Rozloučili se výpraskem 1:9 v Českých Budějovicích, ale jinak se z velké neznámé vyklubal celkem zdatný protivník. Celek Jižní Koreje nebyl letní pouťovou atrakcí. „Jsme o hodně lepším týmem, než jsme ukázali,“ tvrdí asistent trenéra Richard Park s tím, že to hlavní přijde v únoru na olympiádě v Pchjongčchangu. Výběr pořadatelské země se ve skupině střetne i s českým týmem. Už z toho důvodu mohlo být turné poučnou lekcí.
Jeho původ prozrazují jen typické asijské rysy. Jinak je ryzí Američan. Richard Park se narodil v Soulu, ale vyrůstal ve Spojených státech, reprezentoval USA na čtyřech světových šampionátech, čtrnáct sezon působil v NHL a dnes vedle korejské reprezentace pracuje taky pro klub Minnesota Wild, kde potkal prý nejlepšího kouče své kariéry, Jacquese Lemaira. Mluví stejně perfektní angličtinou jako hlavní korejský trenér Jim Paek. Během rozhovoru pro Sport se často usmíval jako on, ale nebyl tak rozverný. Spíš připomínal hloubavého filozofa.
Na turné v Česku korejští hokejisté nezůstali jen exotickou návštěvou. Jste s turné spokojeni?
„Hrát proti týmům jako Sparta, Mountfield, Pardubice, proti hráčům takového kalibru, to byla pro všechny obrovská zkušenost. Zároveň nám to ukázalo, na čem musíme nejvíc pracovat. Jsme o hodně lepším týmem, než jsme ukázali. A nemá to nic společného s výsledky, nýbrž s předvedenou hrou. Moc jsme předtím netrénovali, cestovali přes Vladivostok, navíc je ještě léto. Tohle byl jen krůček na dlouhé cestě. To hlavní přijde v únoru na olympiádě. Bylo potěšením sem přijet. Sparta nás skvěle pohostila a nejen ona, každé město, kam jsme zavítali.“
Vy osobně máte na Prahu zajisté sladké vzpomínky už z hráčských dob. V roce 2004 jste s výběrem USA popravili ve čtvrtfinále mistrovství světa český tým po nájezdech...
„Na Českou republiku mám velmi hezké vzpomínky. Už v roce 1994 jsem hrál na juniorském šampionátu v Ostravě a Frýdku-Místku. Ano, a o deset let později na mistrovství světa jsme získali bronzové medaile, což bylo ohromné.“
Tehdy jste českým fanouškům připravili hořké zklamání. Jak jste to prožívali vy, když jste nebyli považováni za favority?
(usměje se) „Možná podle českých médií a fanoušků. Ale vážně: vytvořili jsme skvělý tým a kouč (Peter Laviolette) byl fenomenální v tom, jak nás v krátké době dokázal skloubit dohromady, jak jednoduchý a účinný herní plán nám vštípil. Plno věcí do sebe zapadlo. Tohle si člověk pamatuje po zbytek života. Zejména vítězství nad domácím týmem, který byl velmi silný.“
Byl to jeden z vašich nejlepších momentů v kariéře?
„Určitě. Nejen proto, že jsme získali medaili. Kvůli všemu, co jsme spolu prožili, od začátku, kdy jsme se sešli na letišti v Newarku v New Jersey. Postupně jsme se sehrávali, strávili spolu dvacet tři dní. Pořád stejná skupina lidí. Ale vycházeli jsme spolu skvěle i lidsky, měli ty správné lídry od trenérů po kabinu.“
Jste pořád s někým z tehdejších spoluhráčů ve styku?
„Chris Drury je můj dobrý kamarád. Žiju v Los Angeles, takže vídám Dustina Browna. Taky jsme proti sobě pak hráli celé ty dlouhé roky, co následovaly. Vždyť já skončil teprve před třemi lety. Dneska zase pracujeme pro kluby. Hokejový svět je malý, v něm se člověk neztratí. V létě jsem třeba potkal Petera Lavioletta, někdy po finále Stanley Cupu.“
Když už jsme nakousli rok 2004, v tom následujícím přišla odplata Čechů na šampionátu ve Vídni. taky ve čtvrtfinále a zase na nájezdy...
„NHL měla výluku, každá země mohla pozvat všechny nejlepší hráče. Byl to skvělý turnaj, výborný hokej. Český tým byl vynikající. Měli osobnosti jako Jágr a další.“
S hlavním korejským trenérem Jimem Paekem máte společné mimo jiné i to, že jste hráli za Pittsburgh a v jednom týmu se potkali právě s Jágrem, že ano?
„S Jimem jsme se přímo v Penguins nepotkali. Ale s Jágrem jsme si zahráli oba, to je pravda. Zažil jsem ale i další výborné české hráče. Do čela seznamu patří Petr Nedvěd, a když se vrátím do juniorských let, jeden můj velký kamarád pocházel z - promiňte, jestli to neříkám správně - Uherský Hradyšte. Radim Bičánek. Druhé kolo draftu, hráli jsme spolu za Belleville. Vždycky bylo fajn mít kolem sebe české lidi. A taky jídlo a pivo.“ (směje se)
Jim Paek byl prvním rodilým Korejcem v NHL, vy jste v ní sehrál z Korejců nejvíc zápasů. Přes 700 utkání, to je slušná porce sama o sobě, co říkáte?
„Měl jsem štěstí, profíkem jsem se stal v osmnácti. Možná jsem na to ještě nebyl připravený. Ale nic bych neměnil. Bylo požehnáním, že jsem mohl hrát celých devatenáct let. Prožil jsem plno skvělých momentů, nejen na mezinárodním ledě. Dvakrát jsem si hrál finále konference, jednou rozhodl šestý zápas v prodloužení. Ale já se moc neohlížím. Dívám se dopředu.“
Nicméně dovolte ještě jeden návrat. S hokejem jste začínal v Kalifornii v časech před Gretzkym, tedy jeho příchodem do Los Angeles v srpnu 1988. Tehdy nebylo úplně běžné věnovat se hokeji. Souhlasíte,
„Já nepocházím dokonce ani z hokejové rodiny, tuhle hru jsem si však zamiloval hned. A rodiče mě ve všem podporovali. Začínal jsem v sedmi, později odešel do Toronta, ale moje rodina žije pořád v LA. Tehdy to opravdu nebylo tak obvyklé, navíc jsme neměli internet, sociální média, nemohli se dívat na YouTube, neměli jsme moc informací.“
Neúčast NHL nám může pomoct
USA jste později reprezentoval na čtyřech seniorských šampionátech. Nemrzí vás, že jste neměl příležitost nastoupit taky na olympiádě?
„Dvakrát mě pozvali do kempu, ale do sestavy jsem se nevešel. Olympiáda je vrchol sportovního soutěžení. A hokej patří na zimních hrách mezi hlavní sporty. Tehdy byla tvrdá konkurence, jezdili tam všichni hráči NHL. Jako fanoušek bych přivítal, kdyby jezdili dál, bylo by to hezké. Jenže zároveň pracuju pro Minnesota Wild a chápu i jejich pohled. Není snadné zavřít na tři týdny krám a riskovat, že se někdo zraní. Z čistě sobeckého, korejského pohledu nám neúčast NHL může pomoct. Ale uvidíme. Pořád to bude skvělý turnaj a snad se nám bude i dařit.“
Jako jste se vůbec dostal k práci u korejského týmu?
„Jakmile Jim dostal práci hlavního kouče, zavolal mi. Jedná se o čtyřletý projekt, v Minnesotě měli pochopení. Ale nebylo pro mě snadné přejít najednou na druhou stranu a trénovat, i když jsem v profesionálním hokeji sehrál přes tisícovku zápasů. Člověk začíná znovu. Když hrajete hokej, zapomínáte, kolik vás toho ještě čeká. Končil jsem v 38 letech, což je v běžném životě dost mladý věk. Jenže nikdo vám nedá manuál, co si počít. Mám dvě děti, manželku. Jakmile jsem skončil, nevěděl jsem, co s časem. Ráno jsem se probudil a neměl co dělat. Žádný trénink, nic. První rok byl složitý. Teď už mám nabitý program, studuju taky vysokou školu, snažím se být lepší člověk. Snad budu žít ještě 40 let.“ (směje se)
Nebyl problém se vrátit po tolika letech do Koreje, byť v zemi máte kořeny?
„Musel si jsem si zase zvykat na tamní kulturu. Zatímco Jim se vrátil i s rodinou, já mám tu svoji v Los Angeles, pendluju pořád tam a sem, hodně se cestuji. Pokud jde o řeč, takový problém to není, ani když potřebujete druhým sdělovat nějaké poznatky a myšlenky. Hokejový jazyk je univerzální. Můžete klidně jít na led s českou reprezentací, aniž byste mluvil slovo česky. Hráči pochopí, co jim chcete. S Jimem jsme už nebyli zvyklí na různé odlišnosti, ovšem lidi v Koreji nás podpořili, měli pochopení, všechno šlo hladce. Myslím, že za ty tři roky si to už sedlo.“
V týmu působí i pár importovaných cizinců. Bylo snadné je přesvědčit, aby hráli za Koreu?
„Pro každého z nich to představuje velkou příležitost. Olympiáda se stane vrcholem jejich dosavadní kariéry, bude je sledovat celý svět, jejich rodiny a známí. Sami chtějí vyniknout a předvést, že jsou dobří hokejisté. Patří jim uznání za to, s jakým nasazením do toho jdou, jak se integrovali v korejském prostředí, jak si osvojili tamní kulturu a způsob myšlení, co předvádějí na ledě i mimo něj. Výrazně našemu týmu pomáhají.“
Jaký to byl pocit, když jste postoupili do elitní skupiny mistrovství světa?
„To byl vynikající moment. Zapsali jsme se do historie, aspoň z korejského pohledu. A užili jsme si to. Vlastně si to užíváme pořád, protože člověk nikdy neví, kolik dalších takových momentů ho ještě potká. Současně si však uvědomujeme, jaká výzva nás čeká. I na šampionátu. Před třemi lety jsme nastoupili tuhle cestu k olympiádě s tím, že si do tří let zajistíme postup. Potvrdilo se, že nastoupená cesta je správná a že všechna tvrdá práce a oběti se vyplatily, že můžeme dosáhnout svých cílů, naplnit svoji vizi. Všechno směřujeme k únoru a pak k mistrovství světa. Čeká nás toho ještě hodně, bude to těžké. Ale bez ohledu na výsledek jsem hrdý na hráče, na každého člena týmu. Máme skvělé vztahy, žijeme jako jedna rodina.“
V minulosti se pohybovalo na hraně elity Japonsko. Znamená váš vzestup, že se lídrem asijského hokeje stala Jižní Korea?
„Japonsko jsme vůbec poprvé v historii porazili na mistrovství světa 2016. Poprvé! A pak ještě jednou na Zimních asijských hrách. Porazit Japonsko, to bylo velice emotivní pro hráče, pro nás, pro fanoušky, všechny, kdo hokej budovali celá léta. Japonci jsou velmi silný hokejový národ. Mají taky být na co hrdí. V minulosti slavili úspěchy, kolem olympiády v Naganu 1998 měli dobré výsledky i proti silným soupeřům. Nevím, co se tam přesně stalo. Je to ale neprobádané území. Teď záleží na nás, je naše zodpovědnost, abychom svoji pozici dál potvrzovali.“
Zatímco Japonci zůstali víceméně uzavření, Jižní Korea střídmým a rozumným způsobem využila cizince. Myslíte, že jste našli lepší způsob, jak se protlačit do popředí?
„Je spousta možností, jak hokej v Asii zlepšit. Třeba Čína s cizinci pracuje hodně, aby urychlila hokejový růst. Ale když se podíváte na top země, žádná je nemá. K tomu bychom chtěli dospět, vychovávat dost vlastních hráčů, abychom byli soběstační a zároveň se udrželi na nejvyšší úrovni.“
Všechno momentálně směřujete k olympiádě. Skončí tím něco, nebo to bude naopak začátek?
„Rádi bychom pokračovali v růstu, vychovávali lepší hráče. V Jižní Koreji se ale moc dětí hokeji nevěnuje, aspoň v poměru k počtu obyvatel. Musíme zjistit, čím to je a jak to změnit. Když se vrátím k turné po České republice, Sparta má tradici dlouhou přes sto let, další kluby na tom jsou podobně. Otcové a dědové vodí své potomky na stadiony, hokej se stal součástí kultury, za sto let u vás zakořenil. Korea není ten případ. Uvidíme za dalších sto let. (směje se) Třeba olympiáda nastartuje podobný proces. Není to úplný začátek. Ale zároveň věřím, že to není konec.“
