Peter Frühauf porazil rakovinu
TOP VIDEA
LIGA NARUBY: Škoda vs. Škoda, Theo Hušbauer a rozvážný hasič LIGA NARUBY: Škoda vs. Škoda, Theo Hušbauer a rozvážný hasič
JAK TO BYLO: Legenda Barcelony Kubala je v Klubu ligových kanonýrů JAK TO BYLO: Legenda Barcelony Kubala je v Klubu ligových kanonýrů
VŠECHNA VIDEA ZDE

Namastit soka na mantinel, otrávit soupeři život, pálit tvrdé švestky od modré. Dennodenní rutina hokejových obránců. Jako v případě hradeckého Petera Frühaufa. Jenže právě jemu se koncem loňského roku postavil do cesty protivník z úplně jiné sféry. Rakovina. I tu skolil. Život ve vteřině obrácený naruby ustál s grácií, přímo vzorově. Dnes je zpět. Zdravý, odhodlaný zas a znovu deptat extraligové ostřelovače. 



Skončilo to dobře. Zhoubný nádor varlete špičkoví odborníci odstranili, oblíbený slovenský bourák Peter Frühauf zůstává v životě i v hokeji. A teď žije nejen vysokými cíli Mountfieldu pro blížící se sezonu, ale rovněž projektem, který zachrání jiné. Ty, již by s choulostivým problémem pro odbornou pomoc nikdy nezašli. „Naplno mi došlo, jak je špatně, že se o rakovině varlat moc nemluví a nepíše. Mladí chlapi o tomto problému vědí úplné prd. To je alarmující,“ říká v rozhovoru pro Sport účastník MS 2010.

Peter Frühauf v plné síle zpátky v práci. Byly chvíle, kdy jste tomu přestal věřit? 
„Samozřejmě jsem si myslel, že mám po hokeji. V ty první dny mě hokej vůbec nezajímal, byl jsem si jistý, že je konec. Upřímně, měl jsem mnohem větší starosti než myslet na hokej. Nicméně, asi deset dní po zjištění diagnózy jsem na základě výsledků z histologie zjistil, že jsem nakonec přišel včas. V tu chvíli se moje myšlenky o možném návratu k hokeji znovu oživily.“

Byl to moment, který vás postavil na nohy? 
„Já se chytal všeho možného. Tenkrát se můj život změnil na počítání procent. Jakmile jsem si do hlavy vtloukl, že těch procent je míň, než bych nutně potřeboval, nastal bod zlomu. Předoperační prohlídka ukázala, že nález je v přiměřené velikosti, což znamenalo, že nebylo pozdě. Následovaly další pozitivní zprávy z CT a dalších vyšetření, že nádor nemetastazuje. Uvědomil jsem si, že se ten boj dá zvládnout.“

O rakovině se dozvěděl před Štědrým dnem

Zprávu o zhoubném nádoru v těle jste musel vstřebávat den před Štědrým dnem, navíc jste měl v Hradci rodiče. Bylo to o to těžší, anebo v ten moment člověk vůbec nevnímá čas? 
„Bylo to úplně jedno. Možná to bylo nakonec lepší v tom, že rodiče pomohli s péčí o našeho malého, protože moje partnerka Ivet z té zprávy nebyla psychicky úplně v pohodě. Ivet se mnou trávila čas v nemocnici a rodiče byli s malým. Bylo nás na to víc, společnými silami jsme ten prvotní úder překonali.“

Rakovina je potvora. Chtěla vás oslabit, zničit. Nakonec vás však posílila, nebo ne?
„Určitě. Kdo ji překoná, stane se silnějším. To je jednoznačné. Nevěřím, že se lidem po zkušenosti s ní nezmění či nepromění životní hodnoty. Hokej je krásný sport, přináší skvělé okamžiky, ale život máte jenom jeden. Máte syna, o kterého se potřebujete starat, chcete ho dobře vychovat. To byl a je pro mě ten nejsilnější hnací motor.“

Jako vrcholový sportovec jste zvyklý bojovat, dřít, nepoddávat se. Byly vám tyto vlastnosti k užitku i jako ostře monitorovanému pacientovi? 
(přemýšlí) „Já vám ani nevím. Nemůžu říct, že bych se dostal se silami úplně na dno. Samozřejmě, ta léčba jsou s odpuštěním sračky. Ta mě na několik týdnů úplně odrovnala, je to potvora. Na druhou stranu, pokud si do hlavy natlučete, že ta ozdravná procedura vám mnohonásobně zvýší naději na život, hned se s tím líp srovnáváte. Víte, že když léčbu vydržíte, rakovina zmizí. V mém případě dělala prognóza uzdravení 95 až 98 procent.“

Dozvěděl jste se během léčení něco nového o sobě?
„Sám sebe jsem překvapil, že jsem se až tolik nestresoval. Držel jsem si relativně čistou hlavu nad tím vším, snažil se myslet pozitivně.“

Šlo to vždy?
„Určitě ne. Čas od času jsem měl momenty a sem tam to na mě padne i teď, kdy mě přepadne tísnivější pocit. Ale celkově jsem překvapený, jak jsem to zvládl. Navíc jsem naplno pochopil, jak skvělého člověka mám v přítelkyni Ivetě. Já o těchto silných hodnotách věděl i předtím, ale v takhle složitých chvílích se charakter láme na jednu či druhou stranu. A já jsem rád, že se Ivet zachovala tak, jak se zachovala, a že se o mě dál pěkně stará. Zdravý, nemocný, na tom nezáleží.“

 

O rakovině varlat se zatím moc nemluví

Vám zase náleží respekt za to, že ukončením terapie pro vás vše neskončilo, ale stal jste se jednou tváří osvětového projektu.
„Naplno mi totiž došlo, jak je špatně, že se o rakovině varlat moc nemluví a nepíše. Mladí chlapi o tomto problému vědí úplné prd. To je alarmující. Všude se dočítáte o rakovině prsu, rozbíhá se řada lig na boj proti rakovině toho a toho orgánu. Což je samozřejmě chvályhodné. Ale o rakovině varlat se neví skoro nic. Přitom, když ji odhalíte zavčasu, nemoc je velmi dobře léčitelná. Jenže chlapi vůbec netuší, jak se správně prohmatat, kdy je třeba zajít za odbornou pomocí. Velmi často pak přichází za doktorem pozdě a následky bývají fatální. Co je smutné, že zbytečně.“

Peter Frühauf

Věřím, že váš případ může pomoci druhým.
„Stal jsem se součástí skupiny Zdraví muže třetího tisíciletí, kde fungujeme já, jeden fotbalista a podnikatel. Po ruce nám jsou lékaři a koordinátor. Rozběhli jsme přednášky, ohlas je ohromný. Z jedné akce za měsíc se stala akce běžící prakticky obden. První přednáška proběhla na základní škole. Ptám se, proč na základní škole? Odpověď odborníka zněla, že rakovina varlat startuje u čtrnáctiletých chlapců. O tom jsem neměl nejmenší tušení, zarazilo mě to. A co myslíte, poví čtrnáctiletý kluk někomu, že si něco zvláštního nahmatal?“

Těžko…
„Tak to je. Ale pokud uvidí mě, reálný případ a dozví se můj příběh, může ho to posunout k odhodlání v případě nějakého podezření okamžitě vyrazit za doktorem. Vsadím se, že si všichni myslí, že vyšetření je bolestivé.“

A když ne bolestivé, tak velmi, velmi nepříjemné… 
„A vidíte, všechno je jinak. Vůbec to nebolí. Našim posluchačům vtloukáme do hlav, že není na místě čekat, o nic nejde. Trvá asi minutu, obyčejný ultrazvuk. Jako když jdete s budoucí maminkou zjišťovat, zda čeká miminko nebo ne. Tady se za pár vteřin dozvíte, na čem jste. Co je důležité, nějaká odlišnost na varleti neznamená ihned, že se jedná o nádor. Může však jít o problém, který v budoucnu přinese nepříjemnosti. Proto je důležité to okamžitě řešit, a o tom všechny přesvědčujeme.“

Vy vlastně patříte rovněž k té skupině, která by vyhledala odborníky pozdě, že?
„Ano. Až časem jsem si uvědomil, jak blbej jsem byl. Vůbec mi to nedošlo. Ano, věděl jsem o Armstrongovi, ale to bylo tak všechno. Tam dole jsem cítil bolesti, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Nechal jsem to být vlastním vysvětlením, že to je způsobené nějakou ranou pukem, že mi vadí suspenzor nebo tak něco. A to byla chyba.“

Pokud to není příliš intimní otázka, jak se chlap vyrovnává s faktem, že přišel o kousek svého mužství?
„Nijak. Neřeším to. To víte, že jsem se zprvu bál, jak to bude potom, jak mi tu ránu zašijí a podobně. Samotná operace se však těch partií netýká, to špatné se tahá z třísla. A s funkcí druhého varlete je to jako s ledvinami. Pokud vám jednu vezmou, druhá plnohodnotně převezme její funkci. Takže oproti dřívějšku necítím žádnou změnu. Ale radši se zeptejte mojí Ivety, třeba to vidí jinak…“ (usmívá se)

Hradečtí fanoušci Frühaufovu nemoc silně prožívali

Velmi silně prožívali vaši situaci hradečtí fanoušci. Z jejich strany šlo o neutuchající podporu čítající řadu měsíců…
„Musím říct, že z počátku jsem vůbec nechtěl, aby se moje problémy ventilovaly ven na veřejnost, s vedením a trenéry jsme zvažovali, zda tu zprávu vypustit i mezi kluky v kabině. Po jejich návratu z vánoční pauzy to ale bylo rychle venku a věci nabraly spád. Přišel první domácí zápas a diváci rozvinuli obrovský transparent s povzbuzujícím vzkazem pro mě. Bylo to krásné gesto. Samozřejmě bych byl radši, kdyby něco takového vyrábět nemuseli, ale ještě dnes mě to zahřeje u srdce. Každý náš hráč mluví pro média o tom, jak máme vynikající fanoušky, stalo se z toho takové klišé, ale co naplat, je to pravda. Mezi námi a příznivci se vytvořilo silné pouto, není to vůbec o tom, že by z nás byli hotoví, že jsme nějací hokejisti.“

Napadlo by vás to po předloňském stěhování z Českých Budějovic? To se spekulovalo, zda vás na východě Čech vůbec přijmou za své.
„V Hradci se dlouho nehrála extraliga (dvacet let) a do toho přišly naše zápasy se známými severskými týmy v rámci European Trophy. Říkali jsme si v kabině, že místní budou mít hlad po hokeji a zimák bude narvaný. Přišlo asi osm set lidí. Dobře, no… Tak jsme si uvědomili, že jsme pro ně asi cizí, odněkud z Budějovic, bez jakékoli vzájemné vazby. Čekali jsme, že start do extraligy proběhne víceméně bez diváků. V prvním kole jsme navíc bouchli na Spartě (1:5) a doma pak měli Třinec. Padla mlha, nezpůsobilý led, čekali jsme, kdy to rozhodčí ukončí. Po dvou třetinách jsme prohrávali 0:2, ale my to nakonec otočili. Lidi se během zápasu chytli, ožili a právě tam se začala rodit chemie mezi námi a fanoušky, která se od té doby prohlubuje a stupňuje.“

Vás to vzájemné sepětí nakazilo. Sám o sobě tvrdíte, že je z vás Hradečák…
„To proto, že jsem nikde jinde nezažil něco takového jako tady v Hradci. S tímto městem mám spojeny velké emoce. Hokejové, kde mě třeba obrovsky pohlcuje derby s Pardubicemi, ale i životní. Narodil se nám tu syn a pak i ta záležitost, co mě potkala. Cítím se tu zkrátka jako doma.“

Doma na Slovensku byste to samé neprožil?
„Těžko říct. Byly doby, kdy to na Slovensku fungovalo výborně, zimáky byly narvané, ale zrovna teď je to takové všelijaké. V jednom kuse se na něco nadává. Na vedení svazu, na vedení klubů, na hráče. Ventilují se platy, poměry, vztahy a tak dále. Většina slovenských fanoušků přestala být příznivci, stali se z nich kritici. Za současný stav do velké míry mohou i média, dehonestující nejvyšší soutěž. Tím pádem i kultura povzbuzování upadá, momentálně je diametrálně odlišná od stavu v české extralize. Panuje tam nevraživé prostředí.“

Vážně je ten rozdíl tak značný?
„Uvedu příklad. S Hradcem jsme v minulé sezoně doma dostali šišku po strašlivém výkonu, byl to z naší strany skutečně zápas o ničem. Stejně lidi na konci vstali a zatleskali nám. Nechci křivdit slovenskému publiku, ale dovolím si tvrdit, že tohle by se tam stát nemohlo.“

Co vůbec říkáte na bouřlivé slovenské léto, na vzpouru většiny hráčů NHL vůči staronovému vedení slovenského svazu?
„Nesouhlasím s tím. Nelíbí se mi, jak tým lidí kolem Rišo Lintnera (neúspěšného kandidáta na šéfa svazu) volby pojal. Místo toho, aby představili především vlastní pozitivní program a dobré věci, ventilovali ven špínu, která nepřinesla žádné řešení, žádný posun. Jen se to celé vrátilo zpět. Netvrdím, že slovenský svaz funguje na sto procent, ale s ohledem na podmínky dělá maximum. Čekal jsem, že Rišo Lintner přijde s plánem inovací, které náš hokej posunou vpřed. Neříkám, že se o nich nezmínil, ovšem té špíny na protivníka bylo příliš. Celou situaci v hokeji to jen zhoršilo a vyhrotilo.“

Jak dlouho si přejete zůstat v Hradci Králové? 
„Tak čeká mě ještě asi třináct sezon… (usmívá se) Každý hokejista si přeje uzavřít kariéru tam, kde to má rád. Já se momentálně nejlíp cítím tady. Pro mě by bylo ideální uzavřít ji v Hradci. Ale zároveň chci skončit s tím, že tu poslední sezonu zůstanu platným hráčem týmu. Nechtěl bych někde překážet za zásluhy, nebo zůstávat někde jen proto, že mám krásný úsměv a celkově jsem pěkný chlap.“ (směje se)