+
Nenechte si ujít nejnovější
zprávy ze světa sportu.
Sledujte nás na Facebooku
a dozvíte se vše jako první.
Pavel Bárta
3. května 2017 • 13:00

Nejlepší střelec sezony Kubalík: Občas jsem kvůli gólům brečel

Autor:
TOP VIDEA
Bolt naposledy na Zlaté tretře: Počasí jsem přivezl z Jamajky Bolt naposledy na Zlaté tretře: Počasí jsem přivezl z Jamajky
Anketa s redaktory: Důvody neúspěchu na EURO? Selhání opor, nekomunikace útoku a obrany Anketa s redaktory: Důvody neúspěchu na EURO? Selhání opor, nekomunikace útoku a obrany
VŠECHNA VIDEA ZDE

Před rokem sledoval Dominik Kubalík každý posun v tabulce střelců málem stejně bedlivě jako burzovní makléř pohyb cen akcií. V této sezoně tolik ne. Prvotní bylo, aby body sbírala Plzeň a vyškrábala se z pásma ohrožení. To se nakonec podařilo, taky díky jeho gólům. „Ale kdybych měl říct, jestli jsem čekal, že nejlepšího střelce vyhraju znovu, tak to vůbec ne,“ přiznává 21letý útočník a po dvanácti letech první hráč, který obhájil trofej pro Nejlepšího střelce deníku Sport.



Plzeňský snajpr je zvláštní úkaz. Svůj první extraligový gól dal z trestného střílení, ovšem jinak je pro něj tahle disciplína utrpením. Jeho typickou parketou je místo na kruhu nebo před brankou. Přesně odtud nasázel v sezoně Dominik Kubalík většinu ze svých 29 gólů. O čtyři trefy tím vylepšil svůj výkon z předchozího ročníku a zůstal králem mezi střelci Tipsport extraligy. To dokázal naposledy Jaroslav Balaštík před dvanácti lety.

Při obhajobě jste dal víc branek, než když jste se stal nejlepším střelcem poprvé. Bylo to přesto těžší, jak se říká?
„V každé z těch sezon jsem měl období, kdy to úplně nešlo. To se nevyhne nikomu. Taky jsem pociťoval, že si mě soupeři víc všímají, i když podle statistik to tak třeba nevypadá. Měl jsem prostě štěstí. Minulý rok jsem nečekal, že vyhraju. Ale pokud bych měl říct, jestli jsem čekal, že budu nejlepším střelcem znovu, tak to vůbec ne. Myslel jsem si, že není přece možné, abych to obhájil, aby mi to znovu tak lepilo. Ale je super, že to vyšlo.“

Takže budete jako Karel Gott, který každý rok při Zlatém slavíku tvrdí, že to vůbec nečekal?
„Přesně tak. Teď jsem to vážně nečekal.“ (napodobuje)

Může to dopadnout tak, že byste za rok mohl vyhrát ještě potřetí?
„Samozřejmě kdybych zůstal a hrál v Plzni, chtěl bych to zkusit znovu. Ale myslím, že napotřetí by to asi nevyšlo. Tedy, nečekal bych to. To už by bylo asi moc. Dvakrát po sobě to taky dlouho nikdo nedokázal, naposledy Balaštík. Ale zatím netuším, co bude a jestli skutečně odejdu. Nic není oficiální.“

Máte z gólů pořád stejnou radost?
„Ten pocit je neskutečný! Dalo by se to srovnat i s vírou, ačkoli tohle bývá individuální, každý to bere jinak. Ale když budeme hrát v létě blbý fotbal a vstřelím gól, tak mám úplně stejný pocit, jako když zavěsím v extralize za Plzeň. Pro mě každý gól znamená hodně.“

Je radost tím větší, když se vám povede přesně to, co jste se chystal provést?
„Právě z věcí, které trénuju, nebo o něž jsem se snažil a pak mi vycházely, jsem měl velkou radost, protože jsem je nedělal pro nic za nic. Když se puk odrazí od holeně nebo to člověku připraví někdo jiný, tak je ta radost menší. Je to zásluha těch kluků, což bylo u mě téměř pořád. (směje se) Takže já vlastně radost skoro neměl.“

Nemají spoluhráči někdy řeči, že jako střelec slíznete největší slávu?
„Každý má svoji roli a ne každý může dávat tolik gólů. Myslím, že kluci to tak i chápou. Na druhou stranu, když nastoupím s výborným nahrávačem, dobře vystřelím a dám gól, oba si připíšeme bod. Jsou to spojené nádoby, takhle ta práce k něčemu je.“

Byl jste takový vždycky? Máte tohle dané?
„Asi jo. Nebo ne asi. Určitě. Vždycky jsem byl ten, kdo raději vystřelí, než nahraje. Ať to bylo ve fotbale, nebo v hokeji. Vždycky to tam nepadalo, třeba v Kanadě jsem nebyl vyloženě za střelce. Ale předtím v Plzni, co jsem byl v dorostu, v juniorce, tak jsem hrál s Honzou Schleissem. On mi to vždycky dával a já zakončoval.“

Už tehdy vám děda radil, abyste trefil mouchu?
„To mi říkával, když jsem byl ještě menší. Jel jsem třikrát, čtyřikrát za zápas sám na bránu nebo měl velké šance a nebyl schopný je proměnit. Byl jsem malinkatej, občas jsem kvůli tomu i brečel. Párkrát jsem u dědy trávil prázdniny. A on mi vždycky povídal: Teď budeš střílet na vrata a až poletí moucha, tak ji musíš trefit, abys dával góly. Když ji trefit nedokážeš, nemáš šanci překonat gólmana. Doteď mi před každým zápasem píše textovku, aby mi přálo štěstí a abych se nepral.“

Pamatujete si ještě svůj první gól?
„V extralize? Jo, v šestnácti z nájezdu. A od té doby jsem takhle branku nedal. No, v přípravě v Litvínově jsme jezdili, docela mi to šlo, tak se mě zeptali. Jel jsem a proměnil. Střelou, samozřejmě, žádné kličky. Naposledy jsem šel na trestné střílení v předkole proti Vítkovicím. Klasická střela do betonu. Bez nápadu, bez ničeho. Ne, že bych si na nájezdy nevěřil, ale spíš myslím, že má výhodu gólman. Když jedu během hry, tak ji mám spíš já. Je to v jiné rychlosti, on to jinak vnímá. Při nájezdu má čas se na mě připravit.“

Hodně gólů však dáváte ránou bez přípravy z hrany kruhu. Je to vaše oblíbená parketa?
„Přesně tak. Když dostanu nahrávku na volej, ať z jedné, nebo z druhé strany, tak to je asi nejlepší, co mám. Taky se často pohybuju kolem brány. Až tak dalekonosný střelec nejsem, takže ten předbrankový prostor je taky důležitý.“

Sledujete gólmany? Víte, na koho co platí?
„Tak se to úplně říct nedá, někdo dostává víc gólů tam, někdo zase tam. Záleží, jak je zkušený, nakolik se dá oklamat. Každý to má jinak. Obrovský gólman vyplní celou bránu, až si člověk řekne, že nahoru to prostě nevytáhne a musí tudíž střílet rychle po ledě. I ti menší bývají hrozně rychlí, jim to nahoru taky nedáte. Spíš mi pomáhá (trenér brankářů Plzně) Rudolf Pejchar, který gólmany v lize už zná a ví, co dělají, kde mají slabiny. Taky jsem vždycky chodil na tréninky a zajímal se, v jaké pozici gólmani stojí, třeba smontovaní u tyčky, kdy jim to nemáte kudy dát, nebo kdo tam to místo naopak má vždycky, v čem kdo dělá nejvíc chyb. Ale Ruda mi vždycky poradil, kam to mám zkoušet. Když to vyšlo, tak se mi smál: Vidíš, beze mě bys gól nedal.“

Jednou jste odpovídal na otázku, zda je vám bližší Ronaldo, nebo Messi. Co když se zeptám Crosby, nebo Ovečkin? Jak odpovíte?
„To je přece jasné! Úplně stejně, jako když jsem řekl Ronaldo. Takže střelec. Ovečkin.“

Vaším největším vzorem byl ovšem starší bratr Tomáš. A ten je spíš tvůrce hry.
„On je ve všem jiný, dá se říct. Víc defenzivní, víc do nahrávky, do kombinace. Já jsem spíš koncový hráč. Buď vystřelím, nebo akce skončí. (směje se) Ale Tomáše jsem vždycky stavěl nejvýš, a to se nezměnilo. Nějaké další vzory jsem měl taky, ale on byl na prvním místě.“

Pořád se s bráchou trumfujete, kdo je lepší?
„V tom jedeme furt. Pořád si připomínáme, že jeden má tohle, druhý tamto. Jakmile se začneme bavit o hokeji a nedej bože do sebe rejpeme, začne to lítat. Když jsme byli menší, tak jsme tohle dost řešili. Máme doma malinkou síň slávy, kde jsou naše trofeje z turnajů, za nejlepšího střelce, nejlepšího útočníka a tak. Pamatuju, jak jsem Tomášovi říkal, že jednou budu mít na podstavci větší sošku než on. Nesmysl! On si pak z neoficiálního mistrovství světa osmnáctek přivezl obrovského anděla pro nejlepšího hráče. A to už překonat nešlo.“

On však zase nemá trofej pro nejlepšího střelce extraligy. Není velká, nicméně vy vlastníte dvě, zatímco váš bratr ji nezískal.
„Jasně. Ale jemu zase visí na stěně v chodbě připomínka prvního zápasu a prvního gólu v NHL. Takže s ním se nemůžu hádat.“

Schováváte si taky různé relikvie, třeba památné puky?
„V poslední sezoně jsem si nechal dva. V lednu jsem v Brně skóroval čtyřikrát, druhý mám ze zápasu, kdy jsem vstřelil pětadvacátý gól. Mám puky i z Kanady, nároďáku, za hattricky z extraligy a tak. Myslím, že i z dvacítek.“