PŘÍMO Z FRANCIE | Suchý zákon v hokejové hale je štval, tak už vymysleli, jak protáhnout dovnitř vodku. „Způsob? Jsme Fini,“ smál se jeden z nich. Neprudí, nejsou dotěrní, neotravují. Jen se baví. Vymýšlejí psí kusy. Jak chutná jeden zápas v „kotli“ finských fanoušků? Vlastně pohoda, i když hra není dvakrát super. Hlavně že je po zápase kam vyrazit. Ti na ledě to nějak zvládnou příště...
Hned když přijeli do Paříže, bylo kolem nich docela živo. Finští fans. Milují převleky a zábavu. A taky pivo. Hodně piva. Hala AccorHotels na první pohled vypadá jako prudký kopec zarostlý travou. Jestli na něm uvidíte člověka převlečeného za krávu, jak ho po zadku sjíždí a honí ho policista se psem, je to Fin.
Přesně tohle už tady zkusili a představili se Francii. Na blbiny jsou kadeti!
Když vyrazí na hokej za hranice, tak se těší, jak si užijí všechno kolem. Ne jenom svůj tým, ale mejdany a legraci.
Byli taky docela vytočení, když zjistili, že v hale na mistrovství světa proudem neteče alkohol, proto taky vedle tradičního „Suomi“ křičeli jiný vzkaz: „My chceme pivo.“
Ale když nejde Mohamed k hoře, musí to jít naopak... Poučili se.
Duel číslo dva v Paříži a mezi Finy koluje plastová petka. Asi šest chlápků si ji podává z ruky do ruky. „Voda?“ ptám se vedle mě sedícího Fina se jmenovkou Lehtinen na zádech.
Rozesmál se, jako kdyby to byl vtip dne.
„Vodka, kámo.“
„A jak jste ji dostali dovnitř přes kontroly?“
„Jsme přece Fini.“ A rozchechtal se podruhé. Možná ještě víc.
Přišla řada na moji jedinou větu finsky, kterou zvládnu a ještě s obtížemi: „Suomen lippu värit on sininen ja valkoinen.“ Tedy něco, že finská vlajka má bílou a modrou barvu.
„Heeej, pití sem!“ „Ne, díky, ale nemůžu. Jsem v práci.“ „Když tady sedíš, tak aspoň lok. Jeden,“ zubil se můj nový kamarád.
Tak jo. Na zdraví. Co by člověk pro reportáž neudělal...
Kromě pití mají Fini rádi ještě jednu věc, převleky. Čím víc je maškara ujetá, tím lépe. Potkáte vojáka z hvězdných válek, zmíněný kravín, vousáče ze ZZ top, maníka, co si hraje na to, že je finský Elvis Presley, dva myšáky, kteří při každé pauze vyskočí a celý zápas se vlní na hudbu. Anebo třeba čtyři selky, které suverénně zamíří na pánské toalety...
Do finského sektoru jsem zaplul kvůli tomu, že jsem chtěl vidět, jak budou řádit po výhře nad Francií. Jestli se totiž říká, že někdo pije jako Dán, tak slavit je potřeba jako Fin.
Dovedou se odvázat.
Ale něco drhlo.
Bum, 1:5 od domácího outsidera. Ani hromový pokřik „Suomi“ nezněl tak často, jak bývalo zvykem. Plešatý chlapík s celou hlavou nabarvenou na bílo a modrým flekem na pleši občas seběhl po schůdcích k zábradlí dolů, rozkřičel ostatní, ale tím to haslo.
Semlela je francouzská revoluce. Jedna věc ale pak stála za to. Když domácí tým sypal favoritovi na konci góly a jejich fans blaženě poskakovali po tribunách, vysmátí Fini je obíhali a plácali si s nimi.
Ukazovali jim palec nahoře. „Jste borci, užijte si to.“ „Tak porazíme Česko,“ procedil vedle mě sedící fanoušek, který mi objasňoval finský pitný režim.
Ne, ani tohle neklaplo. Se Slovinskem se tým taky strachoval až do konce. Finští novináři vypadají otráveně. Když se silnější chlapík v saku a ověšený stříbrem přihnal po duelu se Slovinskem do mixzóny, tvářil se, že okamžitě odvolá trenéra.
Ale fanoušci jsou na párty, to je jiná sorta. Na co si rvát vlasy...
Zhruba kolem jedné ráno jsem v hotelu potkal finskou skupinku. Děsně se bavila, když japonskému páru, který se snažil odjet výtahem nahoru, vždycky zmáčkla knoflík, který otevřel dveře. „Heeeej, jeeehááá, oooou, huuuaaaa,“ takhle komentovali každé zastavení výtahu. Bavilo je to docela dlouho.
