5. února 2016 • 22:00

Fyzioterapeut Vrbický: V hokeji žádní uplakánci nejsou

Autor:
David Vrbický léčí šrámy hráčů Mladé Boleslavi
TOP VIDEA
Ligový speciál už zítra v deníku Sport: Podívejte se, co najdete v pátečním magazínu Ligový speciál už zítra v deníku Sport: Podívejte se, co najdete v pátečním magazínu
Sport proti simulování: Známé firmy Krmenčík nebo Přikryl i nováček Ljevakovič Sport proti simulování: Známé firmy Krmenčík nebo Přikryl i nováček Ljevakovič
VŠECHNA VIDEA ZDE

K extraligovému hokeji dnes už neodmyslitelně patří profesionální realizační tým. A k realizačnímu týmu zase schopný fyzioterapeut. David Vrbický dává dohromady hráče Mladé Boleslavi a léčí jejich šrámy. Pod rukama mu ale prošli i kanoisté, fotbalisté a další sportovci. Proto může „pacienty“ a jejich problémy porovnávat napříč disciplínami. A podle jeho slov není pochyb o tom, že jsou všeobecně hokejisté jedni z největších tvrďáků a bojovníků, a to i mimo led. A nemusí jít ani nutně o lídry Radegast indexu, statistiky sledující bojovnost a obětavost hráčů.



Máte srovnání s více sporty např. kanoistika, hokej, fotbal, dá se říci, že někteří sportovci přistupují ke zraněním jinak, mají třeba různý práh bolesti?
Myslím si, že je to strašně individuální. Nechci se nikoho dotknout, ale platí to, co se říká. Tedy že největšími „citlivkami“ jsou fotbalisti. Z mého pohledu oni ke svým „bolístkám“ přistupují nejhůře. Na druhou stranu fotbal je specifický. Hodně se zrychlil a je kontaktnější, takže k nejvíce zraněním dochází v momentu, kdy je hráč ve velké rychlosti faulován a spadne. Zranění pak vzniká jako důsledek velké rychlosti a činnosti protihráče. Hokej je oproti tomu hodně kontaktní sport a hokejisty bych přirovnal k hráčům ragby. Takže mnohem častěji dochází k tomu, že hráči jdou kolikrát přes bolest. To už jsou věci na hranici únosnosti, jako zlámaná žebra a zhmožděniny, ale ti kluci se opravdu „kousnou“ a jdou do toho, nechají si to obstříknout, zalepit tejpy, ale prostě hrají, což se v jiných sportech moc nevidí. Ale i ostatní sporty bolí. Kanoistika podle mého názoru bolí strašlivě, protože tam je to hodně o vůli, když ti kluci už nemůžou a do cíle jim zbývá 100 metrů.

Můžete být konkrétnější, s čím mají hokejisté největší problémy?
Jsou to záda, konkrétně bederní páteř, která trpí v neustálém předklonu hráčů na ledě. Druhým častým problémem je hrudník, kde se hráčům kvůli vyhrbení často blokují žebra, což působí problémy s dýcháním. A v neposlední řadě musíme zmínit ramena a kolena. Fauly kolenem jsou v české extralize bohužel vidět velmi často a to koleno je nejvíce problematická záležitost, protože spousta sportovců nemá posíleny svaly a vazy v kolenou. I když kondiční trenéři odvádí opravdu dobrou práci, tohle jsou drobné věci, které my, fyzioterapeuti, vidíme. A když se na to zaměříme, dokážeme to riziko zranění snížit. Pokud jde o akutní zranění, když pominu zlomeniny, nejčastěji se setkáváme s poškozením kolenních vazů a tam hrají roli nárazy na mantinel a podobné věci. Ale ta kolena a ramena, to je záležitost spíše úrazová. Chronická věc je pak spíše ten hrudník a záda, bederní páteř, hrudní páteř, krk. To hráčům nemusí působit velké problémy ve dvaceti letech, kdy to vyřeší nějakým práškem a fungují dál. Jenže pak v pětatřiceti zjistí, že mají třeba vyhřezlou plotýnku a nevědí, co dělat. Samozřejmě ani pak ještě není pozdě, ale už to dá mnohem více práce, než kdyby se tomu preventivně věnovali už během své kariéry. K tomu musím podotknout, že u nás v klubu, vidím tu chuť hráčů „něco se sebou dělat“ a i v rámci prevence k tomu přistupují velmi dobře.

Mají obránci nějaká charakteristická zranění či problémy vzhledem k jejich práci (hity, padání do střel…)?
Charakteristické zranění spojené s padáním do střel je tzv. „koňar.“ Jedná se o nastřelení měkké tkáně, kdy dojde k mikrotraumatizaci a nalití krve do daného místa. Rána samozřejmě nateče a bolí. Jsou hráči, kteří s takovýmto zraněním hrají za dva dny, někdo hraje až za týden. Svou roli přitom hraje rychlost regenerace, kterou má každý jinak rychlou. Urychlit ji může samozřejmě celá řada procedur. Celkově obránci nejvíc trpí právě na nastřelené části dolního těla – kotníky, nárty. Co se týče hitů a hry do těla, hodně záleží na tom, jak je daný zákrok proveden. Pokud je udělán správně, tak víc bolí protihráče a ne toho, kdo hit dává. Stává se ovšem, že zákrok není proveden technicky správně a hráč si může udělat něco se zápěstím, ramenem, rukou nebo s kolenem. U hitů převládají zranění horní části těla. Takovým hokejovým nešvarem jsou pak fauly kolenem. To je zákrok, který je strašně nebezpečný. Hráč do něj přitom nemusí jít úmyslně, to snad ani nikdo nedělá. Ale když už se to stane, tak většinou zákrok směřuje na stojnou nohu. Když je noha stojná, tak v 80-90 % případů nastává úraz. Ať už poškození kolene, jako je natržení postranního vazu nebo poškození menisku. V nejhorším případě přetržení křížový vaz, který pro hráče znamená půlroční pauzu, takže je sezona pryč.

Liší se nějak zásadně stavba těla obránců a útočníků? Kteří vás navštěvují častěji?
Hodně to souvisí s vývojem hokeje jako takového. Myslím si, že poslední roky je to o tom, že obránci jsou čím dál tím větší. Pokud jde o útočníky, je malá výška v dnešní době trošku hendikep. Když je hráč malý, může pro něj být problém se prosadit proti velkým soupeřům, více pak záleží na šikovnosti. Celkově se tedy hokejisti zvětšují a jsou silnější.

Jeden z nejobětavějších obránců extraligy je Tomáš Voráček, 3. v celkovém hodnocení statistiky Radegast index. Podepisuje se jeho styl hry na jeho zdravotním stavu?
Voras je takový Iron Man. U mě byl jenom párkrát a to když ho bolel krk. Jinak vůbec nic nepotřebuje, ač je vysoko v Radegast indexu a hraje dost tvrdě. Něco podobného je Honza Holub. To je druhý člověk, který z mého pohledu postrádá práh bolesti.

Je v Mladé Boleslavi někdo, komu vůbec nic není?
To úplně tak nelze říct. Kluci ke mně chodí opravdu preventivně nebo s nějakým akutním problémem, třeba ze zápasu. Ale žádný uplakánek tu rozhodně není. Naopak.

Radí se s vámi třeba i oba hlavní trenéři předtím, než nasadí hráče do zápasu?
Ano, o tom spolu komunikujeme také. Je super, že oba hlavní trenéři dají na můj názor. Pokud tedy řeknu, že hráč ještě není ideálně připraven na to, aby nastoupil, a není tu ten tlak na to, aby bezpodmínečně hrál, což samozřejmě může někdy také nastat, tak ten můj názor zohlední v nasazování hráčů.

Psychická složka částí bolesti

S jakým nejabsurdnějším/nejneobvyklejším zraněním jste se v hokeji setkal?
Přiznám se, že úplně absurdní zranění jsem v hokeji neměl. Ještě se nám nestalo, že by nějaký hráč uklouzl v koupelně nebo si pustil parfém na nohu, jak se stalo v zámoří. Na nějakou výraznou kuriozitu si tedy nevzpomínám.

Co je to vlastně práh bolesti?
To je termín, o kterém se v hokeji hodně mluví, nikdo ho ale neumí přesně definovat. U hokejistů, kteří hrají tvrdě, a mají třeba vysoký Radegast index, se předpokládá, že mají vysoký práh bolesti. Bolest jako taková je ale obtížně měřitelná. Je hodně subjektivní. Záleží tedy především na psychickém nastavení. Jestli hráč chce uspět a kolik je toho schopen obětovat. Psychická složka je tedy jednou z částí bolesti. Druhá je somatická. Jinými slovy jak je hráč stavěn. Jak je velký, silný nebo i obratný. Obratnost hraje důležitou roli v hitech - když se hráč zpevní, náraz nebude bolet jeho, ale soupeře.

Marek Hrbas

Jak se liší práh bolesti hokejistů, právě třeba obránců, a normální běžné populace.
Práh bolesti sportovců a běžné populace je úplně jiný. Sportovec je zvyklý pracovat na hranici bolesti, je zvyklý na větší produkci adrenalinu. Má tedy i vyšší práh bolesti. To je neoddiskutovatelné. Co se týče prahu bolesti mezi útočníky a obránci, tak drobný rozdíl tam zřejmě bude. Obránce má za úkol zajistit, aby nedošlo ke vstřelení gólu. Hokej se navíc zrychluje – brání celá pětka, zužuje se kluziště. Takže roste i počet hitů a zblokovaných střel.

Jak říkáte, hokejisté často překonávají své limity, mají výrazně posunuté hranice bolesti. S jakým takovým nejvýraznějším případem jste se setkal? (Někomu jste doporučil, aby nenastupoval, on přesto se zraněním nastoupil).
Upřímně řečeno musím říct, že kluci i trenéři mají většinou rozum. Jsou samozřejmě zápasy a situace, kdy je nutné, aby ten hráč nastoupil. Záleží na fázi sezony. V základní části hráči téměř vždy má doporučení poslechnou a nehrají, v play-off je to potom na dohodě. Pak záleží, nakolik je hráč odolný a nakolik je pro tým nepostradatelný. Nikdy bychom ale do hry nepustili hráče, pokud bychom věděli, že to může nějak negativně ovlivnit jeho zdraví. Zažil jsem, když jsme byli s Boleslaví ještě v první lize, že Martin Koudelka hrál se dvěma zlomenými žebry. Lukáš Bohunický, což je opravdu tvrdý obránce, hrál s těžce zhmožděným, dá se říci naštípnutým kotníkem. Martina Koudelku jsme tenkrát oblepovali, aby vůbec držel pohromadě. Zažil jsem také, že hráči hráli s natrženými mezižeberními svaly. Takže hlavně je to o vůli člověka a o tom, jak je nastavený. Jestli dokáže bolest překonat nebo ne.

Sahá se v hokeji často po tišících prostředcích a po lécích na bolest?
Je to běžná praxe. Nikdy bychom ale hráči nepodali látku, která je na seznamu zakázaných látek. Nevím, jak jinde, ale u nás v kabině visí seznam látek a léků, které jsou zakázané. Hráči pak své léky konzultují buď se mnou, nebo s týmovým lékařem. Nikdy si tak hráč nevezme nic, co by bylo zakázané. Minimálně ne s naším vědomím. Hráči si to ale sami hlídají. Antidopingová pravidla se zpřísňují ve všech sportech, hokej nevyjímaje.

Platí to i v ostatních sportech?
Určitě. Záleží ale na míře zátěže. Pokud mám odjet tři závody v hned po sobě následujících dnech, tak si můžu vzít nějaký ten Brufen. Léky tišící bolest asi zůstanou součástí sportu i v budoucnu, protože sport se stává čím dál víc náročný. A s tím se samozřejmě bolest pojí.

Je v dnešním hokeji vůbec čas na regeneraci?
Je. Samozřejmě záleží, jak je nastavený program zápasů. TELH je ale v tomhle ohledu k hráčům vstřícná. Hrací dny jsou většinou pátky a neděle. Takže poté je týden na trénink a na regeneraci. To je čas, kdy hráči dojíždějí za mnou do nemocnice nebo se některé věci provádí přímo na stadionu. Ten prostor tam je. Problematičtější to bývá u kratších akcí typu mistrovství světa. Tam se musí využít všech dostupných prostředků, aby hráči stihli zregenerovat. Ať už jsou to ledové lázně, kriokomory nebo lasery.

Jak probíhá regenerace, regenerují všichni bez ohledu na to, jestli jsou zranění?
Sportovci, se kterými pracuji já, už většinou přesně vědí, jaký typ regenerace jim pomáhá a regeneraci si tak všichni do značné míry řídí individuálně. Někomu vyhovuje šlapat na kole, někdo jde do sauny.