Má na věci odlišný pohled než většina jeho kolegů. Karlovy Vary jsou od začátku sezony poslední. Vykládat že jsou hráči dřeva, netáhla, řvát na ně? Tohle Jan Tlačil nedělá. Hrál dlouho ve Francii, trénoval ve Švýcarsku. Nasákl úplně jiným myšlením. „V negativních podmínkách se nebudete nikdy vyvíjet,“ vysvětluje svůj přístup. Ano. Je jiný. Má navíc jasné názory, které umí rozproudit velké diskuze.
Před rozhovorem pro Nedělní Sport vyrazil na ovál běhat. Janu Tlačilovi je 57 let, figuru má pořád ostře vyřezanou jako vrcholový sportovec. Má před očima větu Luďka Bukače, který ho učil před lety na fakultě: „Když budeš mít cigáro v puse a v ruce půllitr, jak tě hráči budou brát?“ Pořád se toho drží. Jde příkladem. Když chce práci po hráčích, on nebude ležet na gauči a pokuřovat doutník.
Hromada práce, hodně mladých hráčů a taky poslední místo v extralize. Stejně mi v Karlových Varech připadáte šťastný. Sedí můj dojem?
„Možná to tak vypadá, ale nejsem tak šťastný, jak bych si představoval. Měl jsem představu, že tým bude v současné době úplně jinde. Neměli jsme úplně dobrý začátek, pracujeme v podmínkách oslabené ekonomiky, jak v organizaci, tak v celém regionu. Proto máme mužstvo velmi mladé. Je hodně pracovité, kluci mají výborný charakter... Ale na začátku sezony měl přijít sponzor, který do klubu přinese peníze a zabuduje se sem pár zkušených kvalitních hráčů. No, a sponzor nepřišel.“
A vy nepropadáte skepsi?
„Ne. Protože vidím, jak kluci mají chuť dřít. A taky kvůli tomu, že mám u sebe fantastický realizační tým, od asistenta Mikuláše Antoníka přes trenéra brankářů Pavla Kněžického až po fyzioterapeutku Kateřinu Petráskovou, která je tady prakticky pořád... Všichni makají na sto procent.“
Ani trochu jste nebyl zklamaný, že plánované posily nedorazily?
„Vím, že šéf klubu pan Vaněk se sportovním manažerem Jardou Kverkou dělají všechno, aby byl tým funkční a my mohli hrát důstojnou roli v extralize. Jasně, že nám pořád jedna zkušená pětka chybí, naši kluci by potřebovali nějakou oporu. Podívejte, hrajeme s nějakým, dejme tomu movitějším týmem, ale nejsme schopni tlak dlouhodobě ustát. Vedeme, náskok ztratíme. Je vidět, jak je tým mladý a nevyzrálý.“
Co jsem si tak všiml, vy na něj moc neřvete.
„Snažím se sem vnášet pohodu. Někdo by mi vyčítal, že možná až moc velkou. Nepsal jste o tom náhodou i vy?“ (usměje se)
Vlastně ano. Pamatuju si zápas v Pardubicích, kde jste prohráli 3:5, hráli špatně. A v kabině byl po zápase klid.
„Já vím, každý čekal, jak tam vletím a všem to nandám.“
A ono ne.
„Víte, jak se pracuje v negativních podmínkách, kde vládne teror? Špatně. Málokdy to funguje. Dlouhou dobu jsem byl v zahraničí, měl jsem různé šéfy, třeba Patricka Hauerta ve švýcarském Ajoie, který řídí byznys hodinek Breitling. Měl úplně jasný pohled. Negativní podmínky? Nikdy se nebudete vyvíjet. Naopak pro práci potřebujete pohodu, i když se nedaří.“
Jenže musí být těžké ji držet, když je tým poslední, ne?
„Samozřejmě, že to není jednoduché. A tím spíš, když si vzpomenete na náš zápas v Litvínově. Byli jsme na cestě vzhůru, stal se omyl, křivda, kterou nejsme schopni ovlivnit (rozhodčí Souček nařídil 20 sekund před koncem chybně trestné střílení, Litvínov vyrovnal na 1:1 a pak vyhrál v prodloužení). Hráči to musí polknout a jít dál.“
Neříkali vám známí, ať do Varů ani nelezete, že stejně budete poslední?
„Jo, říkali.“
Ale stejně jste tady.
„Když si něco umíním, nechci se pustit.“
Na druhou stranu vám muselo být jasné, když jste viděl, kolik se ve Varech vystřídalo za poslední dobu trenérů, že vaše mise může rychle skončit.
„Jistě, klidně se může stát, že až bude další reprezentační pauza, už tady nebudu. Já ale jedu svoji vizi dál. Výsledky týmu mi dávají zpětnou vazbu, že je dobrá. Momentálně hrajeme o čas. Když ho budeme mít, věřím, že všechno posuneme nahoru. Ale jedno vám řeknu: už mě tady napadlo, jestli má smůla dno.“
Jak to myslíte?
„Třeba když jsme dostali gól v domácím utkání s Litvínovem. Zápas byl absolutně vyrovnaný, stav 1:1. Najednou střela, puk se od vyrážečky našeho brankáře odrazil někam nahoru a spadl do brankoviště, jako by z nebe, a někdo ho tam dostrkal. Litvínov pak vyhrál šest zápasů v řadě. My cítíme, že na tyhle soupeře dosáhneme, neničí nás. Jenže buď potřebujeme čas, abychom je dohnali, nebo dva zkušené hráče. Já tedy doufám, že dostaneme oboje. (směje se)
Popravdě, vy jste ani jednou letos neměl chuť vletět do kabiny a rozkopat tam, co vám přijde pod nohy?
„Ale tyhle divadla jsem si už zkusil. (usmívá se) Ono to zase takový efekt nepřináší. Nakonec kouč v očích hráče po takovém výstupu padá. Jasně, že někdy musíte zakřičet, bez toho to nejde. Jen je na trenérovi, aby poznal, ať je to ve chvíli, kdy tým nehrabe na sto procent. No, a tohle se tady neděje.“
Vzpomínám, jak mi Josef Marha vyprávěl o Arno del Curtovi, legendárním trenérovi Davosu. Když kouče viděl poprvé vletět do kabiny a něco rozmlátit, měl oči navrch hlavy. Když už tam byl ale čtvrtou sezonu, nepřekvapilo ho to.
„Přesně, o tom to nakonec je. Jedním uchem tam, druhým ven.“
Tuhle mentalitu jste do sebe dostal v zahraničí?
„Určitě. Celá naše rodina je hodně sportovní, moje sestra se provdala za vynikajícího veslaře Václava Vochosku a jejich děti odešly do Ameriky veslovat. Dcera Markéta tam zůstala, a když přijede, tak říká: Vy jste tady všichni takoví zamračení. Je to tak a já se vlastně ani nedivím. Když vidíte, co se v naší zemi děje, deprese přijde. Já si ale říkám, že v pozitivní atmosféře se pracuje lépe. V negativní na vás leží deka. To úplně nesnáším.“
Proč?
„Protože to je šílený. Buď hrajeme blbě, nebo to jde. Ale jaká deka? Potřebujete vytvořit atmosféru, aby se lidem pod vámi dobře pracovalo. To je základ. Když budete mít ve firmě za šéfa zloducha, co uděláte? Nějakou dobu pod tím terorem pracovat budete.“
Ale pak stejně budete hledat místo, kde se vám bude pracovat lépe, chápu.
„Přesně! Už když jsem pracoval u mládeže v Budějovicích, tak jsem mým svěřencům (Milanu Michálkovi, Barinkovi, Novotnému, Vondrkovi) vždycky říkal, jak bych byl strašně rád, aby na zimák chodili rádi. Oni musí vědět, že v hale na ně nečeká žádný blázen, co řve: A teď budete brusli! Přece když hraju hokej, bruslím, protože chci bruslit, ne kvůli tomu, že musím.“
Jenže nehrozí, že pozitivní atmosféry bez strachu hráč někdy zneužije?
„Říká se, že musíš hořet, abys mohl zapalovat. Vy potřebujete přinést energii, tím spíš současné generaci. Potřebujete jí dát nějakou vizi a oni pak pro ni budou pracovat.“
Nenarazil jste někdy s takovým přístupem?
„Jo. Ale nemůžu vám říct kde. (směje se)
Tipnu si, že v Česku?
„Trefa. Naopak v zahraničí, v Ajoie, jsem byl spíš brán za takového...“
…drába?
„Drába úplně ne, ale říkali si o mě, jak jsem neústupný. Zato v Česku mi někde vyčítali, že jsem byl až moc hodný.“
A nejste?
„Každý se učí. Myslím, že jak stárnete, ty stavy se různě balancují. Ale pořád se snažím si držet svoji linii.“
I přesto že tady vám jim sem tam někdo zkusí zbořit?
„Když mi ji zbořili, tak jsem musel zase odjet do zahraničí, abych se mohl podívat do zrcadla. Pokud vás smetou, máte dvě možnosti. Buď budete pokračovat, jak po vás chtějí oni, nebo jak chcete vy. A já chci tu druhou možnost. V tom případě byla vždycky jediná šance, jít ven. Rodina tím trpěla, protože jsem odešel za svojí vizí ven, ale tam fungovala.“
Vždycky? Když jste působil v Ajoie, vyhráli jste druhou nejvyšší švýcarskou soutěž, vás zvolili trenérem roku. Ale hned další rok jste nepostoupili do play off a vás vyhodili.
„Podcenili jsme jednu věc, výměnu hráčů. Je to o charakteru. Nejdřív jsme měli hodně mladý tým, podobně jako tady, fantazie, vyhráli jsme a já byl trenér roku. Najednou vám čtou dopis, který si přeložili do češtiny, že Švýcarsko je na vás hrdý a podobný věci. Já jim moc nerozuměl, ale bylo to nádherný. Uspěli jsme, naši kluci odešli do vyšší soutěže, což jsem jim přál, pro ně to bylo správné. Jenže my pak netrefili ty, co je mají nahradit.“
Co scházelo?
„Nějaké gesto, jaké udělal v Ambri-Piotta, kde jsem trénoval dřív, Kanaďan Domenichelli. Když jsme měli seznamování s týmem, přišel a zeptal se, jestli si může vzít slovo. Dal jsem mu ho a on řekl hráčům: Tady je trenér, tady jsme my. Co on řekne, to vy uděláte. Byl ten první, kdo všechny věci plnil, formoval kabinu. Proto jsem šťastný, že ve Varech mám Vencu Skuhravého.“
Ten má podobný přístup?
„Dost. Když vám funguje šatna, dřív nebo později vám začne fungovat všechno ostatní. Víte, jak to tady chodí. Trenér něco řekne, hráči si kolikrát řeknou: Co si ten ču... zase vymejšlí? My si to budeme hrát tak, jak to hrajeme. A proto jsme v Česku tam, kde jsme. V jiné kultuře si to hráč třeba taky myslí, ale když má nad sebou bič v podobě Domenichelliho, tak zkrátka většinou dělá, co má. My tady budeme spíš diskutovat a pak si říkat, proč něco nefunguje. Trenér je blbec, hráči jsou blbí, hádá se to...“
A trenér končí.
„Přijde další, až to dospěje do stejné situace.“
Tak pak mi vysvětlete, proč jste se vracel zpátky?
„Jsem Čech. Kolikrát venku prožíváte takové chvíle... Dám příklad: ve Švýcarsku jsme se dívali na mistrovství světa, rozumíte jejich vtípkům a oni si z nás utahují, což bolí. Ne jenom na úkor politiků, když vidí, jak nám tady po Vltavě v Praze plave prostředníček a že náš prezident se kácí u korunovačních klenotů. Ale dělají si srandu i z hokeje. Najednou slyšíte, řeči jako, že co on nás tady chce učit, když my je porazíme 3:1. Ve mně se to zlomilo. Sakra, pancharti, chtěl bych sem přijet jednou s českým týmem a porážet vás, jak jsme vás poráželi před desítkami let se Spartou, nebo s Motorem.“
Hezký sen.
„Poslední zážitek byl Světový pohár. My si neuvědomujeme, že když se to posere, jak se to posralo teď, tak na mezinárodním fóru mají na nás úplně jiný pohled než my sami na sebe. Říkáme si, že dobrý, žádná ostuda to nebyla, porazili jsme Ameriku, vlastně jsme udělali maximum, tak co. Jenže ono to v pohodě není. Víte, co si říkají za hranicemi? Že jsme byli trapní. A tohle pak našim hráčům děsně zavírá cestu ven. To samé trenérům.“
Nevidí u nás kvalitu?
„Říkají si, že jim nemáme co nabídnout. Kanada nás předběhla, jestli ne o deset let, tak o pět určitě. Jaký je v současné době český hokej? Máme ho ještě? Oni jsou dost před námi. Před devíti roky jsem trénoval Ambri ve švýcarské lize. Erik Westrum, Kanaďan, mi před koncem zápasu proti Bernu řekl: Trenére, dívej se, jakýho dám teď góla. Zajel za branku, gólman Bührer se sehnul, Westrum mu střelil do ramene, byl to vyložený záměr, puk se odrazil od něj do branky. Už tenkrát se v Kanadě řešilo, že se dají dávat góly i zpoza brány. My to objevili najednou teď. A ono to pak ještě pokračovalo. Můžu ještě?“
Jen povídejte.
„Westrum nekončil. Prodloužení začínalo vhazováním. Extraliga už teď šla nahoru, i na buly už dělají naši hráči různé sviňárničky. On mi pak řekl, že půjde na vhazování a rozhode. Jak to dopadlo? Vyhrál si ho pro sebe dopředu, proskočil, z modré golfákem prostřelil Bührera znovu a v Ambri se tancovalo do tří do rána. Jen to ale dokazuje, že oni o té hře přemýšleli jinak už před lety, my ne. My musíme pracovat, abychom ten náskok smazali.“
Vyvíjíme u nás hráče špatným směrem?
„Řeknu to takhle: když k vám přijde zedník z dobré školy, víte o něm, že postaví super barák, který má rovné zdi a stojí za to. Kanada takové řemeslníky vychovává. Když tenhle hráč přijde do Evropy, vidíte, že umí hromadu věcí. My? Náš kluk něco umí, něco ne. Nevychováváme komplexního hokejistu, on sám barák nepostaví.“
Není problém i v hlavě? Kanaďan ji má nastavenou kolikrát úplně jinak.
„Zaplatil jsem si seminář kanadského psychologa Saula Millera, který napsal knihu Hockey Tough, kde pojednává o mentální tvrdosti hokejisty. Jde tam o to, jak zvládnout stresy. Třeba co dělat, když se hráči nedaří. Útočník jede sám na branku a nedá gól. Co máte dělat? Píská na něj 8000 lidí a vy se nějak musíte zachovat jako trenér. Říct mu, že hraje blbě, tak sedí, je špatně. Rád bych tuhle knihu použil. Ale víte, na co narazíte?"
Každý vám řekne, že na nějakou psychologii kašle.
„Právě. Pořád jsme v té černé kotlině a jedeme kolem bílých skal. V Americe vezmete hráče, řeknete mu, že tady je nějaká nová metoda, on bude šťastnej, že existuje něco, co ho může posunout dál, zlepšit ho. V Kanadě jsou fyzicky i technicky strašně daleko. Kam se mohou posouvat, to je mentální stránka, dělá až 80 procent výkonu. No, a teď se podívejte na hokej u nás. Nebojujete jen s hlavou, ale i technikou a fyzičkou.“
Kde je podle vás třeba problém s technikou nejmarkantnější?
„Ve Varech třeba musíme řešit extrémní problém s přesilovkou. Kluci nám ji chtějí hrát tak, jak se hrála před dvaceti lety, když to řeknu hnusně. Jsme Češi, chceme někoho přečůrat, hrát na chytráka. Ale takhle to už nejde, všechno je o rychlosti a technice. Když jste šikovný, můžete puk distribuovat nějakým směrem, další udělá to samé a pak přijde střela. Čtverec proti vám se nestačí přesunout, protože nedriblujete s pukem. Tohle umí Giroux, Crosby, Kane... Driblování používají jen na nějaké maskování. Naši hráči nejsou hloupí. Vědí, že nemají driblovat.“
Ale?
„Nemají techniku, aby zvládli odehrát puk bez toho, aby si ho stáhli. Aby špatnou techniku vyrovnali, musí si zadriblovat. Pak přihrají, ne ideálně, a pokračuje to dál. Skoro už víme, kde je problém. Není to o tom, že by nás hráči nechtěli poslouchat. Chtějí. Ale blok je v technice hole. Když máte ruce blbě, puk nikdy nezpracujete bez driblinku.“
A teď, ještě, aby z toho byl automatismus.
„Jasně a k tomu nastupuje vidění a čtení hry. Najednou zjišťujete, že bychom potřebovali pracovat třeba čtyři, klidně pět hodin, jenže to nejde, protože hráči by to nezvládli.“
Co s tím?
„Všechno napěchovat do hodiny. Ty nejpodstatnější věci, co pálí nejvíc. Práce je tady, nejen ve Varech, ale obecně v Česku, hodně. Kdyby nám dal někdo hráče na 24 hodin denně, pořád bychom věděli, co s tím. Byl bych rád, kdybychom tady všichni postupně nastartovali koloběh práce od nejmenších dětí až nahoru. Abychom my už u chlapů tyhle problémy neřešili. Jenže to je problém celého českého hokeje. Dáme klukům systém a oni do šestnácti let vyhrávají. Pak přijdou ale cizinci, co mají techniku, postupně dostávají systém a všechno se otočí.“
|
Narozen: 26. května 1959 (57 let) v Třeboni Pozice: trenér Klub: Karlovy Vary Hráčská kariéra: České Budějovice (1980-1988), Sparta (1988-1990), Kapfenberger (1990-91), Besancon (1991-97), Asnieres (2002-03). Trenérská kariéra: Epinal (1993-94), České Budějovice/mládež (1997-2000 a 2001-02), České Budějovice (2000-01 a 2008-09), Asnieres (2002-03), Bern, mládež (2003-05), Ambri-Piotta, mládež (2005-07), Ambri-Piotta (2007-08), Mladá Boleslav (2010), Třinec (2012), Ajoie (2012-14), Salcburk/mládež (2014-16). Hráčské úspěchy: mistr Československa (1990). Trenérské úspěchy: nominace na nejlepšího trenéra Švýcarské NLA (2008), nejlepší trenér Švýcarské NLB (2013), vítěz NLB 2013. České Budějovice Mladá Boleslav Třinec |
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
