Pochází z hokejové rodiny. Otec Leo Gudas byl dlouholetý reprezentant, o dva roky starší bratr Radko patří k vycházejícím českým hvězdám NHL a o své mamince Karolina Gudasová tvrdí, že je profesionální fanoušek. I ona sama vyrostla na zimním stadionu, věnovala se krasobruslení. Ale později zvolila úplně jinou cestu. Začíná čtvrtou sezonu v pražském divadle Semafor, vystupuje v muzikálech a chce prorazit jako sólová zpěvačka.
Bratr si získal pověst tvrďáka. Musel někdy bránit i vás?
„To víte, že jo. Nějakým klukům třeba řekl, že jsem jeho ségra a ať se drží raději dál. Ale že by musel zasáhnout a někoho zmlátil, tak to on v soukromí nedělá. Mimo led je hrozně hodnej.“
Opravdu? Často to tak nevypadá…
„On vždycky vykládá: ‚Najednou vidím jen koleje a toho hráče. Je to jak ve stíhačce, před sebou máš jen ten cíl a už to nejde zastavit‘. Brácha je takový, nebojí se toho. Nikdy nezačal bitku sám, pokud ho však někdo vyzve, neodmítne. Jako když se porval s Iginlou. Povídal mi: ‚Já na něj koukal, ještě když jsem byl malej. Taková legenda a teď se s ním peru. Cha,cha.‘“
Je takový, že by po někom vyloženě šel?
„To právě ne, ale má senzory, že pozná, že hráč nekouká. Ještě v juniorech v Everettu měl první čtyři měsíce hodně řízné, protože si na něj ještě nedávali pozor. Dával stromy a lidi ho milovali. Vyrobili trička s nápisem ‚Milují ho, nebo se ho bojí‘. To jsem za bráchou byla poprvé, nosila český dres s jeho jménem a lidi mě zastavovali: ‚Tak vy jste sestra Radka Gudase? To je báječný.‘“
Je pravda, že místo Mnichova jste se mohla narodit v Calgary, kam měl jít váš otec?
„Naši tam nakonec nešli, tátovi tehdy nabídli v Německu víc peněz a taky to měli blíž k rodině. Ovšem dodneška mám tričko Calgary, ve kterém spím. A je úžasný, starý stejně jako já!“
Hokejisti sní o NHL, jaká je vaše meta?
„Člověk neví, kam ho osud zanese. Teď mám plán na příští sezonu, čeká mě pět premiér. Na divadle bych rozhodně chtěla zůstat, ale baví i muzika a ráda tvořím vlastní věci. Natočila jsem videoklip ke svému prvnímu singlu, takže si přeju, aby se hodně hrál v rádiích a byl úspěšný. Pak bych chtěla vydat cédéčko a prosadit se jako zpěvačka. To je můj cíl.“
Což může být hodně těžké, že?
„Strašně. Nepocházím navíc z hudební rodiny a nemám ty kontakty jako jiní, jejichž rodiče jsou třeba producenti, hudebníci. Občas řeknou: ‚Hele, nebyl tvůj táta hokejista?‘ Bráchu taky znají, na tátu chodili ještě na Spartu. Ale postupně se dostávám nahoru. A strašně mi pomohl pan Suchý. On když vidí, že v někom něco je, tak mu dá šanci. Jako mně v sedmnácti letech. Přijal mě do Semaforu na první, bezvýznamnou roličku, na další jsem se dostala přes konkurz. Třeba v Kytici mám tři hlavní role ve třech baladách. Pan Suchý mi na začátku připadal jako strašná autorita, legenda, postupem času jsme se sblížili, beru ho jako úžasného člověka, který mi dokáže ve všem poradit. Hrozně ráda sleduju jeho práci, která je hrozně inspirativní.“
Proč jste se vlastně nedala na sport?
„Krasobruslila jsem, jenže jsem rychle vyrostla a měla problémy se zády. Šest let jsem nosila ortopedický korzet a sport mi zakázali. Odmalička jsem taky hrála na piano, rodiče věděli, že jsem muzikální. Tak řekli, že budu chodit do lidové školy umění a učit se zpívat.“
Jak dívce s uměleckými ambicemi vyrůstalo ve sportovní rodině?
„Nic jiného jsem neznala a taky mě to bavilo. Každý rok jsme se stěhovali, s bráchou jsme si hráli víc na vojáky než s panenkami, ale byli pořád spolu. Všechny víkendy jsme trávili na turnajích, mamka mě vždycky vzala do obchodu, koupila něco na sebe a já byla spokojená (směje se).“
Na bratrův hokejový růst dohlížel otec, kdo držel ruku nad vámi?
„Jak jsem měla ty zdravotní problémy, tak jsem byla spíš studijní typ. Chodila jsem na osmiletý gympl, docela dobře jsem se učila. Ale doma měla stráž mamka.“
Jak vaši reagovali, když jste jim oznámila, že chcete dělat divadlo a zábavu?
„‘Cože? Ty a divadlo, no tak to ses úplně zbláznila.‘Oni vůbec netušili, že bych se něčemu takovému mohla věnovat. A když jsem udělala konkurz do Semaforu, musela jsem to nějak říct rodičům, protože ani nevěděli, že jsem tam šla. Byla jsem ve třeťáku na gymplu a musela jim to říct. Byla to náhoda a já jsem za ni strašně ráda, i když jsem na začátku.“
Nyní na vás můžou být rodiče hrdí. Je to tak?
„Já doufám, že ano. Náš táta nedává moc najevo, jestli je pyšný. Je to tvrďák a nerad ukazuje city. Ale myslím, že to rodiče dlouho skousávali. Pořád to spíš vnímají jako můj velký koníček. Na to, že se tomu věnuju, toho mám dost za sebou. Asi patnáct muzikálů. Ovšem ještě to není takové, aby si rodiče řekli: ‚Jo, asi je v tom dobrá, může jí to živit‘.“
S bratrem na dálku sledujete, jak se druhému daří?
„Snažím se koukat v noci na zápasy, což je náročné, když mám ráno školu a večer představení. Ale brácha se naučil mi psát minuty, kdy se stalo něco důležitého, a já se podívám zpětně. Každý rok se snažím za ním aspoň na čtrnáct dní letět. Do jeho osmnácti jsme byli zvyklí být pořád spolu a teď je nám hrozně divné, že se nevidíme, takže spolu mluvíme aspoň na skypu. Když brácha přiletěl do Čech, šel za týden asi na pět muzikálů, aby stihl vidět všechny moje role. Táta chodí taky často, ale mamka nejčastěji. Jednu hru viděla dokonce osmkrát.“
Mají rodiče připomínky i k vám?
„Teď už ne. Za poslední roky jsem se taky dost naučila. Spíš táta se snaží radit, ale to mu moc neberu. Není z oboru, i když umí hezky zpívat. A brácha taky. Hraje dokonce na kytaru. Nejsme úplně nehudební rodina. V autě jsme měli cédéčka, a když jsme jezdili do zahraničí, celou cestu jsme zpívali.“
Vy i bratr bavíte lidi, ačkoli každý jinak a máte i jiné publikum. Nicméně, jste si v tomhle podobní?
„Brácha je taky šoumen jako já. Jen se na ledě snaží prát a dělat pořád nějaké opičky, dát někomu stroma. A lidi ho za to milují. V tom je ta podobnost. A taky v té dřině. Teď jdu do čtvrtého ročníku na Ježkově konzervatoři, dělám muzikálové herectví. Mám každý den dvě tři hodiny tance, pak hodiny herectví, studium, zkoušky. Taky konkurence je obrovská.“
| Karolina Gudasová |
|
Narozena: 12. srpna 1992 (22 let) v Mnichově |
