Tomáš Vrábel
28. července 2016 • 09:30

Zacha: Hranice, kdy dítěti sloužíte, a kdy ho tyranizujete, je tenká

Pavel Zacha starší je zpátky na hokejové scéně. Byl trochu stranou, protože chystal něco velkého. Ještě víc se ponořil do výchovy, kterou prošel jeho syn Pavel, a která ho proslavila. Říká, že by se rodiče měli dítěti věnovat od kolébky. Ve středu pokřtil druhou knížku, rozjel webové stránky. To přesto, že je na pomyslné černé listině hokejového svazu. „Brali mě za někoho, komu musí vyhlásit válku,“ říká.



Jaký je smysl vaší práce? Co je vaším cílem?
„Chci pomoct ostatním. Jsou rodiče, které když informace mají, posune je to dopředu. Pak to má smysl. Když si vzpomenu například na první kontakt s rodiči, zůstáváme spolu ve spojení a po třech letech popisují pokrok dítěte... Například jeden otec s mým stylem výchovy začal ve třech letech svého syna, pak mi ale říkal, že lituje, že to dobu před tím promeškal.“

Jste v kontaktu s hokejovým svazem?
„Když jsem přišel do hokejového hnutí, tak jsem byl nadšený, měl jsem z toho prostředí velký respekt, ale pak jsem zjistil, že spousta věcí nefunguje. Vnímal jsem kritiku od pánů Holíka či Augusty, to jsou persony, nicméně několik let se diskutovalo stále nad tím samým a já chtěl ty věci měnit. Před asi šesti lety jsem svazu poslal třicetistránkovou koncepci, jak by výchova měla fungovat. K rozkolu došlo asi před rokem a půl, kdy jsem veřejně vystoupil vůči trenérovi (Miroslavu Přerostovi) reprezentační dvacítky. Předtím jsem přitom byl na návštěvě u pana Krále a Lenera. Jen mě deprimovala věc, kdy jsme na svoje náklady cestovali po celém světě, a zajištění hráčů bylo lepší, než když to bylo pod svazem. Oni to však pojali jako nepřátelský akt a mě brali za někoho, komu musí vyhlásit válku. Od té doby v žádném spojení nejsme, takové věci by se totiž mezi lidmi, kteří spolu chtějí spolupracovat, dít neměly.“

K filosofii své výchovy jste vydal druhou knížku. V čem se obě liší?
„V té první jsou informace o výchově do patnácti let, nejvíce jsem čerpal ze životopisů úspěšných lidí a z jejich mládí. Ta druhá reaguje na pozdější vývoj, který je dynamický, potvrdil daný směr a věnuje se i těžkým tématům jako například etika výchovy v rodině. Je strašně tenká hranice mezi tím, kdy pro dítě děláte to nejlepší a sloužíte mu, a kdy to přeženete, drilujete a tyranizujete. Vzal jsem to z pohledu práva dítěte i různých konkrétních příkladů. Jde totiž o moment, který tuto výchovu ohrožuje.“

Inspiroval jste se i antickou výchovou. Proč?
„Byl jsem za exota, když jsem chtěl na dítě působit od kolébky, ale tehdy byla nejcennější profesí rétorika a už Seneca tvrdil, že pokud někdo chce vychovat špičkového rétora, měl by začít už od narození. A potvrzují to i další vědecké studie.“

Volbu musí mít samo dítě

Kdy a jak jste tu hranici, abyste syna jen nedriloval, poznal vy?
„Jeden z těch prvků, který se musí vzít v potaz, je právě právo dítěte v rámci rodiny. To znamená, že činnost musí probíhat s jeho souhlasem. Ne že mu nadiktujete, jaký má program, ale že mu něco navrhnete, a ono buď souhlasí, nebo společně provedete nějaké změny. Vy jako rodič můžete argumentovat a radit, ale volbu má samo dítě.“

Není to o tom, že jste měl v určitém ohledu štěstí a Pavel má takovou povahu, že chtěl sportovat a trénovat sám? Jsou děti, kterým sport nic neříká.
„Určitě. Jsou rodiče, kteří o tom se mnou diskutují. Mají třeba výborné kontakty a chtějí, aby jejich dcera dělala krasobruslení a tenis. Přitom mi volají s tím, že je fascinovaná světem divadel, že se sama učí zpívat, učí se texty... V tom vám dítě dává signál, co chce dělat, a proto by ho nikdo neměl do tenisu tlačit. Když se vrhne do divadla, její cesta bude snadnější jenom proto, že ji baví. U Pavla jsem viděl, když mu nebyly ani tři roky, šli jsme na hřiště a dělali několik sportů, tak byl schopný padesát minut jenom házet na koš. Prosil jsem ho, abychom už dělali něco jiného. V tu chvíli jsem to bral jako problém, ale takhle miloval hokej a basketbal. Kdybych ho tlačil do tenisu, kde byl v určité fázi lepší než v obou těchto sportech, tak by nebyl šťastný.“

Takže jste s jeho přístupem k tréninku neměl nikdy problém?
„Ne. Ani v pubertě. I Jaromír Jágr říkal, že byly doby, kdy na něj rodiče museli zatlačit, u Pavla ne. Nikdy neřekl, že ho to nebaví, nebo se těší, až sezona skončí. To je pro rodiče dobrá a snadnější role. Kdybych ho musel přemlouvat, aby na tréninky chodil, tak by bylo lepší, aby skončil.“

Kdybyste Pavla takhle nevychovával, dosáhl by této úrovně?
„Jsem přesvědčený, že ne. Geniální rodiče si často myslí, že dítě to zdědí. To je nevětší nesmysl, když se spoléhá na talent.“

Radím rodičům, aby nemuseli stát stranou

Jak je těžký pro vás vystupovat, pokračovat v tom, co jste začal, když se na vás snáší nemálo kritiky?
„Takhle to vůbec necítím. Že se tak k tomu staví třeba hokejový svaz, je jeho problém. Já totiž pracuju v pozitivním světě. Jsem v kontaktu s lidmi, převážně rodiči, které to zajímá. To okolí, kolem mě, lační po informacích, hledá si je a pracuje s nimi. Ty ostatní, kteří mají jiný názor, neřeším.“

Jakou máte odezvu?
„V určité fázi už mě to začalo zahlcovat. Po vydání první knížky jsem si začal tvořit emailovou databázi rodičů. Ze začátku jich bylo sto, a to bylo krásné. Ráno jsem měl dva až tři emaily, během chvíle jsem odpověděl a fungoval dál. Ale rozrostlo se to natolik, že jsem pak najednou otevřel emailovou schránky, a příchozí zprávy byly přes jednu stránku. Pak už jsem v tom začal plavat a musel jsem to omezit.“

Jaká část rodin si takovou výchovu může dovolit? Je to finančně náročné.
„Těžko může dítě dělat plachtění, golf a tenis. To jsou drahé sporty. Když se naopak zapojí do atletiky, fotbalu a podobně, tak to si může dovolit téměř každá rodina. Ale naráží to na motivaci. Rodiče u nižších vrstev mohou mít motivaci své dítě nějak vychovat, aby něčeho dosáhlo, i když nemají prostředky. Pak je kategorie movitějších lidí, kteří zase nemají takovou motivaci, protože už se jim dobře vede. To vidím kolem sebe. U nich touha chybí a je to strašná škoda, když mají velké možnosti.“

Máte nějakou vizi a představu o výchově. Kde ale berete informace, o které se můžete opřít?
„Snažím se monitorovat tisk, kde vychází spousta zajímavých článků. Jsem v kontaktu s rodiči téměř z celého světa od Austrálie, Madagaskaru, Malajsie, přes Ameriku, Skandinávii a západní Evropu, jsou to lidé, kteří jsou kamevédou fascinovaní, líbí se jim. Oni mi posílají informace o výchově, stravě a podobně, a přes můj web je propojíme. Jeden táta z Anglie, který dělá fotbalového trenéra, mi shrnul profil tamních rodičů na čtyři skupiny. První nechávají dítě úplně být, ty si dělají, co chtějí, což degraduje jejich trénink. Pak jsou strašně ambiciozní rodiče, a jejich děti na to viditelně nemají. Ti si léčí svoje mindráky, což je katastrofa. Třetí jsou rodiče, kteří své děti nepodporují, a je jim to jedno. Poslední jsou rodiče, kteří je strašně podporují, ale stojí stranou, protože nevědí, co mají dělat. Pro ty je určena má kniha.“

Nezačnou se rozdíly mezi dětmi v určitém věku smazávat?
„Myslím, že ne. Teď jsem dočetl knížku o tajemství talentu, jak roste v mozku, a je to popsané tak polopatě, že to pochopí každý. Vysoký počet opakování je znát. Je v tom lehkost, ladnost, genialita, sebere to méně energie... V hokeji každý umí bruslit, ale někdo ladněji, druhý ne. To jsou rozdíly, které nemůžete dohnat za rok. Například Pavel si je jistý ve střelbě a o tuto vlastnost se může opřít pokaždé, i když se nedařilo nebo byl zdravotně limitovaný.“

Pavel Zacha starší křtí svou druhou knihu o výchově malých sportovců
Pavel Zacha starší křtí svou druhou knihu o výchově malých sportovců

Témata:  sporthokejPavel Zachaotecvýchova