Vary míří do Plzně i s kapitánem Dudou. Chci ukázat, že se mýlili, říká

Budeš kapitán! Když za Radkem Dudou v létě zašel Karel Mlejnek, jeho dávný kamarád a teď nadřízený v Karlových Varech, útočník s číslem 69 si cestou v autě nabídku promyslel, poradil se s manželkou a šel do toho. „Máme mužstvo hokejových batolat, když ale budou dělat správné detaily, můžeme dokázat velké věci. Rád jim poradím,“ hledí dopředu.

Cítíte tedy, že budete dobrý kapitán?
„To zatím nemůžu odhadnout. Jaký jste generál, vždycky ukáže až výsledek bitvy. Po sezoně si tedy můžeme říct, jestli jsem za něco stál, nebo ne. V hokeji už jsem ale urazil kus cesty a došel jsem někam, kde se chci pohybovat a ještě se zdokonalovat. Cesta to byla dlouhá, trnitá, trvala hodně dlouho. Ale v Česku taky nebyl nikdo, kdo by ti pomohl. Kdo by řekl,Tudy ne‘ a vzal si tě pod křídla, když jsi potřeboval pomoct. Jsem si vědomý, že tohle mě stálo NHL. Člověk si kolikrát musí namlít hubu a zase vstát, otřepat se a jít dál a dál.“

Přijde vám, že jste dospěl na to, být lídrem? Zrovna u vás to není jen tak.
„Každej člověk se mění, vyvíjí. Když si prohlídnu, co jsem při zápasech vyváděl v nějakých dvaadvaceti, tak nad tím teď kroutím hlavou, zaráží se mi rozum a říkám si, že to jsem snad ani nemohl být já. Dneska chci být příkladem na ledě i svým dětem a manželce, rodině, aby na mě mohli být pyšní. Beru, že jsem si v lize udělal takový jméno, jaký mám, a myslím, že kluci z týmu si na zápasech něco kvůli mně vyslechnou. Ale to je úděl toho, že člověk jako mladej vzal kostičku tak, jak mu byla hozená, a šel si za svým cílem.“

Nějak si třeba neumím představit, jak budete jezdit pro vysvětlení za rozhodčími. Vy ano?
„Já se je snažím chápat, mají těžkou práci. Nechci na ně ječet. A tak, jak já beru rozhodčího, musí rozhodčí brát i mě. Že jsme partneři. Hokej hrajeme my hráči, oni tomu dávají řád, měli bychom v sobě mít úctu a respekt, hru zrychlovat, zatraktivňovat pro fanoušky, a ne z toho dělat komedii.“

To říkáte teď, v klidu. Ale co až stoupne tepovka?
„Jasně, je to pak těžký, když je člověk v adrenalinu a nervy jedou. I tak si nevzpomínám na okamžik, kdy bych vybouchnul…“

Pak vám připomenu, jak jste v prosinci v Brně sudí slovně napadal, za což jste dostal pokutu.
„To jo. Ale to bylo po zápase a byla v tom trošku i politika. Tam se mi nelíbilo arogantní chování hlavního. Pak už se i přitvrdí, přijdou ostřejší slova, to se pak člověk nemůže divit. Ale když někdo přijde a popovídá si se mnou v klidu, vždycky se domluvíme.“

V kabině je kapitánem

Jak zatím fungujete jako kapitán v kabině, kde polovina týmu sotva opustila juniorku?
„Snažím se těm našim batolatům něco poradit, aby co nejrychlejc udělaly potřebnej progres. Nechci se jim ale zprotivit, otrávit je, furt je tepat. Někdy už se i sám musím krotit a říkám si:,Hele, radši už mlč, protože bys jenom dělal chytráka.‘ Návyky z mládežnických kategorií mají ti kluci mnohdy špatný, takže dokud toho není přes rámec, snažím se pomoct. Pak už je na nich, jestli si to vezmou, nebo ne. Je na inteligenci toho kluka, aby věděl, co chce v životě dosáhnout.“

Vy jste tohle v jejich věku věděl?
„No, říkám si, škoda, že teď nejsem mladej a nemám hlavu, co teď. Konkurence tehdy a dneska je neporovnatelná. Za nás se do áčka dostal jeden hráč z ročníku. Teď tu máš osm devět takových kluků, kteří si ani neuvědomují, jaký mají obrovský štěstí, jak to mají všechno na dlani. Celej hokejovej svět chce mladý, neokoukaný zboží. Hráč má dneska strašně na výběr, pokud si to v hlavě srovná, obětuje se hokeji a dá mu fakt všechno, hokej mu to vrátí nazpátek.“

Vary vás potřebují na ledě. Zvládnete sezonu bez disciplinárního trestu?
„Jóóó, já jdu do každý sezony s tím, abych byl co nejmíň penalizovanej. Jsou pak ale holt nepříjemnosti, který vyplynou. Já třeba nevěděl, že po zápase nemůžu něco říct rozhodčímu, takže jsem si zaplatil. Ale myslím, že kluci si tam nahoře (na svazu) už udělali velkou party, dostali ode mě iks peněz na chlebíčky a na šampíčko, takže s rozpočtem, co jsem tam minulej rok nasázel, by mohli vydržet i tenhle rok.“ (směje se)

Říká se přece, že tyhle peníze jdou na rozvoj hokeje.
„Jo jo. Jen kdybys to viděl. Škoda, že ti nepošlou mailem, kam to šlo.“

To byste chtěl?
„Rozhodně. Pokud jsem je minulej rok zadotoval asi osmdesáti tisíci, bylo by dobrý, kdyby poslali aspoň pozdrav.,Radku, děkujeme, peníze šly na mládež támhle třeba do Hradce Králové a mlaďasové za to dostali chrániče…‘ Prostě něco. Takhle nevíš.“

Pro protihráče jste ve spotech k Fantasy na iSportu dál největší magor ligy. Co vy na to?
„Jo, kluci mi to posílali… (směje se) Čoveče, nevím, jestli se tomu mám smát. Holt když jsi přišel do ligy, chtěl jsi hrát hokej, kterej bolí. Důraznej, přímočarej a účelnej. Najednou to všem začalo vadit, měli tě za exota, za blázna. Pak přišla životní etapa, kdy ses chtěl změnit, ale když jsi k tomu změnil i svůj hokej, najednou jsi zjistil, že to není tak produktivní. Musels na to přijít sám, že změnit je třeba jen chování a přístup, ale hokej nechat stejnej. A jestli mě pořád berou za magora? Sám tvrdím, že než abych hrál s dvaceti hodnýma klukama, co si půjdou jen zahrát, radši chci dvacet hovad, když to tak řeknu, který se budou navzájem respektovat a budou mít touhu vítězit.“

Energie má pořád dost

Roky přibývají. Máte energii být na ledě dál tím Radkem Dudou, jakého lidi znají?
„Odpovím jinak. Když mi v Plzni zrušili smlouvu a dozvěděl jsem se, že se mnou už trenér nepočítá, což mi musel říct Martin (Straka), položil jsem si sám sobě otázku:,Ty jo, má vůbec cenu pokračovat v hokeji, když organizaci, kde se cítíš doma, obětuješ všechno, a oni si toho neváží? Má to v pětatřiceti smysl?‘ Odjeli jsme s rodinou na dovolenou a s paní jsme o tom začali debatovat. Ale když jsem pak viděl, jakej mám v tréninku drajv a chuť, říkám si, mě přece nějakej Razým (plzeňský trenér) nemůže rozhodit, ať už o mně řekne cokoliv.“

Vy už jste toho o sobě za kariéru i tak slyšel dost, ne?
„To jo. Ono něco jinýho ale je, když trenér přijde a řekne:,Hele, Radku, je konec.‘ To vezmeš, to je hokej. Jsme kus masa, který putuje. Kdo si ho koupí, ten ho má. To je jako v uzenářství - vidíš dobrej kus, tak ho koupíš. Máš na to, koupíš si lepší. On ale neměl koule ani za mnou přijít. Pak zabolí, když sis myslel, že kariéru už dohraješ v Plzni. Ale celej život mě nikdo neporazil. Ať jsem udělal jakýkoliv průšvihy, vždycky jsem si na sobě cenil, že jsem vstal a zase jsem bojoval. Řekl jsem si, že ani teď to nebude jinak. Spíš jsem si říkal:,Pojď, vezmi ten challenge a ukaž mu, že udělal chybu, že se spletl. Ať on se zodpovídá fanouškům, sponzorům v Plzni.‘“