Se začátkem prázdnin na hokejistu Jana Bulise přicházel vždycky splín. Tradá do Ruska, sbohem rodino. „Děti ořvaly, že letíte pryč, a nejhorší je, že vy s tím v danou chvíli nemůžete nic dělat.“ Tohle už dál nechtěl, a tak řekl dost. Před rokem vyhlásil, že hokej asi zabalí, teď to definitivně potvrdil. Pro Sport vzpomínal na divocha Radulova i na to, jak se hraje pod brutálním tlakem v Montrealu.
Zlaté úspěchy s reprezentací ho minuly. Jan Bulis (38) platil spíš za nenápadnou hvězdu, zvládl přes 500 zápasů v NHL, vážili si jeho obětavosti. To samé pak v KHL, ale doma byl vždycky v ústraní. Nikdy mu to nevadilo, spíš naopak. Stejné to bylo i s jeho koncem kariéry. Vloni řekl, že asi končí. Chuť do hokeje se prý vytratila. Teď na jaře to potvrdil definitivně. Po svém. Potichu, bez fanfár. Kariéru zabalil a pomáhá cepovat jedenáctileté kluky v Pardubicích. „Rok jsem seděl na zadku a překecali mě,“ říká.
Přece jen jste se nudil a hledal nějakou práci?
„Právě, že ani ne. Kolem dětí je docela dost lítání, máme dvě a nenudil jsem se. Z bývalého profesionálního hokejisty se stal profesionální taxikář. (směje se) Rozvážím děti na tréninky, do školy, svážím zpátky.“
K hokeji jste se tedy vrátil proč?
„V Pardubicích od dětí pár trenérů odešlo. Petr Hemský, brácha Aleše, mi říkal, jestli bych do toho nešel s ním, když mám v týmu kluka. Samozřejmě ne jako trenér, který dělá porady. Já si jdu jen na led a hned domů. Místo toho, abych seděl na tribuně a koukal, jak kluci trénují, jsem s nimi dole v šusťácích a rukavicích.“
Jde vám nová role?
„No, strašně moc bych toho chtěl klukům říct, zvykám si... Teď máme za sebou první turnaj a jsem takovej trochu přinasranej. (usměje se) S Hemákem nás kluci překvapili, hráli skvěle. Jenže pak přišel druhej den a všechno se otočilo o sto osmdesát stupňů na druhou stranu. Vím, že je léto, sezona začne až později a nejde dělat závěry. Navíc to jsou pořád děti, na to je potřeba myslet hlavně.“
Byly paf, když jim na ledě začal něco vykládat chlap s 500 zápasy v NHL?
„To byla docela sranda. Já se kolem týmu motal už celý minulý rok jako rodič, takže se všemi kluky je to samozřejmě na tykačku. Najednou teď do kabiny přišel Hemák a oni na něj spustili:,Pane trenére, jaký si máme vzít dres?‘ Nastoupím tam já a půlka týmu křičí:,Čau Buláku.‘ Teď jim nebudu vykládat, že když jsem trenér, tak mi musí vykat. To bych byl za blbce. Je to s nimi v pohodě.“
Mohlo by vás trénování chytnout tak, že byste u něj zůstal a posouval se kategoriemi nahoru?
„Děti jsou zajímavé. Nic víc mě ale neláká. Nejsem si úplně jistý, jestli by mě bavilo působit třeba u dorostu, nebo v juniorce. Mikeš (Michal Mikeska) mi třeba říkal, že tam je zase už fajn, že tihle kluci hokej umí, takže pak můžeš začít taktizovat, to u malých ne. Tvrdí, že tam je už fakt učíte hokej. U sebe ale teda rozhodně nevidím, že bych mířil výš.“
Stačí vám vidět, že špunt na tréninku poprvé zvedne puk bekhendem pod břevno?
„Tak nějak. Ale dělali jsme třeba jedno cvičení, jak načasovat najetí do rohu, aby tam hráči nebyli moc brzy, ani pozdě. Málem jsme s Hemákem u toho ztratili hlasivky. (usměje se) Třikrát jsme jim to ukázali, několikrát zopakovali a stejně to dělali kluci špatně. Máme dva hráče, co myslí a udělají hned, co řeknete. Ale zbytek... Borci vyjedou sto kiláků za hodinu a ženou jak blázni.“
Když pak někdo říká, že u mládeže je nejdůležitější trpělivost, nejsou to jen slova do větru, že ne?
„Přesně, nejsou. Kolikrát, když jdu pak domů z tréninku, jsem unavenější, než když jsem šel z toho svého jako hráč. Mentálně jsem stoprocentně utahaný víc.“
Děti se ptaly, kdy táta zase přijede
Hodně bývalých sportovců říká, že když skončí kariéru, mají pak problém s nalajnováním svého života. Celou dobu se jim o to staral někdo jiný, měli program a najednou nic. Co vy?
„Malá hraje tenis, kluk hokej, pomáháte jim, vozíte do školy a najednou vám to uteče tak, že je večer a ani nevíte. Teď je konec léta, strašný fofr, s nimi čas letí nějak sám. Ale s tím harmonogramem máte pravdu, byl jsem zvyklý, že teď je snídaně, v tolik a tolik hodin někde musíte být, pak je oběd... S manželkou se sem tam v názoru rozejdeme, jak to má doma chodit. (usměje se) Ale ne, není to extrém. Je to na mně, já si musím zvyknout.“
Před rokem jste si nechával otevřená vrátka, že kdyby přišla chuť do hokeje, ještě si zahrajete. Ten volný rok vás definitivně utvrdil, že není důvod se vracet?
„Je to tak. Udržuju se, jezdím na kole, chodím do posilovny, ale chuť do hokeje se neobjevila. Byl jsem v kontaktu s Pardubicemi, že kdyby se něco změnilo, chci hrát tam, jenže nepřišlo to. Oni se báli, abych nepodepsal Spartu nebo Plzeň. Ale to nepřicházelo v úvahu. Když ještě hrát, tak jedině doma. Teď je můj hokej pasé. Je to pryč.“
Ale stejně se mi nechce věřit, že se dá velký hokej jen tak ze dne na den opustit. Třeba povolání skauta pro nějaký tým NHL by vás nelákalo?
„Jsem z baráku pryč od šestnácti, co jsem odešel do Ameriky, a pořád jsem někde lítal. Tam jsem si letadla užil docela dost a v Rusku pak ještě víc. Pořád v sobě mám, že když se blížím k letišti, jsem nervózní, radši jsem zalezlý na vesnici a mám pohodu.“
Ani vás nikdo nelámal, abyste z vesnice vystrčil hlavu?
„S agentem Jirkou Hamalem jsme si o něčem psali, ale zatím jsme to nechali být. Trénuju kluky v Pardubicích a větší akce zatím neplánuju.“
Zase máte po těch letech na hokej nějaký svůj pohled. Není škoda, že z něj nemá něco i český hokej?
„Třeba uběhne druhý rok bez hokeje a já řeknu, že bych zase chtěl někam lítat. (usměje se) Zatím to tak není. Máme s agentem nějakou vizi, teď jsme ji ale nechali být. Třeba se k tomu zase vrátíme, ale momentálně to není na pořadu dne.“
Čeho by se ta vize měla týkat?
„Má třeba nějaké mladé kluky před draftem, tak bych měl na starosti nějaký dohled nad nimi, bavil se s rodiči, pomáhal jim, co by měli zlepšit, zkoušel je nějak dotvářet, aby se někam posouvali.“
To zní zajímavě, ne?
„Zní, přes léto jsme si ale dali pohov a postupně budeme zase v kontaktu, tak uvidíme, jestli se někam pohneme.“
Tak mě napadá, až začne Světový pohár a na lavičce českého týmu budou poskakovat Václav Prospal nebo Jiří Fischer, nebude vám líto, že vy budete jen v Pardubicích na gauči?
„Nebude, já mám svůj gauč po těch dlouhých letech, co jsem na něm nebyl, docela rád. (směje se) Jsem fakt rád, že nikam nemusím. Přišel teď třeba 15. červenec, kdy se normálně odlétalo do Ruska na kempy, a já se úplně vyděsil. Teď už bych to neudělal. Poslední dva roky, co jsem hrál, na mě od začátku července přicházely pomalu deprese. Začaly prázdniny, děti jsou doma, já musím pryč a rodinu uvidím až někdy v říjnu. Strašná představa.“
A pak že je život hokejisty pohoda...
„Někdy je to hrozný. Nebo jinak, nedivím se Jágrovi , že ještě hraje, nemá děti, jenom přítelkyni a všechno se u něj točí kolem hokeje. Růča ( Ručinský ), Méďa (Nedvěd) a tihle kluci bez rodin hráli dlouho, ono se to dá. Jenže když děti už vnímají, že táta jede pryč, ptají se, kdy zase přijede... Ořvaly, že letíte do Ruska, a nejhorší je, že vy s tím v danou chvíli nemůžete nic dělat.“
Tohle pak přispělo k tomu, že jste do hokeje ztratil chuť?
„Jo, taky. Patří to k sobě. Nechce se do Ruska, když necháte doma ty, co máte rádi.“
Montreal? Jak na kolotoči
Každý, kdo hrál za Montreal, říká, že se mu klub dostal pod kůži. Tipuju, že vy i tohle dovedete docela dobře odstřihnout. Sedí to?
„Moc ho nesleduju, to je pravda. (usměje se) Podíval jsem se asi po čtyřech letech, co jsem odešel, na jeho sestavu, a ty vogo, vždyť já tam už pomalu nikoho neznal. Tam se to točí jak na kolotoči. Některá jména, co mají Canadiens na soupisce, jsem viděl vyloženě poprvé.“
Ale takový Andrej Markov, se kterým jste hrál, tam straší už šestnáct let. Vypadá, jako by byl nesmrtelný...
„Jo, jo, ten tam je pořád a ještě Pleky ( Tomáš Plekanec ). Se mnou tam bylo pětadvacet kluků a zůstali jenom oni dva.“
Dokumentuje to, jak se NHL radikálně mění a hodně mládne?
„Jasnačka, teď se všechno otočilo až tak, že právě dvaadvacetiletí kluci podepisují velké smlouvy, za mě jste si museli ještě počkat, až z vás bude volný hráč. Jedině tak byla většinou šance na obří kontrakty. Teď chlapy po třicítce nikdo moc nechce, každý spíš hledá perspektivní kluky po dvacítce. Dřív jste si museli udělat jméno, počkat si. Ale doba přináší změny.“
Přináší, ale třeba konkrétně Montreal dal skoro 6 milionů Alexandru Radulovovi, kterému je třicet. Vy ho znáte. Pomůže Canadiens, nebo spíš čekáte, že začne divočit?
„Každej ví, že je to extrémně talentovaný hráč a navíc pracant. Jenže někdy mu v hlavě šibne a přijdou úlety. Nahrál jsem se proti němu v KHL docela dost, známe se. A můžu vám říct, že mimo led je to úplně normální člověk.“
Ale přijde na led...
„A přepne to na jinou mašinu. (usměje se) Umí být hodně platný, třeba CSKA Moskva bez něj může mít docela problém. Třeba se pletu, ale nahrazovat se bude hodně těžko.“
Myslíte, že zvládne ten obrovský tlak, pod jakým hokejista v Montrealu hraje?
„Je rozdíl mezi tím, když čtete sportovní stránku na Floridě a v Montrealu. A velký. I když teď, když je na Floridě Jágr, tak třeba tolik ne, ale normálně jo. (usměje se) V Montrealu otevřete noviny a po zápase tam máte na deseti stranách rozbor všeho, pomalu i rolbaře, jak udělali led. Radulov má svoji hlavu, myslí jinak, tak třeba právě proto to zvládne a nerozhodí ho ten zájem. Každopádně Montreal je docela dobrý test, jak na tom jste.“
Vzpomínám, jak brankář Carey Price říkal, že si tam někdy připadá jako hobit v noře. Vážně musíte počítat s tím, že soukromí je nula?
„Je to tak. Má to dvě strany, když se daří, jste v Montrealu za Boha. Běda, když to ale nejde. Radši jste zalezlý doma a nejdete ani na nákup. Za mě tam chytal José Theodore, vyhrál cenu pro nejlepšího brankáře. Ale v listopadu už se psalo, proč ho klub nevyhodí, co tam vůbec dělá. Hrozně rychle se to otočí. Přitom tři měsíce zpátky by se upodepisoval a najednou klub dostával sodu, co bylo za nesmysl ho chtít na další čtyři roky. Zkrátka Montreal.“
