Nejslavnější akce v dějinách českého hokeje se zrodila u něj. Centr Pavel Patera vyhrává vhazování v útočném pásmu. Martin Procházka ho přistrčí na modrou Petru Svobodovi. Ten zamíchá, podívá se a pálí. „Věřím, že kdyby ten gól nepadl v té 49. minutě, stejně bychom to nějak ukopali,“ vrací se k jediné trefě finálové bitvy v olympiádě z Nagana ten, u nějž se branka století zrodila. Ty záběry z 22. února 1998 zná spousta fanoušků nazpaměť. Zvlášť v poslední době, kdy se jubileum zlatého triumfu připomínalo. Podobně rozehrál Patera už dva dny předtím akci před Šlégrovou trefou v semifinále s Kanadou.
Když s odstupem let znovu sledujete záběry vítězného buly, co to s vámi dělá?
„Je fakt, že tenhle gól běží v televizi nejvíc. Když to vidím, tak jsem samozřejmě rád, že jsem u toho byl. Ale Nagano byl týmový úspěch a já věřím, že kdyby ten gól nepadl v té 49. minutě, tak by ho dala třeba jiná lajna. Tam vládla taková chemie, všechno, že bychom to stejně nějak ukopali. Ať by to bylo v běžné hrací době nebo až na nájezdy.“
Téměř identicky jako v souboji o zlato jste přihrával už v semifinále na gól Jiřímu Šlégrovi, jen jste mu po vyhraném buly puk přikopnul. Roman Hamrlík prozradil, že ve finále před vhazováním řekl Petru Svobodovi, ať mu nahraje. Byli jste domluvení, jak akci rozehrajete?
„Moje úloha byla vyhrát buly a potom jít clonit před bránu. To se povedlo. Jak se domluvili beci, to už si fakt nevzpomínám.“ (usměje se)
Finále rozhodla tato jediná trefa. Po něm zbývalo sehrát ještě tucet minut. Kdy jste uvěřil, že máte zlato?
„Až úplně na konci, možná pár vteřin před, když to kluci vyhodili. Vedli jsme o gól, tam už jsem si možná uvědomil, že budeme první.“
Co vám z Nagana nejvíc utkvělo v paměti?
„Já už ani nevím, jak to bylo. Po zápasech jsme zašli do Českého domu, po finále do Slovenského, protože tam se snad už zavíralo. Taky jsme chodili na suši, stal se z toho takový rituál. Ale fakt je to už dvacet let...“
Dva roky před olympiádou se hodně nepovedl Světový pohár, kde nastoupil první český Dream Team složený z nejlepších hráčů. Byl takový propadák po zisku titulu mistrů světa hodně důležitý k tomu, abyste si uvědomili, co úspěch obnáší a co vyžaduje?
„Základem asi bylo, že jsme si všichni uvědomili, že pokud to nebude klapat v týmu, v kabině, když se nedáme dohromady, budeme jen soubor individualit a nemůžeme nic dokázat. To bylo klíčové. V Naganu jsme byli o tuhle zkušenost chytřejší, semkli se a potom šli úspěchu naproti.“
Třeba i tím, že každý se obětoval pro tým, bez námitek přijal roli, jakou dostal, podřídil se a nehrál pak třeba na své pozici, ale tam, kde a kolik bylo potřeba?
„V nároďáku s tímhle musíte počítat. Každý musí odložit to svoje ego stranou, ať hraje jako v klubu, nebo míň. Ale jde o to, aby všichni šli za jedním cílem. Těch čtrnáct dní to prostě musí každý vydržet.“
Na Turnaj století jste přijeli v porovnání s jinými týmy tak trochu jako chudí příbuzní, moc se s vámi ani nepočítalo. Pomohlo vám právě tohle vědomí a humbuk, který jste viděli kolem, k tomu, abyste dokázali, že si umíte poradit s každým?
„Podceňovaní jsme možná byli, nevěřili nám, ale neřekl bych, že bychom nevěřili sami sobě. Už ten první zápas, kdy jsme porazili Finy, nás trošku nakopnul. Sebevědomí nám narostlo ještě víc, základní skupinou jsme prošli velmi dobře, i když jsme prohráli s Ruskem 1:2. Ale tím jsme položili základ pro play off, uvědomili si, že se nemáme čeho bát. Potvrdilo se, že týmový výkon podpořený vynikajícím gólmanem může vést i k takovému úspěchu.“
Tehdy ještě nebylo možné sledovat NHL libovolně na internetu nebo v televizi. O Dominiku Haškovi se vědělo, jak skvěle si vede, ale vidět se to dalo příležitostně v televizních sestřizích. Vy jste v té době působil ve švédském AIK Stockholm. Tušil jste, co dokáže?
„My jsme samozřejmě věděli, co v něm máme. Ale že to bude až takhle, tak by mě fakt nenapadlo. (rozesměje se) Mně přišlo, že jemu opravdu není možný dát gól. Když má tým za sebou takového gólmana, to se mu pak hraje úplně jinak.“
A co jeho do té doby taky nevídané odvážné výlety mimo bránu? V tom jste ho krotili?
„Jo, vyjížděl hodně, ale vždycky se stačil vrátit. Nebo se tam objevil někdo, kdo ho zastoupil. Bez něj bychom to asi nedokázali.“
Až na jednu výjimku jste všichni skončili. Jaromíra Jágra teď trénujete v Kladně. Nepřijde vám to zvláštní?
„No, co na to mám říct? (směje se) Zvláštní to je. Teď se zranil, ale určitě nám ještě hodně pomůže v nejdůležitějších zápasech sezony. Ovšem nemůžeme se ohlížet jen na něj. Hokej je týmová hra, nesmíme se pořád spoléhat, že Jarda něco rozhodne. Možná to dovede, ale my mu k tomu taky musíme dopomoct.“
