Pavel Ryšavý
14. září 2016 • 12:00

V roce 1976 pobláznili svět a měnili si dresy. Bavili jsme se, říká Pouzar

První Kanadský pohár se hrál v roce 1976 a Československo na něm způsobilo senzaci. Nečekaně se dostalo do finále. Ve dvou zápasech prohrálo, ale výkonem pobláznilo Kanadu. „Pak asi na mapě začali hledat, kde to Československo vlastně je,“ vzpomíná Jaroslav Pouzar, jedna z hvězd, která tehdy dokázala mučit profesionály z NHL.



Darryl Sittler naznačil střelu, vytáhl z branky Vladimíra Dzurillu a trefil prázdnou bránu. Hotovo. Kanada vítězí 5:4 a Československo je druhé. Chvíli po tom se rozjela velká výměna dresů, jedna z nejsilnějších chvil v dějinách hokeje. Jaroslav Pouzar se sice chvíli bál, co tomu řeknou doma, ale pak si řekl: „Seru na to, triko když tak zaplatím.“ Postupně si svůj pracovní úbor vyměnili všichni, co byli na ledě.

Neuteklo těch 40 let od Kanadského poháru nějak rychle?
„Všechno uteklo strašně rychle, tenhle turnaj, první výhra ve Stanley Cupu v roce 1984... Když vidím záběry z Kanadského poháru, tak si říkám, jak to bylo nádherný, mám na všechno strašně krásný vzpomínky. Ale taky si u toho uvědomuju, jak jsme už starý.“ (usmívá se)

Ale pořád výjimeční. Na váš výkon se pořád vzpomíná...
„A taky máme skoro všichni problémy s váhou. (usmívá se) Ne, těší mě, že jsem nastupoval v tak silném mužstvu, vyhráli jsme mistrovství světa v Katovicích, skvěle se nám povedl Světový pohár, pak přišlo další zlato z Vídně a stříbro z olympiády. V bráně stál vynikající Holeček, v poli Jirka Holík a další super kluci.“

Nechtěl byste být o 40 let mladší a vyrazit na Světový pohár zase?
„Asi ne. Dnes je už jiná doba. Mám taky trochu obavu, že naše mužstvo nebude tak silné, jak jsme byli my. Lépe to poskládat asi nešlo, ale dost hráčů se zranilo. Máme tam nejlepší hráče z NHL, ale když jsem hrál já, nikdo nebyl venku, všichni jsme spolu hráli dlouho. Znali jsme se, byli sehraní. V tom byla taky naše velká síla, dnes tohle nejde. Podívejte se třeba na Rusko.“

Hodně individualit a žádný tým?
„Ano, to je poslední dobou často jejich problém. Dát dohromady mužstvo není zrovna snadná věc. My jsme hráli jako tým, tam byla síla. Když jsem byl v Edmontonu, čtyřikrát jsem se dostal do finále Stanley Cupu a třikrát ho vyhrál. Poprvé ne, protože ti kluci byli hrozně mladí a každý chtěl dát gól, být ten nejlepší v play off. Síla je vždycky v kolektivu. Když hrajete jeden za druhého, dojdete nejdál. Hokej se mění, ale tohle platí pořád.“

Světový pohár je teď jiný

A taky asi Světový pohár má úplně jiný náboj než ten před 40 lety. Je to tak?
„Rozhodně, tenkrát byla vyšponovaná doba a hlavně zápasy mezi Kanadou a Ruskem byly hodně velké. Taky se tehdy počítalo, že tohle bude finále. Že tam bude nějaké Československo? Nikoho by to ani nenapadlo. Dnes je turnaj otevřený pro všechny, finále může hrát každý. Hlavně tady navíc ještě vymysleli nějakej tým Evropy, pak Severní Ameriku. Co to je?“

To se vám nelíbí?
„Nechápu, co to je. Odpadlíci, jejichž země nemají nárok na turnaj? Tak uděláte z těch hráčů jeden tým. To je přece divný.“

Je to komerce, víc hvězd, větší výdělek pro NHL...
„Samozřejmě, hlavně peníze. Dnes je všechno o nich, třeba ani nejde tak o ten sport, jako spíš o prachy.“

V tom se doba změnila nejvíc, že hokej přestal být sranda?
„Asi tak nějak to bude. My jsme hokej hráli trochu jinak a víc jsme se u něj bavili než dnešní kluci. Dnes hrajete hlavně pro smlouvu a peníze. Ta parta, jaká byla za nás, už asi ani vzniknout nemůže. Třeba jo, ale takový je můj dojem.“

Vybavíte si ještě ten pocit, když jste v roce 1976 vyrazili do Kanady, jestli jste měli z domácích hvězd vítr?
„Byli jsme v Americe už pět let dozadu, ale stejně jsme moc nevěděli, co bude. Kontakt s NHL jsme neměli, najednou jsme napochodovali na úplně jiné hřiště, na které si každý z nás v Montrealu zvykali asi čtyři dny. Když jsme pak hráli první finále proti Kanadě v Torontu, moc nám to prostředí nesedělo a dostali jsme 0:6. Druhý duel v Montrealu už byl lepší, prohráli jsme v prodloužení a byl to krásný zápas.“

Uznaly pak hvězdy jako Bobby Orr, že proti nim nestála žádná béčka?
„Podle mě jo, byli překvapení, co dovedeme, ale nedávali nám to najevo. Líbilo se mi, jak to ocenili jejich fanoušci, tleskali nám, ocenili náš dobrý hokej, že jsme Kanaďanům nedali nic zadarmo. To prostředí bylo hodně hokejové, ne jako Rusáci. Bylo to o sportu, ne jenom o samotném vítězství.“

Pouzar rozjel výměnu dresů

Po finále jste si s Kanaďany začali vyměňovat dresy. Prý jste celou akci rozjel vy. Je to pravda?
„Je. Na jednoho jejich hráč jsem zavolal, jestli bychom si po hymně nevyměnili dres. Jak to viděli ostatní, chytli se toho a taky si je měnili. Československé mužstvo mělo kanadské dresy, oni zase naše. Celé to vzniklo spontánně, chtěl jsem mít doma něco z Kanadského poháru.“

Ani na chvíli jste si neřekl, že doma bude průšvih, když nevrátíte vaše dresy?
„To si pište, že jo. Ale pak jsem si řekl, že na to seru, když tak ten dres zaplatím. U komunistů jste nikdy nevěděli, co se jim vylíhne v hlavě. Měnit dresy normální nebylo, hlavně na takové akci.“

Nebyla ale třeba právě tohle poklona od Kanaďanů, že celý tým kývl?
„Určitě, byli překvapení a pak asi na mapě začali hledat, kde že vlastně to Československo je.“ (směje se)

Patří finále Kanadského poháru k největším momentům kariéry?
„Patří, jako malý jsem hlavně chtěl hrát za nároďák, být mistrem světa. To byl můj největší cíl, o Kanadě a NHL jsem nevěděl nic. Ani, když jsem pak odcházel do Edmontonu, jsem nebral Stanley Cup jako něco výjimečného, prostě klubová trofej, to samé jako mistr republiky u nás.“

Dvě české hokejové legendy Josef Augusta (vlevo) a František Pospíšil v dresech připomínajících Kanadský pohár 1976
Dvě české hokejové legendy Josef Augusta (vlevo) a František Pospíšil v dresech připomínajících Kanadský pohár 1976

Režimu se nějaké oslavování NHL nehodilo. Proč by taky nějakou ligu v zámoří vynášel do nebes...
„Přesně tak. Když jsem Stanley Cup vyhrál s Edmontonem, nikdo se mnou nedělal žádné rozhovory. Tenkrát za komunismu jsem mohl přivést Stanley Cup domů, ale řekli mi, že to nikoho nezajímá, že to je moje věc. Ať si ho vezmu a užiju, ale oni ho tady ukazovat nechtějí.“

A jak brali za mořem vás, chlapa z komunistického Československa?
„Když tam chodila moje dcera do školy, měli tam na mapě nás, Východní Německo, Polsko i Sovětský svaz červeně jako jeden flek. Všichni jsme byli Rusáci. Neměli mapu rozdělenou podle států. Takhle je to tam učili.“

Spoluhráči v kabině Edmontonu na vás nekoukali divně?
„No, říkal jsem si, že to bude asi všelijaké, jestli si nebudou říkat, že já jsem ten z východu, co jim přišel sebrat práci. Ale naštěstí to bylo jinak. Přišel jsem do mužstva, které mě vzalo a nakonec jsem tam působil jako styčný důstojník mezi trenérem a generálním manažerem Satherem a hráči. Tam trenéři neměli psychologickou průpravu, jak působit na hráče. Kolikrát jsem mu i poradil, že nesmí na toho kluka tak tlačit, že on góly začne dávat. Tohle byl případ Glenna Andersona (v roce 2009 uveden do Síně slávy). On si nikdy z ničeho moc nedělal, ale jakmile byl pod tlakem, góly nedával. Měli jsem tam se všemi velmi dobré vztahy.“

Vážně hned od začátku?
„Než jsem se rozmluvil. Když jste stranou a zápasíte s jazykem, je to problém. Slyšel jsem jméno Pouzar a nevěděl, co si o mně říkají. Dnes když tam jdou kluci v osmnácti, mají tři roky, aby se pořádně naučili anglicky a pak je postaví do NHL, to je něco jiného. Když tam přišel Jágr, taky se tam chvíli plácal, než se rozjel. Já, když jsem tam přišel ve 30 letech a nevěděl, co mám na hřišti přesně dělat, řekli mi jen ´hraj´. A bylo to.“

Čím to, že si vás Glen Sather nakonec tak oblíbil a uměl vás i poslechnout?
„Věděl, že mám dobrý názor. Vysvětlil jsem mu, jak jsem hrál v nároďáku levé křídlo dozadu. Říkal jsem mu, že když budu tohle hrát i v NHL, budou Gretzky s Kurrim dávat víc gólů. Změnili jsme to v Torontu, on řekl, že vymyslel nový systém pro první lajnu. Oni dva hráli, já bránil a Gretzky dal ve 44 zápasech pokaždé gól a překonal další rekord.“