755 zápasů. 18 sezon. A konec. Extraliga vedle řady hráčských osobností (například Martina Straky a Petra Nedvěda) přichází i o jednoho z nejzkušenějších rozhodčích, loučí se Milan Minář. „Už jsem cítil, že jsem po těch letech u nás neměl tu potřebnou motivaci,“ říká 46letý arbitr v rozhovoru pro Sport. V něm vypráví i o nadávkách od lidí nebo o svém brežněvovském obočí.
Málokdo ze sudích si dokázal na ledě zjednat takový respekt jako on. Možná i kvůli pověstnému zlému pohledu. „Takhle umím zatáhnout obličej i v běžném životě. Ale kdo mě zná víc, ví, že se dokážu i odvázat,“ pousměje se Minář, jenž bude pískat v mezinárodní EBEL lize.
Ztráta motivace. To je důvod, proč v Česku končíte?
„Před minulou sezonou jsem měl určité zdravotní komplikace a už tehdy jsem začal uvažovat, že to bude poslední rok. Došlo mi, že mě to pískání u nás už nenaplňuje jako dřív. Ne, že by mě to nebavilo, ale postrádal jsem ten potřebný zápal. Nevím, co bych ještě českému hokeji mohl dát…“
Nechtěl jste spadnout do rutiny? A profesorského pojetí?
„Ano. Než pískat jenom z toho, že jsem si tady udělal nějaké jméno, ale bez potřebného odhodlání, to radši dám prostor mladším kolegům. Neměl jsem tu potřebnou šťávu.“
Podepsala se i v šestačtyřiceti letech fyzická únava?
„Spíš mentální. Stejní hráči, týmy, stadiony, trenéři. Některé věci mě pomalu přestávaly bavit.“
Třeba i nadávky od fanoušků, kterým se hlavně v českém prostředí sudí stěží vyhýbají?
„Tohle zrovna ne. Na podobné téma vždycky říkám, že když si lidi zaplatí a jdou na hokej, mohou si řvát, co chtějí. Je to jejich svědomí a svobodná volba. Sami musí vědět, proč vulgárně nadávají i v případě, že vedle nich sedí ani ne desetiletý syn. Ale prostě už jsem v sobě cítil, že nemám ten potřebný zápal. A nechtěl jsem, abych pískal jenom z povinnosti.“
Ve středoevropské EBEL lize dostanete nový impuls?
„Určitě ano. V březnu mě oslovili šéfové ligy, jestli bych neměl zájem. Tak jsem to uvítal.“
Do jakého věku se vlastně dá v dnešní době pískat na nejvyšší úrovni?
„Dřív ten strop býval padesát let, ale v systému čtyř rozhodčích se dá vydržet i déle. Záleží na chuti, zdraví. Legendární Bill McCreary v NHL končil v 56 letech…“
Jaké stopy na člověku zanechá to, když je vlastně pro všechny terčem zloby? A hlavně lidé v ochozech na něj neustále řvou?
„Jsou dvě možnosti. Buď jste velký flegmatik a přejdete to. Nebo se s tím zaobíráte, stresujete. Což je potom cesta do pekel. Snažil jsem se to nevnímat, i když je jasné, že to slyším. Na zimáku lidi řvou, ale po zápase se mi kolikrát stalo, že fanoušci za mnou přišli, podali mu ruku a řekli mi, ať zase přijedu, že to bylo dobrý… I tohle pro mě byla dlouho motivace. Neviděl jsem jenom ty negativní věci, s lidmi jsem si potom o tom popovídal.“
S komunikací jste vůbec neměl problém.
„To ne. Možná jsem i v tomto směru těm mladším rozhodčím trochu vyšlapal cestu. Na mém prvním šampionátu v roce 2005 ve Vídni během výluky nám zdůrazňovali, že je třeba s hráči i trenéry mluvit, což jsem se pak snažil přenést k nám. Leckdo mi vyčítal, že to přeháním, ale na druhou stranu jsem se snažil vytvořit prostředí, v němž by všichni i nás rozhodčí brali jako přirozenou součást hokeje. A ne jako nějakou negativní složku. Zdůrazňoval jsem, že chceme spolupracovat. Ale když se na druhou stranu nedodrží pravidla, neuhneme ani o píď.“
Jak se vám dařilo reagovat na to, když na vás rozzuření fanoušci řvali z bezprostřední blízkosti cestou do kabin?
„Jediná rada – nereagovat, neprovokovat. Lidé jsou chytlaví, stačí malé gesto a poštval bych si je proti sobě ještě víc. Takže se snažím koukat pod sebe, v hlavě si analyzovat třetinu. Hlavní je, aby člověk měl čisté svědomí v tom, že se snažil udělat maximum. Víc řešit nemůže.“
I rozhodčí jsou jenom lidi, takže chybují. Jak je těžké se od toho hned při zápase oprostit?
„To jsou věci, které se člověk naučí časem. Nejhorší je, pokud si chybu uvědomíte, ale potom se ji hned snažíte kompenzovat. To je to nejhorší, co můžete provést… V tomhle mi hrozně pomohl táta, který mi vždycky vtloukal do hlavy: Nic se neděje, běž dál! Měl jsem štěstí, že jsem tohle vždycky zvládal. Z chyby jsem se snažil poučit, ale rychle oklepat. A hlavně nic nekompenzovat!“
Sudí jsou pod mimořádným tlakem. Musel jste někdy chodit pro rady za psychologem?
„Ze zámoří k nám přichází i tahle praxe, což je určitě dobře. Ale pokud jde o mě, nepotřeboval jsem to. V životě i v hokeji jsem toho prožil tolik, že jsem si pomohl vždycky sám. Buď jsem měl štěstí, nebo se to u mě projeví za pár let a šlehne to se mnou. (usměje se) Uvidíme. Uměl jsem chybu hodit za hlavu. Stejně jako to, když jsem dostal nějakou stopku. Jo, štvalo mě to. A hodně. Ale když jsem šel znovu pískat, dokázal jsem se z toho oklepat, zase se mi dařilo. Nedostal jsem se pod deku.“
Pomáhal vám na ledě i váš typický přísný výraz?
„Tohle jsem slyšel pořád… I na šampionátech mi říkali, že mám zápasový obličej! (usměje se) Podobně působím v osobním životě. Kdysi se mluvilo o brežněvovském obočí, které trochu mám. A v tom je možná problém, proto ten výraz. Ale kdo mě zná víc, potvrdí, že se dokážu i dobře pobavit. Spousta lidí tvrdí, že mi obličej pomáhal při pískání, ale nikdy jsem to nedělal schválně, že bych ho používal k zastrašení. To nemá cenu. Buď vás hráči akceptují, aniž byste se mračil. Nebo vás nerespektují, a je úplně jedno, jak se na ně tváříte… A můžete se mračit, jak chcete.“
Jak dlouho jste hledal tu mez, jak si připustit hráče k tělu?
„Sám jsem hokej hrával, i když ne takové úrovni, ale dokážu se do kluků vžít. Jsou v tom emoce, tlak, naštvání. Jsou věci, které se nedají tolerovat, ale někdy jo. Třeba se stane, že určitý zákrok posoudím špatně, protože se v ten zlomek vteřiny koukám jinam. A nemůžu přece svou eventuální chybu umocnit ještě tím, že dám hráči desítku nebo osobní trest, když se na to přijde zeptat.“
Jenže při tom běsní…
„No právě, proto se ho snažím rychle zkrotit, přijet k němu, vysvětlit mu to. Zimák ale nesmí v tu chvíli vidět, že si ten hráč se mnou může dělat, co chce. Proto je nutné, abych ho zabrzdil rychle. Říct mu, že jsem se v tu chvíli kouknul jinam, což se stává, tak proč na mě řve. Pokud to ten hráč nepochopí, už musí přijít trest. Ale tomu jsem se snažil vyhýbat. Také záleží, v jakém rozpoložení přijede rozhodčí na zimák. Jestli doma náhodou neřeší problémy a nehádá se s manželkou… To pak bývá chytlavější a podrážděnější. “
Musel jste někdy i některé nadávky od hráčů schválně přeslechnout?
„Záleží, o co se jedná. Třeba ty vole už je tak běžné u nás, že to ani za nadávku nepovažuju. Já se každopádně snažím dávat pozor, abych to neříkal. Je jiné, když ty vole řekne hráč, než rozhodčí. Každopádně všechno musí být v mezích. Člověku pomáhají hlavně zkušenosti. Třeba vím, že nemá cenu se hádat s trenérem, který stojí na lavičce, vyčnívá nad vámi o metr a půl a řve… To si počkám, až sejde dolů a zklidní se. Pak ho teprve vyslechnu.“
Arbitři nově nebudou mít jmenovky, ale jenom čísla. Co na to říkáte?
„Je to dobrá cesta, takhle to mají všude na světě. Ale většinou lidi už rozhodčí poznají podle obličeje nebo se to rychle naučí. Takže když budou chtít, zařvou na někoho, že je p…, i když bude mít na zádech číslo 99 jako Gretzky. (usměje se) Ale obecně je to jistě dobrá cesta s těmi čísly.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
