SPORT MAGAZÍN | Jak je na tom opravdu český hokej? Debaty na tohle téma jsou od propadáku národního týmu na olympiádě v Soči velmi živé a pestré. V pátečním vydání Sport Magazínu najdete velkou sondu do reality nejpopulárnějšího zimního sportu v tuzemsku. Jako předkrm nabízíme pohled Pavla Zachy, otce největšího současného talentu českého hokeje. Jeho syn Pavel se v barvách Bílých Tygrů Liberec prodral už v šestnácti do seniorské extraligy a má za sebou účast na mistrovství světa dvacítek. Vděčí však za to hlavně tátovi, který ho od kolébky trénoval individuálně.
V čem je nejvíc nemocný český hokej?
„V tom, že velká část hokejových klubů zmutovala. Během dvaceti let přestaly sloužit k rozvoji hokeje v regionu, ke kvalitní výchově mládeže a k výchově hráčů pro reprezentaci a NHL. Změnily se v organizace, které mají sloužit k obživě skupiny lidí pracujících v klubu, a děti jsou pro ně potřebné pouze k tomu, aby to vše fungovalo.“
Jak se to projevuje?
„Děti nemají atraktivní turnaje, zrušilo se mistrovství republiky až po osmou třídu. Hraje se velmi málo zápasů. Jenže právě zápasy děti i rodiče nejvíc baví. Sedmileté děti dnes hrají jednou za měsíc nebo za tři týdny. Můj syn Pavel v té době odehrál i 7 zápasů za týden.“
Co ještě z hokeje zmizelo?
„Trenéři a funkcionáři, kteří hokej dělají srdcem a z lásky. Nevymizeli úplně, ale jsou v menšině. Další brzdou je, že se dětem brání v odchodech z klubů dokonalým systémem překážek.“
Za odchod milion
Jakými například?
„Registračním a přestupním řádem. Omezením počtu hráčů, kteří v jedné sezoně mohou odejít. Bráněním dětem v jiné sportovní činnosti mimo klub. Smlouvami předkládanými v klubech pod nátlakem, reprezentačními smlouvami předkládanými ČSLH hráčům od patnácti let. Pokud by můj syn letos odešel do CHL, musí zaplatit klubu a svazu dohromady více než milion korun. Tohle je totalita, která nemá ve sportu co dělat. Mnozí manažeři klubů do médií prohlašují, že hokej je levný sport, ale celým svým snažením se zasazují o to, aby se po několika letech stal pro rodiče nesmírně drahou až likvidační záležitostí, z níž se lze vyvázat pouze zanecháním sportu, který si jejich dítě mezitím zamilovalo.“
| Co najdete v pátečním Sport Magazínu |
|
- Speciál na téma: Jak vrátit lesk českému hokeji - 3 odlišné životní příběhy mladých hokejistů - Servis: kolik stojí dětský hokej - Rozhovor: Marek Židlický - Téma: Jak funguje systém hokejových akademií - Česká hokejová mapa: stadiony, oddíly a registrovaní hráči podle jednotlivých krajů - Rozhovor: Petr Bříza - Uniklo z facebooku: Jaromír Jágr |
Rodiče jsou tedy bráni na hůl.
„Celý tabulkový a přestupní řád je postavený na tom, aby jej financovali rodiče. Udržuje zvrhlý systém, kdy špatně fungující kluby profitují z odchodů hráčů. Pokud hráč chce přijít do klubu odjinud, většinou uslyší: „My tě moc chceme, ale sto padesát tisíc pro tento účel momentálně nemáme. Nemůžete to zaplatit vy sami, někdo bohatý v rodině, sponzor, nebo nemůžete si vzít půjčku? Rodiče nakonec většinou peníze najdou. Takže kluby si od nich nechají zaplatit příchod hráče. Ovšem za odcházející hráče vyinkasují plnou taxu. Rozdíl, který tím vznikne, tvoří další milionový příjem do klubové kasy z kapes rodičů. Ve finále tak tabulkový a přestupní řád vytváří dvojí korupční prostředí.“
Jak to myslíte?
„Jednak v klubech uvnitř jednotlivých týmů. Když trenér odstaví hráče ze hry v situaci, kdy dítě nemůže nikam jinam odejít, nutí rodiče tuto situaci nějak řešit. Úplatek v nejrůznějších formách je mnohdy nejsnadnějším řešením, pokud se chtějí vyhnout konfliktu nebo drahému odchodu z klubu. Druhým korupčním momentem jsou samotné realizace přestupů, které platí rodiče nebo se to může vyřešit úplatkem.“
Ambicím se hází klacky pod nohy
Co s tím?
„Řešení je jediné: úplné uvolnění přestupního řádu. Zrušení tabulek u dětí do šestnácti let, zavedení vstřícného, férového, tvůrčího a pozitivního ovzduší v českých mládežnických sportovních organizacích.“
Jak byste nastavil výchovný systém?
„Co se týká výkonnosti, musí být český hokejový systém od čtvrté třídy alespoň dvoustupňový. Dnes se razí teorie, že musí hrát všichni se všemi. To znamená, že kluk, který chce jednou hrát NHL, musí hrát s těmi, kteří nemají žádné ambice. Tohle přece nemůže fungovat. Hráči musí hrát se sobě rovnými, aby se mohli rozvíjet nebo aby nebyli ponižováni. U nás však není alternativa pro ty, kteří chtějí brát sport velmi vážně. Těm tento systém hází pod nohy jeden klacek za druhým.“
Co ještě brzdí český hokej?
„Naši trenéři si často myslí, že nad ně není a že trénují nejlépe. Nezajímají se o moderní trendy. Díky tomu jsme zaostali, hráči nemají specifickou kondici, dovednosti ani mentální kvalitu. Svět se mezitím bouřlivě rozvíjel a to je důvod současných velkých problémů. V mládežnických týmech navíc mnohdy vládne korupce a protekce. To způsobuje neschopnost vychovávat dobré sportovce i občany se správným žebříčkem hodnot.“
Přeplácejí se průměrní hráči
Jak se díváte na finanční zabezpečení?
„Financování českého hokeje je naprosto nevyvážené. V extralize a první lize jsou přepláceni průměrní hráči. Do dětí naopak jde velice málo prostředků. Někde se daří přečerpávat miliony z mládeže do dospělých a na děti je navíc pohlíženo jako na nepříjemný a obtížný problém. V klubech se vůbec nechovají jako dobří hospodáři, kteří myslí na budoucnost. Někde platí – po nás potopa. Tento poměr se musí změnit.“
Musí se změnit i systém soutěží?
„Vedení českého hokeje prohlašuje ruku v ruce s vedením klubů, že je třeba nehrát na výsledky. Z tohoto důvodu byla zrušena mistrovství republiky. Přitom tyhle turnaje dříve představovaly motivaci pro děti, trenéry i rodiče tvrdě pracovat a trénovat. Dobře, když tedy nejde o výsledky, proč není možné pustit jednoho dva hráče v únoru na světový turnaj dvanáctiletých hráčů do Quebeku, který představuje do té doby pro děti i rodiče největší svátek hokeje a největší zážitek? Proč kluby nepustí své nejlepší hráče ani po sezoně na podobné akce, když o nic nejde a nehrajeme na výsledky?“
Jakou na to máte odpověď?
„Protože kluby nemají zájem na tom, aby se rodičům otevřely oči. Aby zjistili, kde je současný svět a kde my. Aby si na takových turnajích uvědomili ten propastný rozdíl v tom, jak pro své děti pracujeme u nás a jak se pracuje jinde. Aby si v konečném součtu uvědomili, že setrvávání v klubu, kde jejich děti vynikají, nevede k naplnění jejich snů o NHL a mezinárodním hokeji. Kluby nemají zájem na tom, aby někdo chtěl na základě těchto bolestných zjištění něco změnit a rušit klid, který slouží pouze skupině lidí k obživě a který vede náš hokej do záhuby. Ale bohužel, pravidla hry v českém mládežnickém hokeji určují vlivní lidé z vlivných klubů, kterým to takto vlastně vyhovuje a kteří vědí, že systém se nezhroutí do doby, než na něm přestanou parazitovat.“
Hokej není otroctví
Čím byste začal resuscitaci hokeje?
„Uvolněním překážek a pohybu hráčů do 18 let. Pokud se tak stane, okamžitě začnou mít problémy špatní trenéři v klubech, kde to flákají. Děti jim odejdou za lepším. To přinutí vedení klubů k řešení situace, převýchově nebo výměně trenérů, ke zlepšení podmínek. Museli by začít pracovat na větší atraktivnosti své činnosti pro děti i rodiče. Při výchově trenérů se musí dbát hlavně na srdce a lásku ke sportu. Takoví lidé nedokážou trénovat děti špatně, protože ten opravdový zájem a snaha je vynese v jejich práci na vysokou úroveň.“
Co dál?
„Je nutné přebudovat celý přestupní a tabulkový řád, striktně zakázat plošné předkládání nevýhodných smluv rodičům a nezletilým dětem pod nátlakem. Je třeba zrušit takzvané reprezentační smlouvy předkládané svazem mladým hráčům do 18 let. Hokej je přece svobodnou zábavou ve svobodné zemi a ne otroctvím a povinností, ze které se nejde vyvázat. Největší pozornost je třeba upřít na nejmladší kategorie, metodiku náborů. V klubech musí vykonat obrovskou práci, aby děti a u těch nejmenších především rodiče získaly pro tento sport. Rodiče musí na ledě vidět kvalitní práci, fungující systém a nadšené lidi, kteří chtějí jejich děti něco naučit, starat se o ně jako o to nejcennější a dobře je vychovat. V tomhle smyslu je třeba provádět osvětu i mezi rodiči. Hovořit s nimi o nutnosti milovat hokej a tvrdě pracovat. Pokud mají mít jejich děti šanci být úspěšní, motivovat v mládí sportovní všestrannost, dobrý prospěch ve škole, kvalitní výživu a poctivý přístup k tréninku. V týmech musí vládnout férové prostředí – nominace na zápas se musí dělat jen podle sportovní kvality a přístupu. Podle ničeho jiného!“
Jak by se podle vás měly změnit soutěže?
„Je nutné opět zavést mistrovství republiky klidně od druhých tříd, ale především velké a kvalitní turnaje s vysokou sportovní a společenskou stránkou, na kterých mohou děti i rodiče poznat svůj sport v té nejlepší a nejatraktivnější podobě. Zážitky z takových akcí a příprava na ně by měla být motorem práce a hlavní krátkodobou motivací. Praxe je bohužel taková, že turnajů se pořádá málo, nemají potřebnou kvalitu. Ty tradiční upadly po sportovní i společenské stránce. A dětem je dokonce zakazováno vycestovat do zahraničí na takové akce. To je zločin a devastace budoucnosti českého hokeje. Zavedl bych také jakousi žákovskou extraligu, ve které budou hrát nejlepší hráči a kam budou mít ostatní motivaci se dostat.“
Co říkáte na hokejové akademie?
„Akademie jsou dílčím podpůrným elementem, který přináší jen dílčí zlepšení. V kontrole školního prospěchu a docházky, dohledu svazu nad metodikou a náplní tréninkového procesu, stanovení minimálního rámce materiálních podmínek pro nejstarší mládežnické kategorie. Velice pozitivní je výměna informací mezi akademiemi prováděná jednou za dva měsíce vždy na území některé z akademií, kde je ostatním předvedena jejich činnost a nejlepší zkušenosti, praktické ukázky z tréninku.“
Ale to samo o sobě nestačí?
„Bylo by falešné a zavádějící se spoléhat na to, že současné české akademie v jejich dnešním pojetí mohou dokázat vyvést hokej ze slepé uličky. Tak to není. V některých klubech, které získaly statut akademií dokonce mezi prvními, se v systému práce s mládeží změnilo jenom málo. Pokud bychom chtěli skutečně něco zásadního změnit, musela by to být celá škála kroků založená na jiné filozofii a začínající u nejmladších věkových kategorií.“
Junioři v extralize? Povrchní řešení
Mluvíte o celé škále kroků. Prozraďte jeden z těch základních.
„Větším přínosem než akademie by byla výstavba jednoho nebo dvou národních center vrcholového hokeje, ve kterých by se podařilo soustředit hráčskou, trenérskou, materiální a finanční kvalitu. Potom by i progres na mezinárodní úrovni byl patrný daleko dříve. Podobně to funguje v USA, Švýcarsku a už i v Rusku. U nás se spíš zdá, že propad se stále prohlubuje.“
Hodně debat vzbudila povinnost nasazování juniorů v extralize. Jaký na to máte názor?
„Současný model o nasazování mladých hráčů v extralize funguje pouze u několika málo jedinců. U většiny dalších největších talentů zapříčinil stagnaci vývoje a výrazný pokles výkonnosti. Jedná se o velice povrchní a nepřipravené řešení, které navíc samotný svaz zdevastoval jinými kontraproduktivními a nelogickými opatřeními.“
Například?
„Ukážu to na příkladu mého syna. Ten dostával v závěru sezony malý prostor v extralize, ale play off první ligy hrát nemohl, protože svaz přijal pravidlo, že hráči extraligy nemůžou po odehrání více než 26 zápasů nastoupit v nižší soutěži. Svaz tedy na jedné straně usiloval o zařazení mladých hráčů do dospělého hokeje, přitom vlastními pravidly naprosto nepochopitelně a nesystémově vyřadil mladé hráče ze hry. Takže hráč, který po letech může prorazit do první pětky draftu NHL a chce se rozvíjet v českých podmínkách, nemůže hrát vůbec nikde. Klub i svaz si jej chce podržet pomocí smluv, ale nedokáže vytvořit podmínky srovnatelné s postupem práce a výchovy u podobných talentů v jiných zemích, třeba ve Finsku, Švédsku, Kanadě. Prostě totální kolaps výchovného systému.“
Kde hledat příčinu?
„U manažerů mládeže v klubech je třeba zavést odpovědnost za výchovu hráčů. Není možné, aby český hokej a české kluby nic kvalitního neprodukovaly a všichni se tvářili, že to není jejich vina a že za nic nemohou. Dnes musíte být extrémní rodina, abyste vychovali hráče, anebo musíte odejít včas jinam do prostředí, kde jsou pro tento účel vhodnější podmínky.“
Neprůstřelné smlouvy jsou zločin
Jak si představit vhodnější prostředí?
„Velký důraz se v něm musí klást na etiku. Mladí hráči musí zdravit dospělé na stadionu, které potkají, nevyjadřovat se vulgárně. Trenéři musí nominovat férově a spravedlivě k zápasu. Pozice hráče v týmu by měla být věrným odrazem jeho úrovně, úsilí a přístupu k tréninku a zápasu. Rodiče by měli týmy maximálně podporovat a účastnit se všeho dění, současně nesmí nikdy ovlivňovat pozici svých nebo ostatních dětí v týmu. V oblasti metodiky je třeba umožnit dětem hru na malém i větším prostoru v daleko hojnější míře než doposud. Současně je třeba se soustředit na hokejové dovednosti. Hru oprostit od svázanosti taktikou a rozvíjet v dětech jejich talent, přirozenost a tvůrčí přednosti.“
Rodiče si často stěžují na nevolnické smlouvy jejich ratolestí. Jakou máte zkušenost vy?
„V posledních letech se na mě obraceli rodiče z mnoha klubů. Řešili jsme mnoho případů a je to velice nepříjemná věc, která si žádá jasná pravidla, mantinely a rovná práva na obou stranách – klub-hráč, rodiče.“
Současné mantinely rovné nejsou?
„Ne. Hráči, kteří jsou pod neprůstřelnými smlouvami v klubech, jsou v konečném důsledku odkázáni k několikaleté stagnaci. Klub jim často nedá šanci hrát za dospělé nebo ve vyšších kategoriích, protože tyto hráče má takzvaně jisté. Může si k nim dovolit cokoliv. Hráči zažívají hrozné situace a beznaděj, jejich rodiče se tím nesmírně trápí, protože vidí, jak jsou jejich děti nešťastné. Mnohdy je zájem o takového hráče z jiného klubu, kde by mohl hrát první nebo druhou lajnu, ale jeho klub mu neumožní ani hrát a ani odejít. Tato praxe nesmírně devastuje český hokej. Je to vynález zkázy pohodlných, zlých a hloupých lidí, kteří v zoufalství a z vlastní neschopnosti vymysleli a zdokonalovali takový paskvil. Každý, kdo se za něj staví, se vylučuje ze společnosti slušných lidí.“
Rodiče si stěžují, že bývají kluby vydírány, ve stylu: Podepiš, nebo nebude tvůj kluk hrát.
„Samotná praxe nátlakového předkládání smluv juniorům a jejich rodičům, kteří za ně vlastně ručí a v momentě podpisu smlouvy se prakticky zadlužili, je velice trapná, nechutná a nedůstojná. Často hraničí opravdu s vydíráním. Podepiš, nebo nebudeš trénovat ani hrát! Tohle většinou zazní den po přestupním termínu a můžete si vybrat, jestli bojovat a vaše dítě třeba půl roku nevleze na led.“
Trénující legendy? Jak kdo...
Vidíte snahu s tím pohnout?
„Mělo by se to jednoznačně upravit, ale svaz od tohoto problému dává ruce pryč. Přitom by stačilo přijmout opatření, že smlouvy lze předložit nejdříve po dosažení šestnáctého roku (což je pravidlo IIHF i ve fotbale). Že smlouvy nesmí být předkládány plošně, pouze vybraným hráčům s velkým potenciálem. Vyvážené a výhodné pro obě strany.“
Pomohla by ke zlepšení kvality invaze bývalých slavných hráčů k mládežnickým týmům v roli trenérů?
„Příchod hráčských legend do klubů a do hokeje obecně by mohl přinést oživení, ale hodnotit takový přínos by bylo třeba případ od případu. Osobně jsem poznal v některých bývalých hráčích a trenérech vůbec ty nejhorší trenéry. Některým naprosto chyběla motivace do kvalitní práce, chtěli pracovat za velké peníze pouze u dospělých a působení u dětí považovali za svoji degradaci. Jsou zde další rizika.“
Jaká?
„Je tu riziko, že nebudou ochotni se vzdělávat a budou čerpat jen ze svých zkušeností z mládí a z metodiky, která už je dnes našimi konkurenty několikrát překonaná. Ale i samotné vzdělávání trenérů je u nás problém. My dnes nemáme jednotnou a kvalitní metodiku, která by mohla konkurovat ve světě. Sám doktor Luděk Bukač říká, že o české trenéry dnes ve světě už vůbec není zájem. Výsledky jejich práce totiž nebudí respekt a uznání. Učit jinde se prozatím neumíme. Jen část našich trenérů mládeže nebo specialistů na dovednosti má skutečně špičkovou úroveň. Ti ale většinou už působí v zahraničí, kde je dokážou patřičně ocenit.“
Kvalifikace dobrý hráč není automatickou zárukou, že se z dotyčného vyklube i dobrý trenér.
„Být hráčem a trenérem jsou dvě naprosto odlišné profese. Trénování je poslání. A k tomu, aby se hráč stal dobrým trenérem, je třeba nejen talent, ale člověk musí být zároveň vnitřně nesmírně rozvinutý a bohatý, aby měl skutečně co předávat. To není jen o dobré kličce, ale více o přístupu, náročnosti, férovosti, motivaci, citu pro situaci. Z bývalého hokejisty může být vynikající trenér, pokud se jím skutečně chce stát a pokud cítí, že je to jeho parketa. Pokud v tom ale vidí jediný zdroj své obživy, které je ochoten dát jen to nejnutnější, je to katastrofa. I tyto hráče lze ale určitě efektivně využít: při náborech, při získávání prostředků do klubů, při práci se sponzory, při společenských akcích nebo při turnajích mládeže.“
Bez rodičů hokej zanikne
Jakou roli by měli mít v českém hokeji rodiče?
„Rodiče jsou největší hnací silou českého hokeje, největšími investory a často i hojně zneužívanou skupinou. Bez nich český hokej zanikne. V první fázi je třeba získat především rodiče malých dětí pro hokej, protože ti nejmenší nemohou sami přijet na zimák. Proto je třeba s jejich rodiči komunikovat, získávat je a motivovat. A hlavně - odstranit všechny ty nechutnosti v mládežnickém hokeji, o kterých jsem už mluvil. V době internetu už nelze tutlat a tajit, jak to fungovalo v dřívějších letech.“
Pokud se to nestane?
„Tak rodiče prostě své děti do pochybného prostředí dávat nebudou. Zvlášť když ví, že jim to přinese jen ztrátu času, velké výdaje a ještě větší trable a starosti. Pokud se ale tohle podaří změnit, získá hokej rodiče snadněji.“
Rodiče však mohou i škodit…
„Je třeba i jim vymezit jasná pravidla. Nesmí se jim obecně dovolit ovládnout tým nebo klub. Ideální stav je, když v klubu dokážou maximálně využít veškerý potenciál rodičů, pravidelně se s nimi komunikuje a rodiče jsou o dění dokonale informováni. Současně musí být dbáno na etiku a odstup rodičů od nominací na zápasy a postavení jejich dětí v týmu, který se musí odvíjet na sportovním základě podle rozhodnutí trenéra. Rodiče by určitě měli mít možnost vznést dotazy, proč se některé věci dějí, ale neměli by mít možnost toto dění ovlivňovat. A pokud by v českých klubech vládla normální situace, měl by mít rodič v případě své nespokojenosti s děním v klubu možnost své dítě vzít a dát je jinam. Česká praxe ale tohle legitimní právo rodičům bere, což zakládá podhoubí všem dalším deviacím a problémům, které je potom někdy obtížné pojmenovat a řešit.“
