AKTUALIZOVÁNO - Do černého dresu v retro stylu, vyrobeného při příležitosti loňského 55. výročí založení Rudé Hvězdy Brno, se Vlastimil Bubník kvůli focení pro deník Sport soukal s osobitým humorem. „To mám už jako do rakve, ne?“ ptal se.
Bylo však vidět, jak ho na srdci, kde bylo místo pro velký znak klubu, dres hřeje. Aby ne! V podobném vybojoval všech jedenáct ligových titulů a byl jedním z těch, co vytvořili slávu oddílu známého od začátku jako Kometa. Nyní i on, podobně jako další brněnské legendy, kvituje návrat do extraligy.
Oslavil jste, když se Kometě podařilo proniknout zpátky do nejvyšší soutěže?
„Když jdou věci dobře, tak má každý radost. I když tihle kluci si to neuhráli, ale extraligu jim vlastně dali funkcionáři. To se mi moc nelíbí. My jsme nic dostávat nemuseli. Ale pokud to jinak nešlo, tak jsem rád hlavně za to, že tam budou.“
Sledujete ještě pořád hokej?
„To víte že jo, dcera mi říká výsledky,v televizi se na něj koukám. Sleduju všechno, akorát na stadiony už nechodím. Tam je moc lidí a já to nemám moc rád. A hlavně kvůli zdraví tam už nejdu.“
Jinak se ale na příští sezonu těšíte víc než na předchozí, když bude váš klub zase nahoře?
„Copak o to, já se těším, ale nejvíc na to, že budou hrát dobře. Kdyby měli hrát špatně a zachraňovat se, to by bylo blbý. To by moc nevydrželo.“
Dlouho se tradovalo, že jste na brněnský hokej zatrpknul. Byla to pravda?
„Nezatrpknul, ale já jsem se nikdy nechtěl moc ukazovat. Nejsem typ, co se někam cpe, nemám to rád. A teď nikam nechodím, protože mi to nedělá dobře. Když je hodně lidí, je to nepříjemné. Na srdci mám takovou kuličku, co mi srdíčko nahazuje, když je s ním problém, a u toho vždycky dostanu hroznou ránu za krk. To já nechci.“
Když jste říkal, jak se nikam netlačíte, to jste měl společné se svým spoluhráčem z útoku Dandou. Vídáte se aspoň mezi sebou?
„S Broňou ne. On má svoji partu, svoje kamarády, ale jak žije, co ho baví nebo čemu se věnuje, to nevím. Už jsem ho neviděl aspoň dva roky. Hokejové partě se vyhýbá.“
Není to škoda? Byli jste celou kariéru báječní spoluhráči.
„Škoda? On je prostě takový. Vždycky byl uzavřený, zakřiknutý. Žije úplně jinak. Jako kluk je vynikající. On přišel z Pardubic a měl smůlu, že když jsme tam hráli, tak na něho lidi sprostě křičeli. Až tak, že nechtěl hrát! Já mu vždycky říkal, ať na ně kašle, že jsou to blbci, stejně je přejedeme... Po zápase jsme si sedli, pobavili jsme se, to on uměl, ale pak hned šup šup a byl pryč.“
Byli jste taková dvojice, že jste o sobě věděli všechno?
„Neseděli jsme vedle sebe v kabině, ale věděli jsme jeden o druhém. I na dovolené jsme spolu jezdili, ještě bez manželek. Broňa hrál i fotbal, jako já, takže jsme byli skoro pořád spolu. A měli jsme trenéra, který na partu hodně dal. Znali jsme se dobře, někdy se to taky pěkně štengrovalo.“
Štengry, jinak řečeno legrácky, jsou ve sportovních šatnách dodnes. Jaké byly ty vaše?
„Bylo to mírné. Legraci jsme si udělali, občas nějakou tu výstřednost, ale ne moc, jinak jsme všichni táhli za jeden provaz. Přece nebudu někoho napalovat v partě, když s ním pak jdu na hřiště! To by se všechno otočilo proti nám.“
Co móda? I na tu si dnešní sportovci potrpí. Jak to bylo u vás?
„Byli tam manekýni, to víte že jo. Hezouni jako Venca Pantůček, ten si to tam vždycky tak našolichal... (směje se) Ale ne všichni, třeba zrovna Broňa hrozně nerad nosil kravaty. Málokdy ji dal na krk.“
Danda dodnes odmítá popularitu, nikde nechce být vidět. Jak berete vy, když vám lidé zvoní u dveří, chtějí podpisy nebo jen pozdravit?
„Co si mám říkat? Třeba: chlapče, je to pěkné, ale nic už s těmi hosty nepořídíš, na panáka je těžko pozveš! (směje se) Povzbudí to, to ano, takže poděkuju.“
Dřív jste s fanoušky na toho frťana zašel?
„No kdepak, my jsme byli Rudá Hvězda! Oni nás třeba zdravili ve městě, poplácali, poděkovali, čekali na nás po zápasech před stadionem, chtěli si povykládat. Co my, ale diváci byli pěkně rozjetí! Oni se chodili na hokej bavit, protože věděli, že vyhrajeme. Měli tak zábavu. A jak se tam chlastalo! Padl gól a už bylo vidět, jak si dávají. Placačka a buráky, s tím se chodilo na stadion.“
Nechybí vám někdy ta atmosféra, že byste šel zase na hokej a viděl ho zblízka?
„V mých letech nemůžete nic moc. Raději honem honem a jít pryč. Bojím se, aby mě to zase nebouchlo.“
Právě to se vám stalo na loňském 55. výročí od založení Rudé Hvězdy. Dojal jste se, když vám diváci aplaudovali, a musel jste do nemocnice. Měl jste strach?
„Neměl, protože od toho mám tu kuličku na srdci, ta mě nahazuje zpátky. Ale ty rány, které dává, bolí. Můžu být rád, že je atmosféra, ale jde o zdraví, abych se tam někde nenatáhl jako Waldemar (Matuška), můj velký kamarád. To raději mám klid, zajdu si do parku se psem. To je můj oblíbený odpočinek.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
