Konec. Ruka mu vyletěla nahoru, řval jak zvíře. Nadšení na Vladimíru Růžičkovi bylo vidět. Probral mrtvolu. Chomutov po dvou zoufalých zápasech dokázal dvakrát vyhrát v Mladé Boleslavi. „ Jedeme teď domů a zkusíme tam urvat ten poslední zápas,“ velí kápo Pirátů. Na svůj zápas číslo 1000 bude vzpomínat jako na ten, který vyšel. Sfoukněte svíčky, jedeme dál.
Nejdřív chomutovský trenér Vladimír Růžička (53) vypadal, že se v té tisícovce odtrénovaných zápasů nechce moc vrtat. „Nekoukám na to, že to pro mě byl tisící zápas. Hlavní je, že jsme tady dvakrát vyhráli,“ spustil. Byl všeho plný. Klíčová pro něj byla výhra 2:1 a vyrovnání série na 2:2. Postupně z něj ale zápasové napětí spadlo. Mluvil o sobě, o emocích. O tom, proč to s ním mají hráči těžké.
Jaká byla vaše první reakce, když jste zjistil, že máte před sebou tisící zápas?
„Že jde o docela dost vysoké číslo. Překvapilo mě to. No a vyhráli jsme, proto to pro mě byl dobrý zápas, ale důležitý bude ještě ten příští.“
A to vysoké číslo. Znamená pro vás něco?
„Ani o tom teď nepřemýšlím. Je to zvláštní, že nikdo nemá v Česku tisíc zápasů, jenom já. Už jsem asi starej.“ (usměje se)
Nevypadáte. Myslíte, že se nějak za ty roky na lavičce měníte?
„Určitě je to jiné, než to bylo na začátku. Tím, že stojíte na střídačce delší dobu, přibývají zápasy, do toho reprezentace... Přicházejí zkušenosti.“
A klidníte se. Nebyl jste dřív větší bouřlivák?
„Myslím, že jo, trochu jsem ubral. Ale přijdou momenty, kde se rozjedete. Musím ovšem uznat, že klidnější jsem, na střídačce, v kabině i na tréninku.“
Je to vidět. Rozhodčí už od vás nedostávají takovou nálož, jako dřív...
„Mají to těžký. Nejjednodušší je, všechno hodit na rozhodčí a pustit se do nich. Jenže řekněte si to v emocích na lavičce, vy tam cítíte křivdu a všechno ve vás vystřelí. Z ledu to vidíte úplně jinak... Mám pořád výlevy. Ale máte pravdu, celkově jsem ubral. A je to dobře.“
Na lavičce stojíte od sezony 2000-2001, to je už dlouhá doba. Nikdy jste nemusel bojovat se syndromem vyhoření?
„Víte, co je zajímavě? Že ne. Přál bych každému, aby měl práci, která ho baví, měl ji jako koníčka. Já to tak s hokejem mám pořád a je to tak trochu vidět i jinde. Někdy vím, že to je moc, beru si práci domů, nemám čistou hlavu. Hokej prožívám, vždycky chci, abychom hráli co nejlépe. A hráči to se mnou nemají vůbec jednoduché.“
V čem nejvíc?
„Protože na ně jsem hrozně přísnej a někdy i tvrdej, snažím se z nich dostat maximum. Někdy to pro ně asi je nepříjemné. Když mi rupne v hlavě, tak musí skousnout věci... “
Zase vás ale taky dost dost hráčů z chomutovské kabiny zná už ze Slavie. Asi nemají oči navrch hlavy, když spustíte, ne?
„To je výhoda. Vybral jsem si jich pár do Chomutova, vysvětlí těm klukům, co mě neznají, že kolikrát tyhle věci tak nemyslím. Jenže jak není po mém, je všechno špatně.“
Hokej vás pořád baví, i když jste pod takový tlakem, jako třeba teď v sérii s Boleslaví, když Chomutov dvakrát vyhořel a stačila jedna porážka a byl vyřazen?
„Jo, hrozně mě baví. Když něco nejde, mě hrozně tlačí ta touha všechno zlomit. O tom je sport, změnit se to může vždycky.“
Jak dlouho se s tímhle nasazením dá u trénování ještě vydržet?
„Nevím, v Chomutově mám dlouhodobou smlouvu. Uvidíme. Tahle práce mě naplňuje, jsem mezi mladými.
Připadáte mi v nejlepší kondici za poslední roky. Cítíte se vůbec jako trenérský veterán?
„Necítím. Snad ještě nějakou dobu na střídačce vydržím. Pro mě je důležité, že jsem nastavil nějakou další etapu, myslím i životní. Něco se ve mně zhouplo, jsem šťastný. Hokej je fajn, ale vy potřebujete být spokojení hlavně v osobním životě. To je nejvíc.“
Abyste pak klidně mohl stát na střídačce pomalu do sedmdesáti jako Scotty Bowmann v Detroitu, chápu...
(směje se) „To nevím. Ale dokud mě to bude bavit, chci trénovat. Je ohromně důležité, když se máte pořád co učit. To vám potvrdí i starší trenéři, že pořád přichází něco nového. Ani ten nejzkušenější trenér si neřekne, že umí všechno.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
