Bráchové, hokejisté, reprezentanti, mistři světa. Každý o tolik jiný a přece oba v jednom stejní. „Milovali jsme svoje rodiny, nadevše. Bráchův odchod je hrozná rána,“ říká smutně, až vzlykavě Jiří Holík (70). Ve čtvrtek kolem půlnoci opustil svět jeho 72letý bratr a velký kamarád. „Musel odejít pyšný. Strašně moc toho dokázal…“
Na povídání do novin nemohla přijít horší a krutější chvíle. Vzpomínat na člověka z nejbližších pouhého půl dne od jeho smrti? Pan hokejista Jiří Holík bez naléhání svolil, byť předem věděl, že rozhovor přeruší tu kratší, tu delší pasáže na hluboká nadechnutí.
Bráchu mu vzala zákeřná nemoc (gangréna), která přes deset let zevnitř rozežírala Holíkovu nezdolnou energii. Pral se statečně jako málokdo, ale dál už to nešlo.
Jaroslav Holík zemřel krátce po půlnoci, do jakého rána jste se v pátek probudil?
„Samozřejmě, že do nesmírně smutného. O půlnoci mi to zavolala moje švagrová, Jardova manželka. Dlouho jsme nemohli usnout. Ráno jsme se museli sebrat a jet za naší mámou, abychom jí tu zprávu řekli. Když musíte třiadevadesátileté mámě oznámit, že jí umřel syn, to je hrozně těžký…“
A co vy, jak tu ránu vstřebáváte?
„No, jak se dá. Mám pořád slzy v očích. Co se dá dělat. Brácha se s tou potvorou pral přes deset let a pral se s ní výborně. A jen díky tomu, jaký byl bojovník, tak tu byl.“
Měl jste zprávy v posledních dnech, že je to špatné?
„To jsem měl. Věděli jsme, že… Byla na něm znát vyčerpanost z toho marného boje. Nenacházel sílu dál bojovat. Srdíčko by asi chtělo, mohlo, ale… Víc by vám asi řekli doktoři.“
Stihl jste si už dát panáka?
„Ještě ne, ale ujišťuju vás, že si dám. To si pište!“
Kdy jste se viděli naposledy?
„Zhruba před týdnem. Než jel brácha do nemocnice na další operaci nohy, vezl jsem k němu domů naši mámu. Na ten jeho Southfork (rodinné sídlo u Světlé nad Sázavou), kde to měl tolik rád. Bylo vidět, že mu síly ubývají. Ale netušili jsme, že to ve čtvrtek vezme takovej fofr. To jsme nepředpokládali.“
Dokdy byl pan Holík doma?
„Do čtvrtečního odpoledne. Najednou se mu udělalo hrozně špatně, museli ho odvést do špitálu na internu.“
Vydal se trnitou cestou
Promítá se vám nyní život vedle bráchy?
„Bylo by to hodně epizod na hodně dlouhé povídání. Ale na to teď nemám moc pomyšlení. Odešel mi brácha, všichni to nejprve musíme strávit. Znovu musím smeknout, jak dlouho brácha bojoval. Já dělám správce golfového hřiště a občas, když jsem toho měl fyzicky dost, vzpomněl jsem si na Jardu a říkal si, co by on dal za to, kdyby mohl jít sekat trávu, dělat manuálně.“
Byli jste skutečně každý tak jiný, jak se pořád a všude říká?
„To je pravda, jiní jsme byli. Měli jsme se a máme se rádi, ale každý měl svoji náturu. Jarda byl bojovník a rváč, já věčný pohodář. Jedno jsme však měli společné: rodinu. Rodina je pro nás oba všechno, absolutní držák. O vlastenectví tohle říct tak nemůžeme, ale na rodině lpíme.“
Pan Holík musel opouštět svět pyšný. Hrdý na to, co dokázal nejen v hokeji, ale hlavně, koho vychoval. Souhlasíte?
„Naprosto bez debat. On pro rodinu žil, povedla se mu nádherně. Obrovský dík patří jeho ženě, která se o něj fantasticky starala… (po pauze) No jo, no. Co naděláte? Nic.“
Pan Holík odmala ze svých potomků vychovával velké sportovce. Z Bobbyho se stal vynikající hokejista, z Andrey úspěšná tenistka. Prý jste mu vždycky nadával, že své děti strhá...
„To sedí, ale on tomu rozuměl. Já tomu tak úplně nevěřil, ale on se tou trnitou cestou vydal. Obyčejní lidé nechápou, o jak těžkou, složitou a náročnou cestou jde. Samozřejmě musíte mít i štěstí. To brácha na jednu stranu měl, ale i neměl. Už jako mladej sportovec měl obrovské zdravotní potíže, bylo mu dvacet, když mu chtěli uříznout nohu. On se s tím rval jak bejk. Doslova jak bejk!“
Že nesnášel komunisty, to k němu tak nějak logicky patřilo, že?
„To jsme měli v rodině. Komunisté se podepsali na našich rodičích, to se těžko zapomíná.“
V březnu se za panem Holíkem chystal z Ameriky syn Bobby s rodinou. Dorazili nakonec?
„Ano, ještě před čtrnácti dny tu byli. Jako kdyby tušili, co se blíží… Nakonec je dobře, že Bobby s vnučkou tátu ještě viděli.“
Jágra bych na MS taky nebral...
Když jsme nedávno uváděli pana Holíka do Síně slávy deníku Sport, bylo krásně znát, že mysl mu zůstávala čerstvá. A prořízlá pusa mu taktéž vydržela…
„Na té razanci už trošku ubíral, ta nemoc mu odebírala síly. Ale jak říkáte, od mládí až vlastně do konce života říkal natvrdo, co si myslí. V posledních letech se přece jen už nepouštěl do těch slovních přestřelek s takovou vervou a intenzitou.“
Nedávno ve Sportu se nerozpakoval říct, že by Jaromíra Jágra na blížící se šampionát nebral. To si myslí mnohem více lidí, ale naplno to řekne snad jen on…
„V řadě věcí se s bráchou shodujeme. V řadě ne, ale v tomhle zrovna ano. Při vší úctě k Jardovi, myslím si to samé. Z hokeje se vytvořil individuální sport, v tom dávám vinu i vám novinářům. Ten americký způsob hodnocení zápasů, kdy se vyzdvihují jedinci, se mi nelíbí. Hokej byl, je a bude kolektivní sport. Vždyť ti naši největší hráči se svými týmy propadli.
Voráček
ve Philadelphii, Jágr v Jersey a na Floridě. Nedostali se do Stanley Cupu, čili prožili neúspěšnou sezonu. Takhle to je, jak to může být jinak? My jsme holt stará škola, díváme se na svět jinak. Rozhodující je úspěch mužstva. Pokud má hráč sto bodů a nikam nepostoupí, je to k ničemu. Až přijede Jaroušek z Ameriky, začne se psát, že přijede vyhrát zlato. Vždyť je to zároveň medvědí služba těm hráčům. No nic, to je vedlejší...“
