Vlastní dva tituly ze tří posledních ročníků mistrovství světa do dvaceti let. Progresivní finská škola se stává inspirací pro mnohé země, které ve výchově talentovaných juniorů zaostávají za elitou, stagnují. Česko mezi ně patří. Důvody finského zázraku zajímají i Martina Ručinského, generálního manažera reprezentace. Až s týmem za dva týdny vyrazí do Helsinek na turnaj Karjala, sedne si s tamní legendou Saku Koivu, aby se dozvěděl, co potřebuje. „Saku mi sám nabídl, že mi poví všechno, co mě bude zajímat,“ říká Ručinský.
Jak jste se teď s bývalým parťákem z Montrealu dali dohromady?
„V Torontu během Světového poháru jsem se potkal a bavil s plno lidmi, s nimiž jsem hrával v NHL a momentálně působí na stejných nebo podobných postech u reprezentací jako já. Mats Sundin, Teemu Selänne nebo Saku Koivu. A se Saku jsem se domluvil, že se potkáme v listopadu ve Finsku, pokud se domluvím na pokračování v reprezentaci. Takže v Helsinkách pokecáme. Chci se dozvědět, jak přebudovali celý finský hokej, že je tak úspěšný.“
Bude Koivu přístupný?
„Hned přikývl, že si samozřejmě sedneme a všechno mi řekne. Opravdu mě zajímá, co Finy nakoplo nahoru, protože hráči, jaké v posledních letech vychovávají, to je něco úžasného. I kdybych nedělal tuhle práci, zajímalo by mě to i mě osobně. Myslím, že mi řekne všechno, co mě bude zajímat. Sám od sebe mi to nabídl, nijak jsem se nevnucoval, že bych mu kroutil ruku… Finové jsou vstřícní, otevření, navíc se spolu známe strašně dlouho, máme spolu výborný, vřelý vztah.“
Jak dlouho jste se neviděli?
„Dlouhé roky. Nebyla šance. Sice jsme zůstali v kontaktu, ale nepotkávali se. On se po kariéře vrátil do Finska, kde žije s rodinou, takže má svých starostí dost. Hrát za Litvínov se mu nechtělo a mě se zase nechtělo do Turku…“ (usmívá se)
Co severské a jiné legendy v Torontu říkaly na českou produkci?
„Všichni víme, jaká je realita, ale mnozí zmiňovali, že jsme je mile překvapili. Hlavně herním projevem. Všichni nás pasovali na velkého outsidera, očekávalo se, že naše vystoupení skončí v podstatě ostudou. Což se nestalo, krom snad zápasu s Kanadou.“
Českému hokeji vracím to, co mi dal
Kdy jste si ujasnil, že i po Světovém poháru chcete ve stejné pozici pokračovat u reprezentace?
„Bylo předem domluvené, že si po Torontu sedneme s lidmi z vedení hokeje a povíme si, jak to dál všichni vidíme a cítíme. Za sebe musím říct, že mě ta práce naplňuje, baví, jsem zpátky mezi klukama, i když v jiné formě, než jsem byl dlouho zvyklý. Naprosto souhlasím s Pepou Jandačem, když zmiňoval, že celý realizační tým si perfektně sedl, jak lidsky, tak profesně. Každý má svoje úkoly, kompetence, funguje nám to, na to jsme se všichni shodli. Proto jsem podepsal smlouvu na další sezonu do konce května. A pak se zase uvidí.“
Našel jste si přímo svoji parketu u týmu?
„Především to beru tak, že v nějaké formě můžu českému hokeji vrátit to, jak mě vychoval a bez kterého bych se v kariéře nedostal tam, kam jsem se dostal. Není tajemstvím, jaký byl vždy můj vztah k národnímu mužstvu. Ta práce mě baví hlavně v tom, že se pohybuju mezi klukama, komunikuju s nimi před akcí, během ní i po ní. Musím samozřejmě zajistit chod celého národního mužstva na všech turnajích. Momentálně s Milanem Hniličkou (asistent GM) připravujeme prosincový Channel One Cup v Moskvě. Naplňuje mě, že můžu ovlivnit chod národního mužstva a i jeho tvář tím, že mám poradní hlas při tvorbě sestavy.“
Navíc jako bývalý hráč NHL přesně víte, co se hráčům honí hlavou, jaký servis potřebují…
„Je to tak. Není to dávno, co jsem ještě hrával, takže se dokážu vcítit do jejich pocitů a přání. Kdy trénovat, jak cestovat. Není to pro mě žádná věda. Těší mě, že jsme od kluků po Světovém poháru dostali výbornou zpětnou vazbu. Pochvalovali si, jak jsme všechno připravili, že to z naší strany mělo úroveň. To je důležité. Já sám jsem měl dobrý pocit, jak to mezi námi fungovalo.“
Čeká vás teď víc práce než při Světovém poháru?
„Víc v tom směru, že jsem tam všechny naše hráče dobře znal. Teď je to jiné, budu se víc zapojovat do poznávání extraligových hráčů, kór těch mladých. Některé jsem doteď neznal vůbec, jiné jen z toho pohledu, že jsem proti nim hrál jako hráč Litvínova. Daleko víc se do toho bude muset ponořit, abych kluky poznal jak po hokejové, tak po lidské stránce, abychom měli co nejvíc informací.“
Od českého vystoupení na Světovém poháru uběhl měsíc. S odstupem času, jak se na výkony národního týmu díváte?
„Odehráli jsme maximum, na co jsme měli. Můžeme se bavit o tom, že kdybychom porazili v prodloužení Evropu, postoupili jsme do semifinále a teď se tady bavili o úspěchu. Realita je taková, že jsme se do semifinále nedostali a prodloužení prohráli. Na druhou stranu, porazili jsme velice silnou Ameriku, byť trápící se. Ale před zápasem jsem klukům zdůrazňoval, že i když už o postup nejde, hrajeme to pro naše fanoušky, pro ty, co za námi přiletěli i pro ty, co nám fandí doma a vstávali kvůli nám v noci k televizi. Kluci k tomu přistoupili perfektně. A celkově… Na Kanadu dnes nikdo nemá, vládne hokeji, ta je úplně jinde. Evropa s ní sice hrála jeden vyrovnaný zápas, ale to nebyl národní tým.“
