Viktor Tichonov, který dnes zemřel ve věku 84 let, patřil k nejuznávanějším a také nejrozporuplnějším hokejovým odborníkům. Podle některých byl jedním z nejlepších trenérů historie, když se sovětskou "sbornou" získal tři zlaté olympijské medaile a osm titulů mistrů světa. Podle jiných to ale byl diktátor, který ze svých svěřenců učinil takřka nevolníky.
Kolem Tichonova kolovala řada historek o jeho tvrdosti, neústupnosti a diktátorských sklonech. Řada hráčů s ním měla problém, řada jej bezmezně ctila. Například v roce 1996 asi dvacítka ruských hokejistů z NHL v čele s Igorem Larionovem a Vjačeslavem Fetisovem odmítli akceptovat Tichonova jako asistenta trenéra u ruského mužstva, které se formovalo před olympiádou v Naganu.
Vyčítali mu, že údajně bránil odchodu hráčů do NHL. V témže roce naopak jiná hvězda, Alexej Kasatonov, a několik dalších hráčů působících v severoamerických klubech, oznámilo ochotu se vrátit do CSKA Moskva, avšak pouze v případě, povede-li ho právě Tichonov.
Tichonov začínal u hokeje jako aktivní hráč. Byl obráncem moskevských týmů CSKA, Burevestnik, VVS a Dynamo. V roce 1950 byl vyhlášen nejlepším hokejistou SSSR.
Jeho trenérská kariéra začala v roce 1964, kdy se stal asistentem (mladší trenér) v Dynamu Moskva, poté převzal pozici hlavního trenéra v klubu Dynamo Riga. Lotyšský tým dovedl z druhé ligy do nejvyšší sovětské soutěže.
V roce 1977 se stal na přání nejvyššího sovětského politického vedení (údajně samotného vůdce Leonida Brežněva) hlavním trenérem CSKA Moskva a hokejové reprezentace. Jako trenér získal s armádním CSKA, do kterého si mohl vybírat nejlepší hráče z celého sovětského impéria, celkem 13 ligových titulů.
V létě roku 1996 jej tehdejší šéf ruského sportu Alexander Baranovskij zbavil funkce v CSKA, ale Tichonov se nevzdal a založil vlastní stejnojmenný klub. Od bývalého ministra obrany Igora Sergejeva získal finanční podporu a se svými odpůrci zahájil soudní řízení. A v roce 2002 se dočkal triumfálního návratu. Po šestileté existenci kluby s identickým názvem CSKA fúzovaly a Tichonov pak byl až do května 2009 prezidentem klubu.
V zahraničí však byl Tichonov znám především jako trenér úspěšné reprezentace, jeho kamennou tvář ze střídačky, kde stál vždy přímo u hrazení před hráči, si vybaví snad každý fanoušek hokeje z 70. až 90. let minulého století. Sborné se ujal v roce 1977 a skončil v roce 1994 po olympijských hrách v Lillehammeru. Kromě tří olympijských a osmi světových titulů získal i řadu druhých a třetích míst. K nejcennějším úspěchům bývá řazeno i vítězství na Kanadském poháru v roce 1981.
Vedl Rusko na posledním MS v Praze
K reprezentaci se Tichonov jako hlavní kouč vrátil ještě v roce 2003. O rok později, po neúspěchu na mistrovství světa v Praze a Ostravě (Rusko skončilo desáté), byl přeřazen do funkce trenéra zodpovědného za všechny ruské reprezentační výběry.
Tichonovovu veleúspěšnou trenérskou kariéru do jisté míry ohraničila Praha. V roce 1978 zde získal svůj první titul mistra světa, na dalším šampionátu v Praze v roce 1985 mu československý výběr přerušil sérii pěti titulů (Sovětský svaz skončil třetí) a jeho poslední mistrovství světa v roce 2004 v Praze a Ostravě skončilo pro Rusko debaklem. "Česko Tichonova porodilo a také ho zabilo," napsal tehdy k vyřazení sborné internetový deník gazeta.ru. Deník připomněl, že právě na MS v Československu v roce 1978 svět poznal Tichonova a "jeho rudý stroj", když sovětský kouč dostal stranický úkol vítězit.
Jeho syn Vasilij byl také profesionálním hokejovým trenérem. V letech 1993-1996 byl asistentem v San Jose v NHL, poté i v nižší soutěži u mužstva Kentucky Thoroughblades. Následně trénoval několik let ve Finsku a Švýcarsku, než se vrátil do "otcova" klubu CSKA Moskva. Zde koučoval a později pracoval jako konzultant. V KHL působil také v Omsku a Kazani. V srpnu 2013 tragicky zahynul na následky pádu z okna svého domu.
Šestadvacetiletý Tichonovův vnuk Viktor byl v roce 2008 draftován zámořským klubem Phoenix Coyotes a nyní v barvách Petrohradu patří mezi největší osobnosti KHL. Na letošním mistrovství světa v Minsku, kde Rusové získali zlaté medaile, byl nejproduktivnějším útočníkem.
