivnit, jestli si vás trenéři nakonec vyberou?
„Absolutně nijak. Poslední zápas jsem chytal někdy posledního února, to je víc jak tři týdny. Navíc nejsme v páté třídě, aby tady trenéři na tréninku počítali, kolik kdo z nás dostal gólů. Už mají nějakou představu a záleží na tom, jak se bude vyvíjet situace v Americe.“
