Obydlel moderní apartmán v historickém areálu, kdy před lety vyráběli Baťovi dělníci světoznámé boty. Daleko za hranice Zlína se za necelé tři měsíce rozletěl i věhlas útočníka Robertse Bukartse (25), který si podmanil extraligu střeleckými a technickými kousky. Aktuálně drží sérii dvanácti zápasů v řadě, v nichž bodoval. „Tohle neřeším,“ tvrdí Lotyš pro isport.cz.
Prý je reálné, že po sezoně uzavřete se Zlínem nový kontrakt. Je to tak?
„Teď o tom opravdu nechci mluvit. Pro mě je nejdůležitější soustředit se na každý den, na každý zápas, na každé střídání. Od té doby, co jsem přišel do Zlína, je pro náš tým každý zápas jako play off. Takže už jsem odehrál pětadvacet utkání play off. (úsměv) Nemyslím na to, co bude po sezoně. K tomuto tématu můžu dnes říct jediné: Jsem tu šťastný.“
Aby ne, když si na ledě tak náramně rozumíte s centrem Petrem Holíkem.
(zakroutí hlavou) „Nelíbí se mi, když se pořád mluví o mně a o Petrovi. V útoku jsme tři (ještě Robert Říčka). Ten dal v úterý Litvínovu dva pěkné góly a byl nejlepší na ledě. Kdybychom hráli jen my dva s Holíkem a na druhé straně bylo pět hráčů soupeře, kolik by to skončilo? 1:20? 0:30? Jsme tým. (zdůrazňuje). Gólman a pět hráčů před ním. Ano, jsme dobrá lajna, užívám si každé střídání, každý trénink. S Petrem i s Robertem si rozumíme.“
Co to dělá s vaší sebedůvěrou, když se tak daří?
„Je to pro mě o dost jiné než v Rize. Tam jsou důležité dvě první formace. Ty hrají všechny přesilovky, chodí na nájezdy, mají zdaleka největší ice-time. Já jsem byl ve třetí, čtvrté lajně. Měl jsem v mužstvu odlišnou roli než tady. Když hrajete pokaždé patnáct dvacet minut a trenér vám věří, sebedůvěra samozřejmě roste. Snažíte se dokázat, že si tu šanci zasloužíte. Nejdůležitější je zůstat pořád pozitivní a vydávat ze sebe to nejlepší.“
Jak se cítíte v roli cizince uvnitř party s hromadou odchovanců?
„Vzájemná chemie a úsilí jsou úžasné. V kabině se všichni smějí, jsou šťastní. Na ledě bojujeme jeden za druhého. To je velmi, velmi (s důrazem) důležitá součást úspěchu. Tohle není mužstvo, ale rodina. Každý mi to předtím říkal a je to opravdu pravda. Kaša (brankář Libor Kašík) nám dává šanci vyhrát každý zápas. Jeho výkony jsou neuvěřitelné. Rozhodně by mohl chytat v KHL.“
Co další hráči?
„Nebavme se teď o těch starších, které máme. Z hráčů, kterým ještě nebylo třicet let, by tak minimálně pět mohlo v klidu hrát KHL.“
Trenér Rostislav Vlach je velmi uvážlivý až flegmatický. Sedí vám jeho naturel?
„Mně to vyloženě vyhovuje. Za posledních pět let jsem měl v Rize dva finské kouče, kteří byli úplně jiní. Agresivní, pořád křičeli. Ječeli na hráče: Makej, makej! Vlach je jako Guus Hiddink.“
V jakém smyslu?
„Dá vám pár základních pokynů a na ledě nechá hráče, ať jednají podle situace. To my se musíme rozhodovat. Trenér to za nás neudělá, stojí na střídačce. Tohle je podle mě správný přístup. My spolu mluvíme v lajně, pak všichni dohromady v kabině. Neustále komunikujeme, říkáme si, jak by to mělo fungovat. Dobrý příklad byl naposledy proti Litvínovu po druhé třetině.“
Co se dělo?
„Věděli jsme, že nám to nejde. Byli jsme šťastní, že držíme remízu 1:1. Promluvili jsme si my hráči mezi sebou, pak se vyjádřili trenéři. Ve finále jsme si všichni řekli: Chlapi, pojďme, zvládneme to. Vyhrajeme další třetinu a tím celý zápas. A tak se i stalo. Týmová soudržnost je v hokeji to nejdůležitější. Nehraje se jeden na jednoho.“
Evidentně vám to ve Zlíně sedlo…
„Je to menší město, spousta hráčů tady vyrostla. Znají se mezi sebou rodiče, přítelkyně, sestry…Pro mě jako někoho nového zbývaly dvě možnosti. Buď se do té rodiny začlenit anebo ne. Věřím, že mě vzala mezi sebe. Tahle podpora mi hodně pomáhá. Vůbec se necítím osamělý. Pořád mě někdo zve na jídlo, do kina. Trávíme čas společně. Tohle pomáhá vytvořit v týmu tu správnou chemii.“
Kdy jste byl na mužstvo nejvíc hrdý?
„Když jsme porazili Spartu 4:0. V tu chvíli jsem poprvé pochopil, jak Zlín před dvěma lety získal titul. Do té doby jsem kluky takto hrát neviděl. S takovým srdcem, zaujetím…Sparta neměla šanci.“
Zaujal vás v extralize některý hokejista?
„Určitě Roman Červenka, to je velký hráč. Nevím, proč nezůstal v Rusku…Ale to není moje starost. V KHL jsem ho sledoval, i tam byl dominantní. Umí toho opravdu hodně, je to komplexní hráč. Vidíte, kolik získal bodů.“
Vyhovuje vám bydlení v centru, v areálu bývalého Svitu?
„Líbí se mi tady. Všude to mám blízko, což je pro mě důležité. Deset minut pěšky do Zlatého jablka (nákupní centrum s kinem), stejně rychle jsem na stadionu. Riga má necelý milion obyvatel, na stadion jsem to měl půl hodiny autem tam a půl hodiny zpátky. Cestováním jsem ztrácel čas. Ve Zlíně nemám takový stres. Po tréninku se můžu jít v klidu vyspat, najíst, zacvičit si.“
Poznávají vás lidé na ulici?
„Ani ne. Mám rád svůj klid, zůstávám obyčejným klukem. Ale lidé jsou milí. Například v restauraci mi všichni pomáhají, když si vybírám jídlo v češtině. Díky za to.“
Co říkáte na extraligu?
„V této lize je velký rozdíl mezi zápasy doma a venku. Když si vezmete nás, tak jedeme šest hodin autobusem do Liberce. První půlku zápasu sotva bruslíte, necítíte se fit. Vaše hlava může být na utkání připravena, ale tělo být nemůže. Doma pak Liberec porazíme 2:1. Nějaké kluby mají víc peněz, papírově jsou lepší. Ale nejdůležitější je týmové úsilí. V extralize jsou všechny týmy hokejově na stejné úrovni.“
Prý máte rád pivo.
„Fajn, že jste to slyšel. (úsměv) Vím, kdy je čas na pivo a kdy ne. Jasně, že když je po zápase anebo máme volno jako ve středu, tak zajdeme se spoluhráči do plzeňského baru. Dáme si pár piv a vychutnáme si vítězství.“
Chybí vám něco z rodné země?
„Samozřejmě rodina, přátelé. Doma je doma. Moje snoubenka je se mnou momentálně už víc než měsíc ve Zlíně, hodně mi pomáhá. Ale brzy pojede zpátky. Musí studovat. Možná později zase přijede. Jsem z hokejové rodiny, s hokejem jsem vyrostl. Mám tři bratry, kteří hrají hokej, stejně jako můj otec. Je to součást našeho života.“
Bodoval jste dvanáctkrát v řadě, což je famózní. Máte radost?
„Tohle opravdu neřeším. Pro mě je důležité, abychom postoupili do play off. Nic jiného. Je fajn, když pomůžu k úspěchu týmu. Ale pokud nevyhrajeme zápas, jsou góly a asistence k ničemu.“
Dobře. Tušíte aspoň, jak vysoko je český rekord?
„Nevím.“
Vladimír Růžička bodoval před dvaceti lety v dresu Slavie třicet utkání po sobě. Dá se to vůbec překonat?
„Nikdy nevíte…“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
