A má na ně i další přání: „Máte šanci dát Martinovi Strakovi najevo, že si přejete, aby i on zůstal v nároďáku,“ reagoval útočník Omsku po návratu z Ruska.

Na letišti se objevil v neděli v noci, z odbavovacích prostor vyšel pár minut po půlnoci. Na sobě měl černou zimní bundu, na hlavě kulicha. Že by se maskoval, aby vypadal nenápadně? „Nevěděl jsem, jaké je tady počasí. V Omsku mrzne, takže je lepší být připravený než potom překvapený,“ usmál se.

Hokejová show útočí>>>

Psychicky vás situace po smrti spoluhráče i kamaráda Alexeje Čerepanova stála spoustu sil. Neříkal jste si, že se kvůli tomu z reprezentace omluvíte? Dalo by se to pochopit...
„Nejedu na deset zápasů, jedu na jeden. Není to navíc mistrovství světa ani jeho finále. Na druhé straně nikdo nemůže čekat, že budu odevzdávat nějaké super výkony.“ (pousměje se)

Ale těšíte se, ne? Pro fanoušky jste tahákem číslo jedna!
(zamyslí se) „Beru to tak, že se vracím po dvou letech do nároďáku. Když jsem oznámil, že na kratší dobu končím, bylo to hlavně z důvodu, že pro starší hráče je hrozně obtížné si zvykat na jiné kluziště. Navíc když většinu času tráví na užším a ze dne na den musí přejít na to širší... Což je velice obtížné. Proto jsem vynechal dva roky. Ale řekl jsem, že pokud budu potom mít příležitost hrát v Evropě, do národního týmu se určitě vrátím.“

Jak se chystáte na společné vystoupení s dávným parťákem Martinem Strakou? Pro něj to bude poslední reprezentační zápas.
„Doufám, že si to rozmyslí! Důležité rozhodnutí bude mít jeho paní. (směje se) Ale hlavní je, jak na něj budou v zápase se Slovenskem reagovat fanoušci. Myslím si, že by ho mohli nějakým způsobem přesvědčit, aby v nároďáku zůstal. Protože je to pro nás velmi důležitý hráč a byl bych rád, kdyby si to ještě rozmyslel a na mistrovství světa nastoupil. Všechno záleží na něm, ale podle mě i diváci mají šanci dát mu najevo, že by byli rádi, kdyby dál reprezentoval.“

Vy mu to rovněž dáváte najevo.
„Můj názor sám zná, vědí ho všichni. Byl bych moc rád, kdyby hrál.“

V někdejší Sazka Areně jste v roce 2004 odehráli skvělé zápasy, potom jste ale při šampionátu prohráli s Američany po nájezdech. Nepřetrvává ve vás hořkost kvůli vzpomínkám na tu halu?
„To je prostě součást sportu i života. Takové věci se stávají a já to beru tak, že nic není náhoda. Zase jsme jim to vrátili o rok později ve Vídni v roce 2005. A možná kvůli tomu, co se stalo v Praze, jsme vyhráli ten titul.“

Vnímáte mimořádnost toho utkání? Odehraje se v rámci stoletých oslav.
„Abych byl upřímný, ani jsem netušil, že se tenhle zápas bude hrát. Kdyby mi Vláďa Růžička nezavolal, tak jsem o tom nevěděl. Ale jakmile mi dal vědět okolnosti, souhlasil jsem.“

Hrála klíčovou roli při návratu do národního mužstva právě osoba kouče Růžičky?
(zamyslí se) „Já bych se této odpovědi spíše vyhnul. Řeknu to takhle -dopředu jsem řekl, že když budu hrát v Evropě a budu mít formu, abych reprezentoval a pomohl týmu, vždycky rád přijedu. Ukončil jsem dva roky pauzy, která byla hlavně kvůli tomu, že jsem nechtěl měnit kluziště.“

Ale je vám návrat zrovna pod Růžičkou, někdejším spoluhráčem, příjemnější?
(směje se) „Vláďa byl kapitánem, když jsme vyhráli v Naganu. Byl trenérem, když jsme vyhráli ve Vídni... A nevím, jak pro novou generaci, ale pro nás starší byl idolem - protože když hrál a byl na špičkové úrovni, neměl v Česku žádnou konkurenci. Pro nás byl vzorem.“

V minulosti jste si občas povzdychl, že fanoušci mívají na vás až přehnaná očekávání...
„Myslím si, že se situace změnila. Nikdo nemůže očekávat, abych v sedmatřiceti letech, tolik mi bude během šampionátu, dával v každém zápase gól. Pokud tedy pojedu, věřím, že budeme mít kvalitní tým. A já budu kvalitní doplněk, který občas dá nějaký gól... Ale těžko ode mě někdo v těch letech může čekat, že budu rozhodovat zápasy.“

V minulých dnech vás pronásledovaly bolesti třísel. Už je to lepší?
„Problém jsem s nimi měl jenom jeden zápas (s Petrohradem, v němž Omsk prohrál 29. října vysoko 0:5 -pozn. autora), pak už jsem hrál, bylo to lepší. V tom utkání mě to trošku pobolívalo, rychle jsme prohrávali 0:3, takže bylo zbytečný, abych si to ještě zhoršil. Jsem rád, že jsem se víc nezranil.“

Nehrozilo, že kvůli bolesti budete muset vynechat přípravy se Slováky?
„Ne, nebylo to tak hrozné. Při nejhorším bych přijel sem do Čech, kde by mě Pavel Kolář (známý fyzioterapeut) dal dohromady.“

Zajdete za ním?
„Zatím není třeba, cítím se dobře.“

Jak dlouho v Česku zůstanete?
„Tak čtyři pět dní. Pak nám v Omsku začíná druhá půlka sezony, musím se vrátit. Nehrajeme moc dobře, doufám, že nám reprezentační přestávka pomůže, abychom se dali dohromady. Máme spoustu zraněných, navíc forma nebyla ideální.“

Smrt spoluhráče vás osobně velmi zasáhla. Pořád je vaše duše bolavá?
„Těžko říct. (dlouho přemýšlí) Těžko říct, jestli to, že hrajeme špatně, je způsobené tím, co se stalo. Určitě nás to ale nějak ovlivnilo. Není to jednoduchá situace, ale to všichni čekali... Kvůli tomu jsme i některé zápasy odložili, takže v poslední době jsme toho měli dost. Navíc do toho i spousta cestování.“