Nejsou dvojčata, ale přesto si jsou výrazně podobní a lidé si oba bratry často pletou. Příznačně se jmenují Pletkové. Václav hraje extraligu a živí se hokejem, Daniel jen krajský přebor a každé ráno vstává v pět ráno do práce.
Když Bílí Tygři nedávno hráli v Mladé Boleslavi, kde Pletkové vyrůstali, domácí fandové si při pohledu na tribunu možná mnuli ruce. Seděl tam Pletka, bude to dobré. Jenže jaký…
Pletou si vás lidé často?
Daniel: „V Mladé Boleslavi celkem často. Vždycky někoho potkám a říká mi: Čau Vašku, jak se ti daří? Já s tím mám velký problémy. Je to i trošku nepříjemný. Těžko se to vysvětluje. Lidé se ptají jen na něj, nikdy ne na mě. Aspoň ti, co nás tolik neznají.“
Václave, vy to máte naopak?
Václav: „Já jsem hodně na očích, takže když někdo vidí náš obličej, tak si ho automaticky zařadí ke mně. Ale kolikrát mě taky pozdraví někdo, koho neznám. Moc to ale neřeším, pozdravím a jdu dál, větší problémy s tím má asi brácha.“
V dětství to muselo být ještě horší. Nebo ne?
Václav: „To ani ne, protože každý jsme měli jiný účes. Teď nosíme stejný a jsme si prý hodně podobní, i když já bych to ani neřekl.“
Daniel: „To spíš, až když jsme dospěli. Když jsme byli malí, tak jsme tolik stejných rysů neměli.“
Využili jste někdy své podobnosti?
Václav: „To zase ne. Stejní jsme jen na první pohled, po delším čase pak už je poznat, kdo je kdo.“
A co kdybyste se navzájem prohodili. Poznali by to vaši spoluhráči?
Daniel: „Já si myslím, že by to poznali hned (směje se). Dřív možná ne, protože to jsme měli i stejný styl hry, ale já už deset roků netrénuju. To by bylo hrozně znát.“
Václav: „Ale kdybychom nešli na led a ti kluci nás pořádně neznali, tak si myslím, že by to úplně v klidu prošlo.“
Daniel: „To možná, ale jakmile bysme se dostali na led, tak by to bylo vidět ihned.“
Předpokládám, že jste s hokejem začínali spolu.
Václav: „Nejprve jsme začínali s fotbalem, ale tam se nám nelíbilo, protože jsme tam museli běhat.“
Daniel: „To spíš tobě se tam nelíbilo! Děda šel s námi na první trénink a měl nás na starosti. V půlce tréninku najednou zjistil, že já tam jsem a brácha ne. Pak se zjistilo, že bráchu to nebavilo a tak utekl domů.“ (smějou se).
Václav: „Byl jsem malý a běhalo se tam bez balonu, to mě moc nechytlo, takže jsem z prvního tréninku opravdu utekl. Brácha už v té době hrál hokej, tak jsem přesídlil na něj. Tam máte hned hokejku a puk...“
Kdo z vás byl zlobivější?
Václav: „Takovej ten raubíř jsem byl spíš já, brácha byl klidnější. Ale v mezích, takové problémy jako třeba dvojku z chování, to jsem neměl. Mně když něco nešlo, tak jsem se vztekal.“
Daniel: „Má pravdu. Když jsme třeba hráli něco proti sobě a jemu se nedařilo a já vyhrával, tak se začal vztekat. To když jsem viděl, tak jsem to raději vzdal a nechal ho vyhrát. Když se do toho dostal, byl schopný všeho, ale fakt všeho…“
Například?
Daniel: „Byl nepříčetný. To lítalo úplně všechno…“ (oba se smějou)
Takový hokejový Řepka?
Daniel: „Něco podobnýho. Teď už se trochu zklidnil, ale když byl menší, tak to s ním bylo hrozný. Prostě neuměl prohrávat.“
Václave, byl pro vás starší bratr vzorem?
Václav: „Chtěl jsem se mu vždy vyrovnat. Myslím, že brácha měl větší talent než já. Byl hokejovější a dovolím si říct, že v žácích byl dokonce lepší než já, hrál dobře, dával plno gólů.“
Daniel: „S tím bych zase tolik nesouhlasil. Byli jsme na tom tak stejně, akorát že brácha měl větší vůli než já. Já byl línější, co se dalo ošulit, to jsem ošulil. To on ne.“
Proto to brácha v hokeji dotáhl dál?
Daniel: „Asi jo. Večer se třeba sebral a šel běhat. To já zůstal doma u televize. Říkal mi, ať jdu s ním, ale já byl línej.“
Nelitujete teď toho?
Daniel: „Nelituji. Každý je svého štěstí strůjce. Přeju mu to, jsem na něj pyšný. Možná jsem mohl hrát první ligu, neříkám rovnou extraligu, ale určitě toho nelituju.“
Kdy jste zjistil, že je brácha lepší?
Daniel: „Když přišel do staršího dorostu, kde já už byl třetím rokem. Hned vyhrál kanadské bodování a celkově skončil v juniorský extralize třináctý. Bylo vidět, že má předpoklady to někam dotáhnout.“
Václav: „Dařilo se mi, ale hodně je to o štěstí, že vám někdo dá šanci zahrát si v extralize nebo alespoň v první lize za dospělé. A já ji v Boleslavi pořádně nedostal.“
Proč?
„Řekli mi, že na to nemám. Naštěstí se ozval Třinec a já se tam o svou šanci porval. Bylo také štěstí, že jsem začal hrát s Richardem Králem, který mě vytáhl tam, kde jsem teď.“
Skutečně?
Václav: „Na tom hodně záleží, aby si vás vzal do parády zkušený hráč. Řekne vám, co máte dělat a poradí vám. Podle mě je to jeden z nejlepších centrů v naší republice. V Třinci jsem nakoukl do velkého hokeje, kterým jsem se po podpisu první profesionální smlouvy začal i živit.“
Nezávidíte trochu bráchovi?
Daniel: „To ne, přeju mu to. Myslím, že je to horší než normálně chodit do práce. Tam si člověk oddělá osm hodin, sebere se a jde pryč. Hokej je strašná dřina, fyzicky náročnější než normální práce.“
Václav: „Jsem rád, že můžu vstát ráno v osm a ne v pět, jsem dobře placený, ale zase nemáme soboty, neděle, svátky, kolikrát vás mohou poslat na druhej konec republiky. Bráchovi ale určitě nezávidím, že musí v pět vstávat a dělat přesčasy, aby si vydělal korunu navíc.“
Danieli, je na bráchovi vidět, když se mu nedaří?
Daniel: „Určitě, je strašně nervózní. Člověk mu třeba zavolá a on s tím telefonem třískne. Pak ale vychladne a třeba za půl hodiny zavolá zpátky. Když se mu nedaří, tak mu třeba týden nezavolám, snažím se mu vyhýbat obloukem.“
Václav: „Pravdu má v tom, že kolikrát jsem podrážděný a jednám impulsivně. Když mi zavolá, tak hned vylítnu, s jakýma ptákovinama mě zase otravuje. Ale pak se mi to rozleží v hlavě a snažím se to vyřešit v klidu.“
Radíte se spolu?
Václav: „Samozřejmě, že se o hokeji bavíme. Kolikrát se po zápase pohádáme, protože máme na něco jiný názor. Bavíme se o tom, kdy někdo něco udělal špatně.“
Kdy vás naposledy seřval?
Václav: „Když jsme s Libercem prohráli doma 0:4 s Vítkovicemi. To jsme hráli opravdu strašně, s hokejem to nemělo nic společnýho. On mi chce poradit, protože hokej pozoruje z výšky, odkud jsou chyby lépe vidět než z ledu. Rád si jeho názor vyslechnu, ale stejně si to pak udělám podle sebe.“
Je brácha tvrdohlavý?
Daniel: „Řekl bych, že je. Co si myslí, tak furt musí být pravda. Je fakt, že když ji nemá, tak třeba po dvou dnech uzná, že pravdu neměl, ale ze začátku si tvrdohlavě stojí za svým.“
A v čem by se měl Václav zlepšit?
Daniel: „Myslím, že ve fyzičce. Tam má slabiny. Je strašně silnej na puku, má přehled o hře, ale dvakrát přejede hřiště a je na něm vidět, jak je zahlcenej.“
Souhlasíte?
Václav: „Je sice pravdou, že jsem byl za poslední dva roky několikrát zraněnej přes léto, takže jsem toho moc nenatrénoval. Ale spíš si myslím, že bych měl víc střílet než kombinovat. Víc se tlačit do koncovky.“
Taky si bráchovi řeknete své?
Václav: „Měl by se víc zklidnit, je dost podrážděný, když mu třeba někdo dá víc do těla. Měl by hrát hlavně pro radost.“
Nemáte sen si zahrát v jednom týmu?
Daniel: „Ještě jednou jo, ale myslím, že se nám to už nepodaří.“
Václav: „Ale stát se to může. Doufám tedy, že do pětatřiceti, sedmatřiceti na vrcholový úrovni hrát budu. A až jednou s hokejem skončím, tak bych se chtěl věnovat malým klukům a někdy třeba trénovat extraligu.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
