Jeho děda Jaroslav Holík se rval za Československo jako tygr, táta František Musil taky nikdy neuhnul. David Musil je dalším členem velkého hokejového klanu, který má šanci si zahrát na mistrovství světa. „Je krásný pocit tady být. Táta za reprezentaci hrál, když jsem byl ještě hodně malý. Pro mě je to velká pocta,“ vykládal čtyřiadvacetiletý defenzivní bek. Taky ostrý brousek. Tohle se nosí v genech.
Ptal jste se táty Františka na rady, jak si získat místo pro mistrovství světa?
„Bavili jsme se, říkal, že první dojem je důležitý, tak ať do toho dám všechno, co můžu.“
Takže na prvním tréninku jste jel abnormálně na krev?
„To ne, makat se musí vždycky, ne jenom někdy.“ (usměje se)
Říkal táta ještě něco?
„Jo, abych hrál tvrdě, to je asi nejdůležitější.“
Což vám docela sedí, ne?
„Jsem spíš defenzivní obránce, hraju hlavou a musím hrát tvrdě, jinak to nejde.“
Táta v reprezentaci vybojoval velké zlato v roce 1985 na MS v Praze. Ukázal vám někdy tuhle medaili?
„Ne, neviděl jsem ji nikdy. Stříbro ano, když trénoval. Ale je fakt, že já se na tuhle jeho medaili ani moc neptal.“
Co vlastně pro mladého hráče, který poslední roky vyrůstal v zámoří, znamená v téhle době mistrovství světa?
„Hrát za nároďák je vždycky čest. Pro mě byly NHL a reprezentace velkým snem, takže si ohromně vážím toho, že jsem tady a mám šanci se poprat o nominaci.“
Mrzí, že se děda Holík téhle chvíle nedožil nedožil?
„Mrzí, ale vím, jak si vždycky přál, abych hrál v NHL, tak jsem rád, že mě aspoň viděl, jak nastupuju k zápasu tam.“
Myslíte, že by vás za tuhle pozvánku do reprezentace chválil, nebo by byl zdrženlivější?
„Děda vždycky chválil, vždy chtěl pro nás všechny jenom to nejlepší a myslím, že by byl pyšnej.“
Překvapila vás vlastně pozvánka na sraz?
„My bojovali v AHL o play off, tak jsem o tom moc nepřemýšlel, jestli se to stane. Ale jasně, když mi trenér zavolal, byl jsem hodně rád.“
Věříte si, že se dostanete do závěrečné nominace?
„Budu bojovat, to je jediné, co můžu udělat. Hrát nejlíp, co umím, pak už je to na trenérech, jestli mě vyberou, nebo ne.“
Dva zápasy v Německu, pak Euro Hockey Tour v Budějovicích. Těch šancí se ukázat zase tak moc nebude...
„Tím se moc nemůžu zabývat, musím hrát nejlépe, jak dovedu.“
V téhle sezoně jste si NHL nezahrál. Je hodně náročné pořád čekat na šanci?
„Náročné to je hodně. Sezona byla docela dobrá, povolali mě v Edmontonu na chvilku nahoru, ale nedostal jsem šanci hrát zápas. Holt musím víc makat a příští rok je další šance.“
Přesun do Tucsonu, na farmu Arizony, vás na konci sezony nezaskočil?
„Moc jsem to nečekal. Ale když mě vyměnili, byl jsem nadšený, znamenalo to změnu a nový začátek pro mě. To přece není nikdy na škodu. Zatím jsem tedy bez smlouvy, tak budu čekat a uvidíme, co se bude dít dál.“
NHL vzdávat nechcete?
„Určitě chci za mořem ještě rok zůstat, uvidíme, kde budou nabídky a podle toho se budu muset zařídit.“
Když si vezmu, že jste byl v roce 2011 draftovaný jako velký příslib defenzivy Oilers. Nejste zklamaný, že nakonec z toho káply jenom čtyři zápasy v NHL?
„Člověk musí hrát, nic jiného mu nezbývá. Je to trošku i o štěstí, musíte se ukázat, když přijde vaše chvíle. Já tu šanci bohužel nedostal, ale chtěl bych dál bojovat a dostat se tam.“
Když se podíváte na Darnella Nurse a další hráče, co se do sestavy Edmontonu dostali. Honí se hlavou, v čem jste horší?
„Bavil jsem se se strejdou (Bobby Holík) a on říkal, že jediné, co člověk může ovlivnit, je jeho vlastní výkon. Na to se musím soustředit, jinak to nejde. K tomu je potřeba být trpělivý.“
Máte čas sledovat extraligovou baráž? Jihlava vypadá dobře, drápe se nahoru do extraligy...
„Doufám, že to s ní taky dobře dopadne. Chodil jsem s Jihlavou v létě na led, moc to klukům přeju. Byl jsem se podívat, jak hráli teď proti Budějovicím, fandím jim, aby postoupili. V Jihlavě je hokej velká věc, bylo by fajn ji vidět zase v extralize.“
