Když se rozpovídá o hráčích a plánech, máte pocit, že pardubický sportovní manažer Pavel Marek nejde zastavit. Pak najdete ale témata, do kterých se moc pouštět nechce. Třinec? Tahle kapitola podle něj už není na otvírání. Kauza Polanský mu ale prý vaz nezlomila. „Vyhodí vás, to je jediná jistota, kterou máte, když děláte trenéra nebo manažera. S koncem musíte počítat,“ popisuje vratkou židli pro deník Sport.
Bylo kolem toho v minulé sezoně docela haló. V Třinci se Jiří Polanský pustil do tehdejšího trenéra Vladimíra Kýhose, že ho nestaví. Napětí eskalovalo. Nakonec v klubu skončil v zimě útočník a taky generální ředitel a sportovní manažer Pavel Marek, který po pár týdnech odešel pracovat pro Pardubice. Oceláři tehdy nastalou situaci suše oznámili, poděkovali mu, on kompliment vrátil a tečka. Bez podrobností. Ani Marek se k ničemu dlouho nevyjadřoval. Proč? Kvůli čemu? Co se stalo? Otázky dunět nepřestávaly a odpovědi nepřicházely.
Nemáte rád, když se někdo ptá na vaši práci?
„O tom to není. Spíš nejsem typ, který by lezl ven a vykládal, co všechno se mu povedlo. Když tým vyhrává a já jsem někde schovaný, pak jsem spokojený. O hokeji se s vámi budu bavit klidně tři hodiny, když to bude debata, která někam vede.“
Zkusíme to. Je práce v Pardubicích o hodně jiná než ta, kterou jste dělal v Třinci?
„Ne, neřekl bych. Je to pořád ta samá náročná zodpovědná práce.“
Ale asi položená na jiných základech, když jednou máte za sebou prakticky bezednou kasu a podruhé poloprázdnou.
„Jenže pořád je to o tom, že musíte dát dohromady mužstvo, které vyhrává. Na tom se vůbec nic nemění. Navíc já nejsem odborník na finance a bezednou kasu nenajdete asi nikde. Máme určité možnosti a chceme složit tým, který bude úspěšný. Asi v žádné soutěži nenajdete tým, který by chtěl prohrávat. Každý chce být úspěšný. Mužstvo i celý realizační tým vždycky za touhle metou musí jít.“
A když to neklape, padá hodně zodpovědnosti na sportovního manažera. On je ten, který skládá tým, shání hráče, přinese nějakou vizi. Je to tak?
„To je naprosto normální. Vizi mít musíte a k ní i skupinu schopných spolupracovníků, bez nich nejste nic. Pracujete vždycky v organizaci, která chce výsledek, jste profesionál a tohle všechno k tomu patří. Na všechny lidi, kteří mají podobnou funkci, je vyvíjen obrovský tlak a s tím se musíte smířit. Není to žádná hra na náhodu, vždycky je potřeba maximální úsilí a co nejzodpovědněji se přičinit o to, aby úspěch přišel a všechno do sebe zapadlo.“
Takže podle vás sedí, že když úspěch přijde, vynášejí se do nebes hráči, pokud se nedaří, popravují se trenéři a manažeři?
„Hokej je kolektivní hra. Být součástí vítězného týmu? To člověku musí přeci stačit.“
Vždycky?
„Nemůže to být o jednotlivci, předvádění se, ukazování a vystrkování své osoby někam dopředu. Tým musí hrát a vyhrávat. Když se pak tohle všechno daří, všechno je, jak má být.“
A když ne, manažeři končí jako vy minulou sezonu v Třinci. Neměl jste chuť po třinácti a půl letech v jednom klubu si dát třeba rok volno? Odjet daleko, vyčistit hlavu.
„Hokej mě pořád baví a žiju jím. V Třinci jsem mohl pokračovat na jiné pozici. Ota Janecký s Dušanem Salfickým mě ale oslovili, já chtěl Dynamu pomoci v záchraně extraligy, tak jsem tady v Pardubicích.“
Bolelo to, končit po takové době v Třinci?
„To je taková zvláštní otázka... Bolelo? Nevím. Všechno má svůj začátek a konec.“
Nebyl to rozchod po dvou měsících, musely tam být nějaké emoce.
„Byly, člověk není stroj. Ale na rovinu: nikdy jsem si nepředstavoval, že bych v Třinci vydržel takhle dlouho. Co si budeme povídat, čím vyšší pozice, tím vratší židle.“
Takže máte kufr pořád zabalený v předsíni?
„S tím, že přijde konec, zkrátka musíte počítat. Vyhodí vás, to je jediná jistota, kterou máte, když děláte trenéra nebo manažera. Není dobré si něco malovat.“
Moc hezký výhled.
„Ale tak to je vždycky. Když jsem do Třince odcházel, moc dobře si pamatuju, co jsem si říkal. Ježišmarijá, vždyť já můžu být po třech zápasech pryč. Nikoho by ani nenapadlo, že tam zůstanu takovou dobu.“
Třinec jako Real Madrid? To je přeci lichotka
Chápu, ale stejně, začínat angažmá s tím, že mě stejně vyrazí, je docela depresivní.
„Musíte být pokorný optimista. Chcete vyhrávat, to je jasné. Jen když se to opravdu daří, je to příjemné. (usměje se) Tvrdá realita je taková, že se dařit přestane a že jednou půjdete. Nepoznal jsem zatím nikoho, kdo by si byl sám sebou tak jistej, že má úžasné schopnosti, které mu dají záruku, že neskončí. S takovým člověkem bych se moc rád seznámil. Podle mě je lepší, když jste pokorný, potřebujete zatnout zuby a pracovat. Jinak přijde druhá fáze.“
Vyhazov.
„Přesně tak. Kdykoliv se to může stát.“
Když Oceláři vypadli ve čtvrtfinále s Chomutovem, řešilo se, že tým byl špatně složený, měl moc hvězd a celé fiasko šlo i za vámi, skládal jste ho. Jaký z toho máte dojem?
„Když jsem od Ocelářů odcházel, byli druzí s jednobodovou ztrátou na první Bílé Tygry. Když Třinec vypadl ve čtvrtfinále, pracoval jsem v Dynamu a my měli úplně jiné starosti.“
Ale pořád to v Třinci byl váš tým, který jste stavěl a který v play off připomínal rozbité hodiny. Hodně součástek, žádný celek.
„Znovu opakuji, že tou dobou jsem v Třinci již nepracoval. Z vyjádření vedení klubu jsem v médiích nic takového nečetl.“
Ani hořkost jste necítil? Vedení vás odvolalo, byť se Třinec nacházel kousek od prvního místa.
„Ne.“
Říkalo se, jak si tam budujete hokejový Real Madrid?
„Být přirovnávaný k Realu Madrid je přece lichotivé, ne? I když ten je jenom jeden. (usměje se) Myslím, že každý chce mít dobrý tým. Tedy ne dobrý, co nejlepší. Pak záleží na možnostech, jaké máte. A současně záleží i na morálce a soudržnosti, nejde jenom o kvalitu.“
Jen Třinec tu kvalitu získával snadněji než ostatní kluby díky ohromně silnému finančnímu zázemí. S nadsázkou se o vás říkalo, že stačilo hodit kufr s penězi a přemlouvání nebylo potřeba.
„Nechci se o takových nesmyslech bavit, nic takového jsem nezažil. O Pardubicích se také vyprávěly různé zkazky ohledně peněz, jak to tady chodilo dřív, o tom nemá cenu si povídat. Nechci se už o Třinci bavit, ani mi to nepřísluší, už tam nejsem.“
Tak poslední věc. Zlomila vám vaz kauza Polanský a šum kolem vyřazení zlobivého hráče z týmu?
„Vůbec. Představa, jak mi Polanský láme vaz, mě akorát tak vždycky rozesměje. Něco vám řeknu, s jeho otcem se nám jednou povedlo zinscenovat takové komické drama. On byl vojínem československé armády a byli jsme spoluhráči v béčku Dukly Jihlava. V jedné písecké cukrárně, kdy se nám zasekl takový zlepšovák na obelstění hracího hudebního automatu, byla to provrtaná mince na rybářském vlasci a ona zůstala v útrobách jukeboxu. Nikdy nezapomenu na výraz údivu vedoucí cukrárny, která přicházela s platem větrníků a viděla, že jukebox vlečou dva šílenci po cukrárně na vlasci na sumce. A takhle mě baví představa, že by mi jeho syn zlomil vaz v Třinci.“
Dobře, tak co to bylo? Fanoušky váš pohled ale zajímá. Nikdy jste o tom nemluvil.
„Vedení Třince k tomu nějaké vysvětlení podalo, a tím to pro mě končí.“
Právě že nikdy žádné vysvětlení nepadlo. Konec, děkujeme za práci a hotovo. Přitom manažeři se nevyhazují, když tým je bod od prvního místa, ne?
„Je to uzavřená kapitola, teď už pracuji pro Dynamo Pardubice. Nikdy proti nikomu z vedení klubu a pracovníkům Ocelářů neřeknu nic špatného, hodně lidí tam pro hokej dělá strašně moc, toho si budu vždycky vážit.“
Pardubice prý do bahna nezapadly
Tak k Pardubicím. Stalo se, že vás třeba teď přes léto hráč odmítl, protože do Dynama, které poslední dobou hraje „tužku“, nepůjde a čeká na něco lepšího, třeba na Třinec nebo Spartu?
„S odmítnutím se setkáte ale všude. Dobrých hráčů není zase tolik a ti nejlepší si mohou vybírat. Není to podle mě jenom o penězích, jak si všichni myslí.“
Tak o čem?
„Třeba chce hráč vědět, jakou bude mít roli, s kým bude hrát, zajímá ho, za jaký klub nastupuje a jaké máte cíle.“
Vážně myslíte, že tohle má pořád ještě nějaký význam?
„Ano. Není to tak jednoduché, jak věci často podáváme. Hráč potřebuje taky cítit, že o něj klub stojí, logicky by každý rád dostal co největší prostor, nejdůležitější roli a taky musí být přesvědčený, že tým má šanci jít nahoru.“
Jen s těmi sliby musí manažer asi zacházet hodně obezřetně, aby najednou neměl osm lidí do prvního útoku, ne?
(usměje se) „Proto říkám, že to není tak jednoduché a nezáleží jenom na penězích. Nemůžete z hráčů dělat hlupáky, ale je potřeba s nimi jednat férově.“
Máte pocit, že v Pardubicích dáváte dohromady tým, který se vydrápe z bahna?
„O bahně bych asi nemluvil. Zapadl jste do něj někdy?“
Nezapadl.
„Vidíte, já ano. Bylo to strašné, prolomil se pode mnou led a já byl po krk v ledovém bahně. Dnes to navrhuji jako moderní léčebnou odtučňovací kúru, tělo při pobytu v ledové vodě totiž spálí spoustu přebytečných kalorií.“
Co je to ale pro tradiční klub jiného, než když jednu sezonu skončí v play out a druhou v baráži? Taky to nebylo nic veselého, málem šel pod hladinu.
„Nechci se pouštět do složitých vědeckých úvah, které se týkají reálné síly týmu. Ta závisí na mnoha faktorech. Nikdo nechce zažít, že se postaví kádr, který zdánlivě podle jmen může vypadat silný, jenže při nejlepší vůli tak nehraje, dařit se nemusí. Předpoklady, že tým je nachystaný na úspěšnou sezonu, je plán, který nemusí vyjít. Hokej je kolektivní sport a extraliga je ďábelsky těžká soutěž.“
Sportovní výkony se pohybují v sinusoidách, to všechno beru. Jenže v Pardubicích nejde o vlnovku, spíš o strmý pád, který máte nějak zastavit. To je váš úkol.
„Všichni v klubu, lidé v Pardubicích i naši neskuteční fanoušci, si přejeme, aby Dynamo šlo nahoru na pozice, kde má být, o tom se nemá cenu bavit. Tato vůle vyzařuje ze všech lidí, které v Pardubicích potkáte.“
Když jste z Pardubic odcházel do Třince, byli v juniorce hráči jako Kolář, Koukal nebo Průcha. Zvládne si současné Dynamo ve své situaci zase vypiplat svoji osu, na které bude stavět?
„Ti kluci byli skvělí, ale mohou potvrdit, že při jejich výchově to nebylo piplání, ale rachot. Někdy byli tak hladoví a vyhublí, že mi jich bylo i líto, a na benzinových pumpách po zápasech jsem jim přikupoval svačiny. V Dynamu vždy vyrůstali ti nejlepší z nejlepších hráčů. Věřím tomu, že tady v Pardubicích budou nadále z mládeže vycházet výborní hráči. Bylo to tady vždy tradicí, mělo by to tak fungovat dál.“
Jen to nebude hned. Proto jste teď realizovali sedm příchodů a testujete ještě desítku dalších hráčů?
„Měli jsme v mužstvu disharmonii ve věkovém rozvrstvení. Potřebujeme posílit střední generaci, hráče v plné síle. Mladí kluci se musí mít od koho učit profesionalismu, když přijdou z juniorky, nemohou táhnout mužstvo, nemají na to. Potřebují vedle sebe hráče, kteří je utáhnou a dají jim čas dorůst. Naše přání hlavně je, aby se nám i tohle v Pardubicích dařilo.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
