Z modly psancem. V Omsku si Vladimír Sobotka neměl dva roky na co stěžovat. Až do doby, než ho začala trápit vyhřezlá ploténka. Co se pokazilo? V klubu nevěřili, že má nějaký problém. „Dívali se na mě jak na idiota, že jsem se zranil druhé play off po sobě.“ Podezřívali ho, že se šetří na mistrovství světa. Teď je po operaci, rehabilituje a říká, že Světový pohár určitě stihne.
Vrátí se do NHL, nebo bude pokračovat v Omsku? Tohle téma je v případu Vladimíra Sobotky hodně žhavé. „V Omsku mám platnou smlouvu, to je jediné, co mohu teď říct,“ prohlásil útočník v rozhovoru pro deník Sport. V Rusku si konec sezony vyloženě vyžral. Omsk však o něj nechce jen tak přijít.
Jak daleko jste teď s rehabilitací?
„Ještě záda trochu cítím, chodím do pohybového centra na Chodově, kde mám tréninky na zpevnění pánve a pracujeme i na tom, aby se obnovily všechny menší svaly kolem páteře. Lepší se to.“
Neměl jste strach, jestli všechno dobře dopadne? Přece jen, operace plotének není meniskus...
„Ani ne, byla to už moje třetí operace a nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že by se něco mohlo pokazit. Tomáš Vyskočil (lékař) udělal v Motole perfektní práci, za což bych mu chtěl poděkovat.“
Vsadit na konzervativní přístup, cvičit a čekat, jestli se ploténka sama nevrátí, nemělo smysl?
„Tuhle cestu jsem si právě vybral jako první, jenže to nedopadlo. Dostal jsem nějakých deset, dvanáct injekcí a nic nepomáhalo. Musel jsem hrát a trénovat, blížilo se nám v Omsku play off, takže bylo třeba být na ledě co nejdřív, abych se nemusel dívat na kyselý obličeje některých lidí, že nechci hrát. Asi jsem to hodně uspěchal, a pak ta konzervativní cesta neměla smysl.“
Počkat, šéfové klubu práskali bičem, že největší hvězda musí na led?
„Hvězda ne. (usměje se) Ale byl to zvláštní pocit, když víte, jak si každý šušká něco ve stylu: Vždyť on může chodit, proč by nemohl bruslit...“
Musí být dost těžké se obhajovat, že opravdu máte problém...
„Bohužel někteří lidi nechápou, že když jste zraněný, nejde hrát hokej, ani kdybyste se rozkrájeli.“
Vyhřezlá ploténka kolikrát způsobí, že člověk musí zůstat v jedné pozici i pár hodin, než bolest povolí. Co je nejhorší, ta bezmoc?
„Nejhorší byla rána a večery. Nemůžete si ani zajít na záchod, to byly děsný věci. Z ničeho nic vás píchne v noze, skoro až ochrne, brní vám prsty, nezavážete si botu, nenasadíte si ponožku.“
A do toho po vás chtěli hrát hokej?
„Jo, všechno se v Omsku otočilo, do té doby jsem se měl v klubu skvěle. Najednou se ale začaly vytahovat věci, že nechci za klub hrát, a že se šetřím na mistrovství světa.“
Není trochu potupné ostatní přesvědčovat, že hokej můžete hrát leda ve snu?
„Hodně, tohle mě štvalo nejvíc. Bohužel jsme tam pak kolem sebe chodili, ani se nepozdravili. Najednou se obě strany urazily a nebylo co dál řešit.“
Myslel jsem, že bláznili jenom fanoušci. Takhle se chovalo i vedení?
„Úplně všichni. Teda až na spoluhráče, ti byli v pohodě. Ptali se, co mi je, tak jsem jim říkal o ploténce, že se nemůžu hýbat. Jeden řekl, že to není sranda, že to měl taky, další, ať si nechám dát injekce a měsíc stojím, ať se doléčím... Bohužel tam ten čas nebyl. Dal jsem si injekci a za dva dny šel na led.“
To byl malér?
„Najednou se potíže začaly ještě zhoršovat. Nikdo vám do očí nic neřekne, ale postupně se vám donese, kdo vás pomlouvá, jak simulujete, a taky, že tohle všechno dělám kvůli mistrovství světa. Taky proto si mě v Omsku nechali, abych na žádný šampionát nejel, mysleli si, že kecám.“
Proč všechno eskalovalo až do okamžiku, že vám fanoušci po sociálních sítích začali vyhrožovat?
„Nikdo z klubu nedal žádné vyjádření, co se mnou je. Nehrál jsem měsíc a na internetu si čtete, jak se lidé ptají, kde je Sobotka, jestli už přestal hrát za Omsk. Z ničeho nic vám začnou chodit zprávy přes sociální sítě, že... (odmlčí se) Prostě to bylo drsný.“
A teď co s tím má hráč dělat...
„Přesně, nemáte páru. Jít za vedením a spustit, ať napíšou, co se mnou je, jak mě léčí a kdy nastoupím? Bohužel takhle to nefungovalo. Vím o sobě jednu věc, nikdy v životě bych nevypustil zápas, když to trochu půjde, tak budu hrát vždycky. I kdyby byl trenér naprostý blbec, pojedu na ledě naplno, nikdo si nemůže dovolit nehrát. Nikdy bych takovou věc neudělal. Z toho zranění jsem měl navíc docela respekt, kdyby se poškodil nerv, už by se nemusel vrátit do stavu, že bude normálně fungovat.“
Světový pohár je priorita
Na Světový pohár se stihnete dát úplně dohromady?
„Určitě, to je pro mě priorita, v sezoně není víc než Světový pohár.“
Nestrašily vzpomínky na olympiádu v Soči, na kterou jste se taky hrozně těšil, a pak přišlo v NHL zranění?
„Zranil jsem se v poslední minutě posledního zápasu před olympiádou, na to si pamatuju moc dobře, takový pešek. Doufám, že teď se mi už nic nestane. Žádný zápas do Světového poháru není, tak snad to bude dobrý.“
Je tam pár přáteláků...
(usměje se) „Je, ale nad tím přemýšlet nemůžu, nebo by se mi zase něco stalo.“
Bude to pro vás dobré srovnání, kam jste se za dva roky v Rusku posunul?
„Asi tak. Ale dva měsíce jsem teď nic nedělal, bude jenom na mně, jak se připravím, abych byl platný. Budou proti nám stát nejlepší hráči na světě, těším se. A hodně.“
Máte teď vůbec náladu řešit další klubovou budoucnost?
„Já ji neřeším. Tenhle týden si sedneme s agenty a uvidíme, co bude dál. Zatím jsem neřešil vůbec nic.“
Láká vás návrat do NHL, o kterém se teď zase hodně mluví?
„K tomu se teď vyjadřovat nechci. V Omsku mám platnou smlouvu, to je jediné, co mohu teď říct.“
Ale prý měla obsahovat výstupní klauzuli, která vás v létě může uvolnit pro NHL...
„Nezlobte se, ale tohle komentovat nemůžu.“
Do zranění si nebylo na co stěžovat
Když se ohlédnete zpátky, nesliboval jste si od angažmá v Omsku přece jen něco jiného?
„Tam bylo všechno v pořádku. Teda do doby, než jsem se zranil. Pak se na mě najednou lidi začali dívat jako na idiota, že jsem se zranil druhé play off po sobě. A už to jelo: Chodí, ale na brusle nejde. Proč si nenechá píchnout injekci, proč si nenechá umrtvit nohu? Vždyť takhle ostatní hrají. Znovu ale říkám, až do zranění si nebylo na co stěžovat.“
Ani na bláznivého trenéra Raimo Summanena v první sezoně?
„Divočina to sice byla, ale na druhou stranu, on není vůbec špatný trenér. Jen byl trochu psychicky narušenej. Někdy měl dobrý den a byl výbornej, ale jindy mu něco přeletělo přes nos, že se s ním nedalo mluvit. Bohužel byl hodně impulzivní, každý je ale nějaký.“
Myslíte, že se ho někteří mladší spoluhráči i báli?
„Asi jo. Na druhou stranu, ono pro Rusy není úplně na škodu, že mají z někoho respekt. Poslouchají a nikdo si nic nedovolí, každý maká, nikdo neodmlouvá a všichni dělají přesně to, co chtěl. Na druhou stranu, tohle vidělo i vedení, takže pokud se nedařilo, padlo všechno na trenéra.“
Stejně mu ale ty jeho konflikty a rvačky se svými hráči docela škodí, ne?
„Je zkrátka hodně impulzivní a jsou věci, které se v novinách probírat nedají. Něco je mezi trenérem a hráčem a ven to nepatří.“
Pomohlo Rusko k tomu, že jste se třeba mentálně zocelil?
„To si zase nemyslím. Ano, Rusko je jiné, v Omsku je 30 pod nulou, nemáte co dělat, tak celý den ležíte doma, koukáte do počítače a sledujete filmy, dokola točíte čtyři, pět restaurací a zažil jsem tam věci, které bych jinde asi nezažil. Tohle pro mě třeba nějaký plus je. Ale všude je něco, ať jste v Rusku, nebo v Americe, nic není jenom černé, nebo bílé.“
Co jste říkal hodně otevřené zpovědi amerického beka Ryana Whitneyho, který třeba popisoval, jak v Soči krvácel v čekárně u doktora pacient, sestra ale vzala nejdřív jeho na měření tlaku a v pohodě u toho kouřila cigaretu?
„Zdravotní prohlídky by na lepší úrovni být určitě mohly, tady to nefunguje jak v NHL. Ale víc bych se v tom nehrabal. Měl jsem první poslední. Znovu se k tomu vrátím, než přišly moje problémy se zády, Omsk byl v pohodě.“
NHL se mění
Jednou v klubu skončíte a NHL téma zase bude. Vnímáte, jakým liga prochází vývojem?
„Mění se. Když jsem tam přicházel já, byly kluby poskládané víc z veteránů. Teď přichází víc mladých talentovaných hráčů. Soutěž se rozhodně zrychluje.“
A myslíte, že pořád platí, že záleží i na výši kontraktu? Kdo vydělává pět milionů, se posazuje na tribunu hůř než jiný, co hraje za dva miliony.
„Záleží asi na trenérovi. Já si třeba v St. Louis za Kena Hitchcocka neměl na co stěžovat, byl podobný jako Růža ve Slavii. Ten taky neřešil, kdo si kolik vydělá, ale když byl sedmnáctiletý kluk lepší než třicetiletý, hrál ten mladší. Hitchcock v týmu drží zdravý respekt, nikdo si nemohl říct, že se mu nemůže nic stát.“
Změnil se vlastně nějak váš vztah k St. Louis, když jste se před dvěma lety nedohodli na platu, skončil jste až u arbitráže a vy jste odešel do Ruska?
„Ne, tohle beru úplně v pohodě. Bude to vypadat třeba divně, ale ničeho nelituju. Hodně lidí si bude říkat, že jsem odešel do Ruska jen kvůli penězům.“
A je to jinak?
„Jen z části. Když vám nabídnou v práci lepší plat, nešli byste tam? Kdo by odmítl? A byl tam ještě další důvod pro Rusko, že budu mít hodně času na ledě, a já se navíc budu moci vrátit do NHL vždycky, když o mě bude zájem. Taková byla dohoda. Vztahy se St. Louis jsou úplně v klidu. Arbitráž je věc, která se občas stane. Neřeším, že mi někdo nechtěl dát 300 tisíc navíc. Já chtěl nějakou částku, St. Louis si řeklo, že ji nedají. Nevidím ale jediný problém, proč bychom se nemohli sejít jednou znovu.“
Ať už se v NHL objevíte teď, nebo za rok, věříte, že budete lepší hráč, než který ji opouštěl?
„Doufám, že mi zkušenosti z Ruska pomohou. Ale nikdy nevíte, bude to zvykání na jinou hru, úzký led. Budu muset změnit styl hokeje. Nikdy jsem o sobě neříkal, že jsem hráč, co dá 50 gólů za sezonu, znám ale svoji roli, ve které dovedu být platný. Ale uvidíme, jestli o mě bude zájem.“
Skvělá defenziva, dobrý pohyb, schopnost kousnout před druhou brankou. Nebál bych se, že by se nikdo neozval, po takových hráčích je poptávka pořád. Seděla by vám ale stále tahle úloha?
„Škatulka, že se nebojím černé práce, docela umím s pukem a sem tam přispěju nějakým bodem, mi sedí. Vůbec mi nevadí, že patřím do téhle kategorie, tohle mi přesně vyhovuje. Nikdy jsem ze sebe nedělal hvězdu.“
