Oslavy ho chytly, byl rád, že se do Prahy mohl ze Švédska vydat. Útočník Jaroslav Hlinka se hned po zápase vydal v kabině do místnosti s obrazovkami, aby mohl sledovat exhibici dřívějších velikánů.
„Povedlo se to,“ pravil spokojeně hráč Linköpingu.
Podobným způsobem jste si zápas národního týmu už dlouho neužíval, co říkáte?
„To určitě. Na začátku jsme dali rychlý góly a o vítězi zápasu bylo rozhodnuto. Docela nezvykle rychle se začalo hrát pro diváky. A tak, abychom si i my sami příjemně zahráli.“
Slovensko do Prahy přivezlo prakticky „no name“ tým. Poznal jste vůbec někoho?
„Akorát dva kluky. Poznal jsem Graňáka a Richarda Stehlíka, se kterým jsem hrál na Spartě. Jinak nikoho.“
Pro vás tak trochu zbytečná otázka. Jak se vám hrálo se Strakou a Jágrem v jedné formaci?
(rozzáří se) „No tak, to bylo přeci super! V našem případě ani nešlo o to, kolik dáme gólů, ale o to, jak si hokej užijeme. Pro mě to byl velký zážitek, jsem moc rád, že jsem mohl být u toho, když Martin Straka hrál údajně svůj poslední zápas za reprezentaci… (usmívá se) Pokud to tak skutečně bude, je pro mě velkou ctí, že jsem mohl hrát vedle Stráči v jeho rozlučkovém utkání. Ale on si to třeba rozmyslí.“ (znovu úsměv)
Třeba se to stane a přijede si zahrát na mistrovství světa do Švýcarska. Také si to myslíte?
„Já nevím, jak to dopadne. Vážně ne. Ale musím říct, že mně samotnému běhal mráz po zádech. Když jsem stál dole pod tím kotlem a plná hala Stráčovi aplaudovala, vzalo mě to i za něj (směje se). Obdivuju ho. Má velkou odvahu.“
V čem?
„Oznámit v takovéhle fazoně, v jaké hraje, že končí v nároďáku, to už chce velkou statečnost. Martin je velkej hráč a jestli opravdu odchází, tak na vrcholu. Což je asi nejlepší řešení.“
Vzpomenete si ještě na svoje první asistování Jágrovi v jedné řadě na šampionátu v Jönköpingu 2002?
„Samozřejmě. Od té doby jsme spolu hráli až dnes. Každej zápas vedle Džegra je zážitek. Co k tomu víc říct?“
