V minulé sezoně se do Litvínova přes Spartu vrátil jako poslední z jeho ztracených synů. Martin Ručinský povede tým do sezony jako kapitán. V letní přípravě nesehrál kvůli potížím s ramenem jediný zápas, mužstvo omladilo. „Ale hokej se nehraje na papíře,“ připomíná 40letý útočník, který chce severočeské mužstvu pomoci znovu do play off.
Co říkáte tomu, že jste z trojice spolužáků vlastně poslední na ledě, že už si nezahrajete za Litvínov s Robertem Reichlem a Jiřím Šlégrem, jak jste si už před lety slibovali?
„Kluci skončili před minulou sezonou, s tím se nedá nic dělat. U mě je důležité, abych byl zdravý a měl motivaci, zachoval si jistou úroveň, abych byl pro mužstvo platný. Zdraví mám takové, jaké je, ale věřím, že moje rameno bude ve stavu, abych mohl dál hrát. Hokej mě pořád uspokojuje, baví mě jít na trénink, na zápas, v tom taky nemám problém. A doufám, že mužstvu taky pomůžu.“
Ještě před dvěma a půl týdny jste podstoupil operaci. Jak to vypadá s vaším návratem?
„Doufám, že ta operace byla poslední. Zapojil jsem se už naplno do přípravy, ale nemám zatím moc natrénováno, je co dohánět. Rameno se hojilo déle, než jsme si všichni představovali, navíc ještě není stoprocentní. Udělám ale všechno, abych začátek extraligy stihl nebo abych naskočil co nejdřív.“
Do Litvínova jste se vrátil během minulé sezony a cestoval mezi severními Čechami a Prahou, kde dál bydlíte. Budete v tom pokračovat?
„Budu to dělat stejně. Po některých zápasech zůstanu v Litvínově, zatrénuju si a pojedu domů. Ale uvidím podle momentálního rozpoložení, co mi bude vyhovovat, jak se budu cítit, není to nic, co by bylo vytesáno do kamene. Jde hlavně o to, abych byl v maximální pohodě po hokejové stránce.“
Nepovažujete postup do čtvrtfinále za příliš smělý cíl?
„Už jsem byl v několika mužstvech, která vypadala silná na papíře, a nakonec to dopadlo obráceně, potáceli jsme se na dně. A naopak jsem zažil týmy, které ta jména neměly, zdálo se, že budou outsidery, ale pak jsme hráli o špici, mezi prvními třemi. V tom je sport a hlavně hokej krásnej, že se hraje hlavně na ledě, ne na papíře. A co jsem měl možnost vidět přípravu na ledě, máme dobré posily, dál se to bude vyvíjet taky od gólmanů, jak se jim bude dařit.“
A není to tedy troufalost?
„To bych neřekl. Ať to v Litvínově bylo, jak chtělo, tam byl vždycky cíl dostat se do play off. A tam se může stát cokoli. Proto je pro nás důležité do něj postoupit. I v minulé sezoně jsme šli do předkola, vyřadili Plzeň a ve čtvrtfinále ještě potrápili Třinec.“
Klub chce opět stavět na odchovancích. Mají na to, aby tým jednou táhli jako vaše generace?
„Dřív tu vyrůstala spousta hráčů, ale byl velký odliv do NHL. Teď jsme v jiné situaci, nejen v Litvínově, stejně na tom je celý český hokej, že hráčů už neodchází tolik. Extraliga má kvalitu, má úroveň. A i ti mladí, kteří dneska dorůstají, jsou taky dobří hráči. Porostou dál a budou z nich za dva, tři roky kompletní hokejisti a tým potáhnou.“
Kluby ze sousedství, hlavně Chomutov a Ústí nad Labem mají vysoké ambice, neznamená to přece jen určité ohrožení?
„Litvínov má natolik silnou tradici, že mu nebezpečí nehrozí. Nikdy jsme nespadli, vedle Sparty a Pardubic, i když jsme byli kolikrát na hraně. Mnozí hráči mají v Litvínově kořeny, máme zázemí svých skalních fanoušků. A to je vidět i na zápasech, vždycky, když hrajeme slušně, máme plno. Chomutov je v úplně jiné situaci, jak finančně, tak tím, že mají nový stadión. Ale my máme tradici, jezdí na nás lidi i z Německa, sjíždějí se z Teplic, Mostu a myslím, že se budou vracet.“
Žije ve vás pořád sen o titulu, který jste s dnes slavnými vrstevníky měli?
„Několikrát jsme byli druzí a nikdy nevystoupili úplně na vrchol, Litvínov titul nikdy nevyhrál. Ale jsme realisti, víme, že nemáme takový kádr jako třeba Třinec, ani finanční podmínky, abychom takové mužstvo mohli mít. Jednou bychom rádi, kdyby titul v Litvínově titul byl, ovšem jestli to přijde příští rok, za pět let nebo za tři roky... Ten pohár se koupit nedá. Můžete si k němu dopomoci, ale vždycky se rozhoduje na ledě. Nikde není psáno, že nemůžeme být úspěšní. Uvidíme.“
„Ti kluci přemýšlejí trošku jinak a mají jiné zájmy, než já. Ale to v kabině určitě není poznat. Partu máme výbornou, což je základ všeho. Nemohou tam být žádné skupinky nebo jednotlivci. A tam není vidět, že by se někdo stranil nebo se bavil jen s někým, třeba i proto, že je o dost mladší. Tohle určitě není problém.“
Jak daleko se díváte vy sám?
„(směje se) Budu rád, když zvládnu příští sezonu. V mých letech, v tomhle bodě kariéry jdu rok po roce. Už nemá smysl plánovat, co bude za dva roky nebo po téhle sezoně. Odehraju ji, doufám, že ve zdraví. Co potom, se uvidí.“
Víte, že jste druhý nejstarší hráč v extralize?
„Já jsem druhej? A kdo je první? Radek Bělohlav? Tak to jste mě potěšili, že nejsem nejstarší... S věkem jsem nikdy neměl moc problém, neohlížel jsem se na něj. Pro mě je důležité, jak se cítím, v jaké jsem kondici, psychické pohodě a hlavně, zda jsem zdravý. A musím být platný na ledě. Na to jediné hledím. Na věk moc ne.“
Věřil jste před deseti lety, že ve čtyřiceti budete ještě hrát?
„Upřímně říkám, že ne. Asi bych se tomu smál. Ale hokej mě pořád baví, je to můj život, hraju ho odmalička. Proto se mu věnuju.“
Na klubovém webu se objevil názor, že na ledě se pohybujete se stejnou lehkostí jako před dvaceti lety. Cítíte to taky tak?
„Nevím, jestli to tak vypadá, ale jestli ano, určitě to tak není. To můžu říct... Musím se udržovat. Trénovat, abych toho byl schopný, můj hokej byl vždycky založený na bruslení, nebyl jsem nikdy silový typ jako třeba Jarda Jágr. Byl jsem schopen druhé přebruslit a pokud bych tohle ztratil nebo by to už nebylo ono, nemělo by pro mě cenu dál hrát. Když ztratíte něco, co je vaší hlavní zbraní, nemá smysl pokračovat.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
