Prožívá atypickou sezonu. Obránce Ondřej Vitásek ji začal jako člen švédského Örebrö, první zahraničí angažmá skončilo ale nakonec dříve, než v podstatě začalo. Klub s ním v polovině září rozvázal dvouletou smlouvu. Přesně v den, kdy začínala tamní soutěž. „Neseděl jsem jim do konceptu,“ vrací se k nepovedené štaci.
V klubu se ho snažili přenaučit bruslit, nutili běhat na vytrvalost po městě. Zkrátka věci, na které v posledních letech v Liberci pod progresivním koučem Filipem Pešánem nebyl zvyklý. Na první reprezentační sraz sezony dorazil už jako hráč Jugry Chanty-Mansijsk.
Jak zatím berete průběh sezony?
„Tak, jak to je. Ale pozitivně, hraju v Rusku, podle mě v nejlepší lize v Evropě. Teď už si to užívám.“
Byl rychlý konec ve Švédsku pro vás velký šok?
„Ani ne. Víceméně jsem to už nějakou dobu řešil, když jsem tam byl. Nebyl jsem spokojenej a nakonec to vyústilo, že jsem mohl odejít do Ruska.“
Můžete aspoň říct, co vám ve Švédsku nejvíce vadilo, s čím jste byl nespokojený?
„Bylo toho hodně. Najednou mě tam učili jinak bruslit, musel jsem hodinu běhat po městě na vytrvalost. Prostě věci, které jsem v poslední době nedělal, a vůbec mi to nesedlo. Pak tam byly rozepře s trenérama, o systému. Už je to ale za mnou a nerad bych se k tomu vracel.“
Bylo vám řečeno, za jakým účelem běháte po městě?
„Byli vytipovaní hráči. Poslali nás třeba na šedesát minut běhat, zajímavý… Já běžel s Liborem Hudáčkem. Nás poslali třeba na šedesát minut běhat.“
Měřili vám čas?
„Víceméně jo.“
Sportovní ředitel, co vás do Örebrö přivedl, v létě skončil. Byla to taky jedna z příčin vašeho odchodu?
„Neměl jsem víceméně možnosti, novému manažerovi jsem neseděl do konceptu.“
Byl odchod do KHL vysvobozením?
„Určitě, ve Švédsku jsem nebyl spokojenej. Šel jsem do Ruska a byl spokojenej. Samozřejmě výkony týmu nejsou moc dobrý, ale nakonec to dopadlo dobře.“
Jugra patří mezi horší týmy KHL. Jak se v takovém týmu hraje, není to problém?
„Když se vyměnili trenéři (konec září) tak jsme ze čtyř zápasů tři vyhráli a posledních pár utkání jsme měli týmy ze špice, s nimi se hraje těžko. Snažíme se, ale máme strašně moc vyrovnaných zápasů, prohráváme je o gól nebo jsme dostali gól v poslední minutě a tím ztratili hodně bodů.“
Do Jugry jste přišel zrovna v době, kdy tým táhl sérii osmi porážek. To v týmu asi nemohla být moc dobrá nálada.
„Nebyla. Přišel jsem a byl hozen do řeky. Pomalu mi ani nebylo nic řečeno, jen abych hrál hokej. Tak jsem hrál hokej, no.“
Jak jste si zvykal na úroveň KHL? Kvalitativně je soutěž trochu někde jinde než česká extraliga.
„Zvykal jsem si těžko. Vůbec jsem nevěděl, co od toho čekat. Měl jsem štěstí, že tam byl Martin Štajnoch a v hodně věcech mi pomohl. Díky němu jsem zhruba věděl, co očekávat. Nebýt jeho, tak nevím, co by se dělo. Za to mu děkuju.“
Je to velké plus, že máte v týmu někoho, s kým si můžete popovídat?
„Určitě. Předtím jsem tam byl se Štajnym, teď přišel Vojta Polák. Že si můžeme pokecat, je určitě plus.“
Základní část KHL je letos kvůli olympijským hrám hodně nahuštěná. Týmy, co se nedostanou do play off, skončí sezonu velmi brzy. Počítáte s tím?
„Samozřejmě. Hráči, trenéři i vedení si to uvědomují, ale zápasy jdou tak rychle za sebou, že člověk se snaží hrát a nemyslet na to. Chceme hrát hokej, abychom vyhrávali pro lidi z regionu. Je to malý město a já doufám, že se to zlepší a budeme vyhrávat.“
Jak se žije na Sibiři?
(přemýšlí) „Jelikož je to malý město a skoro nic tam není, tak je to těžký. Teď už trochu začíná zima, musím se trochu tepleji oblíkat, myslet na to. Jelikož jsou pořád zápasy obden, tak člověk ani nemá, co dělat. Teď jsme třeba měli pět zápasů obden, což bylo docela náročný. Jelikož manželka zůstala s malou doma, tak se vídáme přes Facetime. Člověk se snaží nějak zabít čas, především odpočívat.“
Dá se v Chanty Mansijsku alespoň někam zajít?
„Je tam aqvapark, ale tam jsem se ještě nevydal. Popřípadě tam jsou restaurace, kam s Vojtou Polákem a Martinem Štajnochem vždycky zajdeme na večeři, pokecáme, popřípadě probereme další zápas, abychom se trošku zvedli.“ (usměje se)
Chanty Mansijk je ale celkem sportovní město. Mimo jiné se tam v roce 2011 konalo mistrovství světa v biatlonu.
„Kousek od zímáku je dráha. Jelikož nám nevyšel poslední zápas, tak trenér zvolil taktiku, že místo tréninku jsme se šli půl hodiny projít po biatlonové dráze, jak se jezdí, kde se střílí. Je to tam pěkný.“
Jak jste na tom s ruštinou?
„Ze začátku jsem říkal jenom da a charašo a oni to brali. Já ale vůbec nevěděl (směje se). Člověk to trochu pochytí. Snažím se komunikovat se spoluhráči, trenéry, aby věděli, že mě to zajímá, že nemám na háku. Je to i k mému prospěchu, že se pak s nima budu moct domluvit rusky. Když už je problém, tak s trenéry mluvíme anglicky. Popřípadě zkouším češtinu a někteří ruští kluci se už chytají, slyší na to.“
Co jste ruské spoluhráče už naučil?
„Já bych to řekl, ale nevím, jestli je to vhodný.“ (směje se)
Zvedl vám reprezentační sraz trochu náladu?
„Určitě. Vždycky se sem těším, ať je to jakýkoliv zápas. Pro mě je vždycky čest reprezentovat a moc si to užívám.“
Myslíte na olympiádu?
„Ne. Je to daleko. Už jsem to říkal i doma, v tuhle chvíli se těším, že jsem tady, že můžu hrát. Až to skončí, pojedu zpátky do Ruska a budu se snažit odvádět maximální výkony. Půjdu zápas od zápasu, střídání od střídání, to je můj styl hokeje. Žádný dlouhodobý vyhlídky nemám.“
