Nikdy svůj oblíbený tým hokejistů AZ Havířov neviděl hrát, přesto na něj nedá dopustit. Neviděl jejich jediný gól, přesto každý emotivně prožívá. A když se mu nezdá výkon rozhodčích, připojí se k bouřlivému pískotu. Jen sudím Jakub Starek (29 let) do slepých nenadává. Sám je totiž od narození nevidomý.
Na hokej v Havířově chodí vystudovaný právník Jakub Starek od svých deseti let. Občas s kamarády vyjede i na nějaký ten výjezd. „Ale potřebuju k ruce někoho, kdo na mě dá v uvozovkách pozor a nezlomí se někde úplně totálně. Protože, co si budeme vykládat, výjezdy jsou i o popíjení,“ usmívá se Starek.
Kolikrát se stane, že hokej nestojí za nic a fandové pak doma říkají, že se na takový hokej nedalo dívat. Co po takovém zápase říkáte vy?
(usměje se) „Naprosto stejnou větu. Obecně tvrdím, že se dívám na televizi, dívám se na filmy, dívám se na hokej. Zraková kontrola není, ale znělo by to etymologicky, nebo významově špatně, kdybych říkal, že poslouchám televizi nebo hokej. Poslouchat můžu hudbu. Takže domů kolikrát přijdu se stejnými pocity a větou. Že se na to nedalo dívat.“
Kdy jste byl poprvé na hokeji?
„Pokud si dobře vzpomínám, přivedl mě poprvé na hokej děda. V nějaké páté nebo šesté třídě, kdy se v Havířově hrála první liga a hrávali tady Alipov, Grimm, Pěkník, Loužek, Puffer a tyto havířovské ikony. Tehdy ještě nebyl přístup k internetu, takže jsem si zápasy nemohl naplánovat, návštěvy byly sporadické. Když měl děda čas, nebo kamarád. Teď chodím pravidelně a občas jezdím i na výjezdy.“
Kde jste byl na výjezdu?
„Třeba v Berouně, dvakrát v Olomouci, v Třebíči nebo loni v Prostějově. Tam to bylo docela divoké, složitější (kvůli řádění fanoušků byl zápas po druhé třetině předčasně ukončen). Ale byl jsem tam s kamarádem, obešlo se to bez nějaké újmy.“
Co dělat, když se kolem vás strhne taková mela?
„Jde spíš o intuici. Kamarád naštěstí vycítil, že bude nějaký problém a hned mi říkal – jdeme ven! Snažím se na tohle dávat pozor.“
Potřebujete popisovat, co se na ledě děje?
„Když jsem začal s dědou chodit na hokej, měl ze začátku tendenci mi to hodně popisovat. Ale ve finále jsem jej korigoval, protože mi stačilo slyšet odrazy puků, zvuk bruslí, reakce publika. Stačilo mi říkat čas, kolik třeba zbývá do konce přesilovky nebo třetiny. A když jsem neslyšel hlasatele, kdo dal gól, tak jsem se doptal.“
Představujete si, jak vaši oblíbení hráči vypadají?
„To jsem nikdy neřešil. Pro mě je důležité jak hraje, kolik má bodů, jakou má povahu. Jestli je to srdcař, jestli je vstřícný k fanouškům a k médiím. Sleduju Facebook, projíždím internet. Nejsem sice žádný expert na informační technologie, ale co potřebuju, to jsem schopen si pomocí hlasového syntezátoru najít a přečíst. Zjednodušeně řečeno mi články v počítači nebo v telefonu aplikace převede z písmen do hlasu, takže jsem schopen fungovat. Pomáhá mi to i v práci.“
V Ostravě svého času zápasy Baníku komentoval nevidomý Dalibor Suchánek…
(okamžitě reaguje) „Já jej chtěl strašně poznat. Prý byl výborný, bohužel jsem jej nezažil, nepotkali jsme se. Chtěl jsem jej poznat a zjistit, jak to vlastně dělal. Zajímalo by mě to. Děda zná trenéra Pavla Vrbu, takže mi přes něj sehnal lístky na Baník v mistrovské sezoně (2003/04), když tam byl Pavel Vrba asistentem pana Komňackého. Ale s panem Suchánkem jsme se nepotkali.“
Váš děda zná Pavla Vrbu ještě z Havířova, když tam hrával fotbal?
„Ano, dělali spolu na šachtě. (usmívá se) Nebo spíš - děda byl horník na Dukle a Pavel Vrba hrál za Indiány (Baník) Havířov. Šachta byla sponzorem klubu a tehdy nemohli mít fotbalisté profesionální smlouvy, takže museli být někde napsaní v práci. Děda mi popisoval, že za měsíc si museli třeba nějaké čtyři šichty odfárat. Tak teď rád říká, že dělal Pavlu Vrbovi vedoucího.“
A neříká, jak to Vrbovi na šachtě šlo?
(usmívá se) „Prý se snažil. Ale přece jen, fotbalisté hlavně hráli fotbal. Ovšem kopáč byl prý slušný.“
Celý rozhovor s Jakubem Starkem si přečtěte v úterní příloze ČESKÝ HOKEJ deníku Sport.
