Sám absolvoval magisterský obor na Fakultě tělesné výchovy a sportu se specializací lední hokej. Teď Zdeněk Vojta (54) pracuje pro svaz na pozici metodika a regionálního trenéra, externě navíc působí i na fakultě jako pedagog. „Žádná škola nemá patent na rozum. Trenéři naberou nějaké informace, pak záleží na tom, jak s nimi naloží,“ říká o jejich výchově v rozhovoru pro deník Sport.
Pamatujete 80. léta, kdy na FTVS působili Vladimír Kostka, Luděk Bukač nebo Pavel Wohl. Dá se o téhle době mluvit jako o zlatém věku výchovy trenérů u nás?
„Pamatuju si to moc dobře, celou kariéru jsem z těchto informací a cílení tréninku čerpal a čerpám doteď. Nevím, jestli to byl zlatý věk, ovšem faktem je, že jsme tehdy byli daleko před světem a on postupně metodologii výuky trenérů od nás převzal. Naopak my jsme začali ztrácet.“
Proč, po revoluci ubylo prostředků na vzdělávání trenérů?
„To bych ani neřekl, s penězi v tu chvíli problém asi nebyl. Spíš šlo o to, že všechno, co bylo před rokem 1989, se najednou bralo za něco špatného. S vaničkou se zkrátka vylily i děti, abych tak řekl. Bohužel se nenavázalo dál na to, co jsme tady měli. A druhou věcí je, že se sport profesionalizoval a majitel v klubu měl občas pocit, že si na lavičku zkrátka může dát, koho chtěl.“
Je pro trenéra degradace, když po něm vedení chce, aby si vzal kouzelnou hůlku a do 14 dní čaroval, jinak půjde?
„Jasně. Ale když vezmeme tuhle práci obecně, tak trenéry máte i u juniorky nebo v přípravce, kde je práce úplně jiná, nejde tolik o výkon, ale o výchovu, tam je trpělivost přeci jen větší. Pepa Jandač na mistrovství světa to zkrátka má tak, že se mu tam sejdou hráči a on má udělat výsledek. Musí uvařit z toho, co má, spoléhat i trochu na kliku, že všechno klapne a sedne si, i když tomu dáte všechno.“
Dlouhé roky se říká, že nejkvalitnější trenér má pracovat u mládeže. Zní to hezky. Ale jak je tam dostat?
„Tohle bylo už komunistické heslo: Nejkvalitnější trenér k mládeži. Je velký rozdíl trénovat áčko, chlapy a pak děti. Hokej dospělých je nejvíc vidět, má největší prostor v médiích, takže ze společenského pohledu jde o nejprestižnější práci.“
A chlap je od přírody pyšný na to, co staví, chce být vidět?
„Jak kdo, zase máte trenéry, kteří nechtějí výš než ke čtvrté třídy, práce s dětmi ohromně nabíjí, taky má svoje pozitiva.“
Jen jste spíš ten nenápadný hrdina, na kterého si hráč vzpomene, když dostane v dotazníku otázku, kdo mu nejvíc dal...
„Ano, tak to je. Společensky uznávaná je v médiích víc práce u dospělých, i když to není tak, že by byla těžší. Čím jdete níž, je to složitější a odpovědnější, aspoň podle mě. Dalším aspektem je finanční hodnocení, většina majitelů ocení hokejisty v prvním týmu, s nimi i trenéra. Ale trenéry, kteří jim vychovávají hráče, mohou jim ušetřit spoustu peněz, tak jsou trochu v zapomnění. Myslím, že třeba u nás je docela podceněná i náborová kategorie. Když nebudete mít děti, za chvíli dojdou i hráči v áčku. Ale to je na dlouhé povídání.“
Studium na nejvyšší licenci: dva roky vs. pět
Taky bych se k dospělým teď stočil víc. Můžete jako jeden z pedagogů na FTVS přiblížit, jak funguje proces vzdělávání trenérů nejvyšší licence?
„Trenérská škola byla u nás vždycky dvouletá, když nepočítám dobu někdy v 70. letech, to trvala tři roky. Vedle toho máte pětileté denní studium, specializaci lední hokej, kde studenti navštěvují klasický magisterský obor. Na pětileté větvi rozhodně nemáte hloupé kluky, hráli hokej na nějaké úrovni, ale ne na té úplně nejlepší, mají vztah ke sportu a začali se věnovat škole. Mají větší rozsah studia, co se týká psychologie nebo pedagogiky, taky je ale většinou u nich problém, že hokej hráli na určité úrovni, která měla svůj strop. Do trenérské školy k nám chodí bývalí hráči, kteří jsou daleko úspěšnější prakticky, jsou to olympijští vítězové, mistři světa... Je ale potřeba najít nějaký konsenzus, aby i oni do sebe dostali základy fyziologie, pedagogiky a psychologie.“
Popravdě, nemá ale pětiletá větev problém s tím, že když přijde do praxe, slyší, že to vlastně nikde pořádně nehráli, tak ať nemudrují?
„Má, má. Na druhou stranu, když se podíváte na tuhle kategorii, vystudovali pětiletý obor Pepa Jandač, Jirka Kalous, Pavel Hynek, Venca Sýkora, Sláva Lener, Luděk Bukač mladší, Marian Jelínek, Kuba Petr, Petr Haken... Ti všichni si prošli pětiletým studiem. A prosazují se velmi dobře. Jen ten začátek mají samozřejmě těžší, trvá jim déle, než se prosadí. Na druhou stranu, jejich výhoda spočívá v tom, že mají daleko širší rozhled v určitých oblastech než kluci, kteří mají za sebou jen trenérskou školu.“
Kdo je Zdeněk Vojta |
- na ČSLH působí v roli metodika a regionálního trenéra, kromě toho ještě jako externí pracovník působí na FTVS - absolvent FTVS UK, kde později získal i doktorský titul PhDr. - většinu své hráčské kariéry strávil na Kladně, pak nastupoval v Německu - trénoval v Rusku, Lotyšsku, kde se v roce 2007 stal trenérem roku, působil u chorvatské reprezentace v olympijské kvalifikaci 2005 - v Česku vedl Beroun s Josefem Jandačem, Liberec, Chomutov Kladno, když v něm při výluce v roce 2012 působily zámořské hvězdy v čele s Jaromírem Jágrem |
A jde říct, kdo je pak lepší trenér?
„Těžko, možné jsou obě cesty. Jen mi přijde, že ta skupina, která studuje pětiletý cyklus, pak víc udává tón.“
Líbí se mi hrozně představa, že největší kapacity své doby učily v minulosti i budoucí trenéry. Proč před lety šlo, aby budoucím kolegům a rivalům přednášeli Kostka, Bukač nebo Wohl a teď na fakultě nejsou současné kapacity?
„Musíte mít snahu tam lidi dostat a oni musí být ochotni něco říct. Ne všichni chtějí přednášet. V posledních třech letech se ale povedlo rozjet třeba koncept seminářů, jako jsou Mosty nebo Dialogy, kde spolupracuje pod hlavičkou olympijského výboru víc sportů. Přednášeli tady třeba Gérrard Houllier, Arsene Wenger i Jirka Fischer. Budoucím trenérům teď na fakultě přednáší Pepa Jandač nebo třeba Pavel Hynek.“
Jasně, ale nejsou to lídři fakulty, jaké měla právě v těch 80. letech, jen externisté...
„Tenkrát ale bylo možné kloubit vědu s praxí. Učit na fakultě bylo vysoce prestižní povolání, udávali jste takhle ve sportu trendy. Ale je pravda, že práce pánů Bukače, Wohla, Volka nebo Kostky měla hodně nadčasový rámec.“
Malost a blbost
Šlo i o to, že tyhle ohromné kapacity si nic netutlaly pro sebe a nestyděly se svoje poznatky dát ven?
„Chápu, na co narážíte. Snažíme se, abychom dnešní terminologií, sdíleli informace. Zažil jsem před několika málo lety na jedné přednášce, že se z pléna zeptali trenéra, jak určitou věc dělá. On pak odpálil dotaz, že tohle přeci říkat nebude, protože proč by vykládal o přesilovkách, když proti sobě ti trenéři budou hrát.“
To je taková naše malost?
„A hlavně blbost. Během dvou kol extraligy si stejně natočíte přesilovky všech ostatních a hned vidíte, o co se snaží. Chceme, aby si trenéři informace vyměňovali, protože když trenér ví, že soupeř zná jeho hru, snaží se vymyslet zase něco jiného a posune se samotná hra i trenér, protože víc přemýšlíte nad úseky hry.“
A jak se to daří?
„Pomalu, ale jistě. (usmívá se) Přichází nová generace trenérů, kteří chtějí informace, mají zájem se o hokeji bavit. Doba dvaceti let po revoluci, kdy se každý snažil to svoje, v uvozovkách, know-how střežit, je pryč. Současná doba nahrává vzdělání, ale to funguje v celé společnosti. Mladá generace na sobě chce pracovat. Podívejte se na Youtube, kde máte stovky videí, jak se naučit bruslit. Ano, některé jsou hrozné, ale jsou tam i skvělé věci. Zásadní je, aby trenéři sami věděli, co chtějí, jaký mají cíl, jak ho chtějí dosáhnout, kudy se k němu dopracovat, to je úplný základ.“
Nechybí třeba i větší publikační činnost od těch nejlepších trenérů? Pánové Bukač nebo Kostka vydávali svoje postřehy, opírat se o Youtube nezní zase tak moc vědecky...
„V posledních letech jsme vydali řadu A-Z hokej, není to vědecká publikační činnost, ale spíš je zaměřená pro trenéry do praxe. My spíš jdeme cestou videomateriálů, připravili jsme třeba na vzdělávání trenérů aplikaci Coach Manager. Tam najdete interaktivní kurzy na jednotlivá témata, výuka bruslení, jak pracovat s předškoláky... Knížku si možná přečtete, založíte ji a nejspíš se do ní už nikdy nepodíváte. Ale když máte dnes něco v mobilu nebo počítači, můžete se k tomu vrátit kdykoliv.“
Sedí, že čím vzdělanější trenéry budeme mít, tím se dostane i český hokej dál?
„To platí obecně, čím je vzdělanější společnost, tím víc prosperuje. Takže stoprocentně. Na druhou stranu, ne každý může operovat, zedníky potřebujete taky, jinak společnost nefunguje. Vzdělání je podle mě věc, která vám nedá patent na rozum, ale vypovídá o určité variabilitě jedince.“