Neexistují slova, která by vyjádřila to, co obránce hokejového Chomutova Juraj Valach prožívá. V létě jeho rodinu zasáhla tragédie, jeho manželka Simona zkolabovala v šestém měsíci těhotenství a zemřela. Dvojčátka se podařilo zachránit. „Hokej mi částečně pomáhá alespoň na chvíli zapomenout, chalani v kabině jsou mojí podporou,“ říká.
Na ledě Juraj Valach budí s 202 centimetry a 103 kilogramy velký respekt. Jeho tichá povaha se však musí vypořádat s velkou ztrátou. Pravidelně pendluje mezi Chomutovem a nemocnicí v Banské Bystrici proto, aby byl předčasně narozeným dětem co nejčastěji na blízku. Ony jsou teď smyslem jeho života.
Jsou dvojčátka v pořádku?
„Nechci nic zakřiknout, ale zatím se jejich stav vyvíjí celkem pozitivně. Je však takový, že se ze dne na den může změnit. Děti jsou stále strašně malinké, mají kolem dvou kilogramů, takže je to pořád rizikové.“
První extraligový zápas v sezoně jste v pátek odehrál. Nepřemýšlel jste o tom, že byste hokeje na čas nechal?
„V tuto chvíli je to pro mě těžká otázka… Ale myslím, že teď pro moji hlavu vzhledem k tomu, co všechno se odehrálo, je asi lepší, když jsem v kolektivu, partě a mezi lidmi. Chalani kolem mě mi neustále pomáhají. Pokračovat v kariéře je lepší, než abych byl doma a stále přemýšlel nad tím, co se stalo. Jsem v kontaktu s rodiči, kteří za dvojčátky pravidelně chodí do nemocnice, já tam taky jezdím, jakmile mám volno. Je to těžké, ale musím to zvládnout.“
Jak často za dvojčaty jezdíte?
„Dá se říct, že dokud byla příprava, jezdil jsem domů na Slovensko každý víkend na dva až tři dny. Na jejím začátku jsem dostal volno, to jsem byl velmi rád. Musel jsem si zařídit nějaké věci, nešlo o mě, ale o děti, protože potřebovaly, abych byl s nimi, aby měly se mnou jako otcem kontakt. Bylo to velmi důležité, jsem klubu vděčný, že mi to umožnil.“
Děti musím uživit
Ale teď začala sezona.
„Teď už to bude těžší, když se rozjela. Ale vždy, pokud budeme mít v rámci kola volno, tak tam pojedu.“
Člověk si v těchto chvílích uvědomí, že hokej je něco bezvýznamného. Jak je pro vás těžké se na něj soustředit?
„Těžké to je. Velmi. Hlavně v tom, že jsem měl se svojí ženou opravdu nadstandardní vztah. Jsem člověk samotář a ona byla jedním z mála lidí, který mi rozuměl, možná ani s rodiči si až tak nerozumím. Bohužel, stalo se, co se stalo. Život je takový a už to nejde vrátit. Musím se k tomu postavit tak, jak to je. Hokej vždy byl součástí mého života, nic jiného neumím, ani jsem nikdy nic jiného nedělal, ale teď se o děti musím postarat a uživit je. S péčí o dvojčátka mi pomáhají i rodiče mé ženy.“
Takže hokej vám pomůže v tom, abyste dvojčata zajistil.
„Samozřejmě. To je můj hlavní smysl.“
Když je hokej fyzicky náročná zátěž, pomůže vám v tom, abyste všechno alespoň na chvíli z hlavy dostal?
„Ano, musím říct, že když jsem na stadionu, když trénuju, nebo jsem na zápase, tak nad tím tolik nepřemýšlím. Samozřejmě jsou těžší pocity, kdy mám skoro depresi, ale to spíš tehdy, kdy jsem sám a doma. Na stadionu jsou to ty lepší chvíle.“
Jistě vám pomáhá i kabina, spoluhráči.
„Hodně. Chalani se snaží se mnou komunikovat a rozveselit mě. Zkrátka mě berou úplně normálně. Nikdo se mě na nic neptá, maximálně, jak se daří dětem, a za tenhle přístup jsem vděčný. Navíc je tu spousta kluků, které znám už ze Slavie, takže mám s nimi hlubší vztah. Hodně mi pomáhají, jsou mojí oporou.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
