Trenérskou kariéru rozjel raketově. Roman Šimíček (45 let) se prakticky hned z ledu přesunul na extraligovou střídačku mateřských Vítkovic. S Košicemi slavil titul na Slovensku (2015), v minulé sezoně zažil finanční krach ve Skalici. Žádná z dalších nabídek pak neklapla a Šimíček přijal nabídku bývalého spoluhráče Jana Peterka z Třince. V týmu Ocelářů trénuje pátou třídu a nově i starší dorost. „Ohromně mě to naplňuje, u dětí si odpočinu,“ pochvaluje si Šimíček.
Díval jsem se na vizitky starších dorostenců Třince a mezi jejich vzory je to samý
Ovečkin
, McDavid, Kane nebo
Crosby
. Roman Šimíček nikde. Vědí vůbec, kdo je trénuje?
(usměje se) „Víte, jak to je, dneska jsou vzory z NHL. Nejlepší liga na světě, mladí to slyší všude. Za nás to bylo jinak, my měli vzory i ze Slovenska. Ale vůbec neřeším, jestli mě znají, nebo ne. Kdo mě neznal, ten si mě vygůgloval a zjistil, co jsem zač. Dokonce i ti malí z páté třídy mi hned hlásili: ‚Trenére, já jsem si vás našel na Googlu a už vím, kde jste všude hrál.‘“
Nakonec, zámořskou NHL jste si v kariéře také zahrál, takže to mělo ohlas?
„Jasně, za Pittsburgh jsem měl hned plusové body. Pittsburgh a Minnesota, to je prý super! Zbytek až tak moc neřeší. Teda až na Spartu. To mi hned dali: ‚Trenére, jak jste mohl hrát ve Spartě!?‘“
Trenérskou kariéru jste rozjel v extralize, teď jste u žáků. To není zrovna tradiční cesta, co říkáte?
„Pravda je, že jsem do trenéřiny naskočil úplně bez praxe. Z hráčské kariéry rovnou do extraligy. Tohle ale není krok dozadu. Každý trenér, byť jsou i výjimky, by si měl projít žákovskými, nebo juniorskými kategoriemi. Když přišla nabídka od Honzy Peterka z Třince, chvíli jsem se toho bál. Měl jsem obavy, jestli bych to zvládl, protože u dětí je to přece jenom náročnější. Na všechno. Ale teď jsem rád, že s dětma pracuju.“
V čem je to pro vás náročnější? Z čeho jste měl obavy?
„Myslím si, že u dětí by měli být nejkvalitnější trenéři. Nejtrpělivější. Ti, co své práci opravdu rozumí. Nejde jen o nějaké trénování, děti je třeba spíš učit základním návykům a dovednostem. Starší dorost už je zase o něčem jiném, tam už se to mužům přibližuje, ale pátá třída jsou pořád děti. Tak k tomu musíte přistupovat. Z toho jsem měl strach, jestli to zvládnu. Ale když jsem do toho vpadl, tak jsem zjistil, že mě tahle práce ohromně naplňuje. Když jsou stresy, tak si u dětí odpočinu. Doslova mě nabíjí pozitivní energií. Pořád jsou šťastní, pořád jsou happy. Jen když prohrají, tak jsou slzičky, takže je zase já musím dávat dokupy a vysvětlovat jim, že v téhle chvíli to není až tak o výsledcích.“
Platí pořád, že největší sígři jsou pro sport nejlepší?
(usměje se) „Jasně, tohle je pořád pravda. Neřekl bych sígři, jako spíš ty typy, které si s ničím nelámou hlavu. Do všeho jdou přímo. Pokud to zvládnou ukočírovat a trenéři i rodina je drží zkrátka, tak z nich jsou i dobří hokejisté. S tou správnou drzostí a sebevědomím.“
Vy jste byl jaký hokejista v páté třídě? Vzpomínáte si?
„Netuším, jak jsem na tom byl konkrétně v páté třídě, jen vím, že když jsem v pěti, šesti letech začínal, tak mi někteří trenéři říkali, že ze mě nikdy hokejista nebude. Až se mě ujal jeden, a teď i kdybyste mě zabil, tak si nevzpomenu na jeho jméno. A ten řekl, že naučí bruslit i slona. Byl jsem spíš bojovník, dříč. Nevynikal jsem ladností v bruslení, nahrazoval jsem to něčím jiným.“
Je i tato vzpomínka pro vás aktuálně poučná? Že se teď třeba někdo trápí, ale šanci od vás dostane?
„Jasně, jasně. Těžko můžete v páté třídě říct, že z tohodle bude skvělý hokejista a z tohodle hokejista nebude. Na jednu stranu třeba vidíte, že ten kluk je hokejový, ale bruslení mu momentálně moc nejde, protože má problémy s výškou. Jak se marně snaží spojit vrch těla se spodkem... Mám tady pár kluků, kteří se časem určitě zlepší a třeba přeskočí ty, co jsou teď menší a šikovnější. Na druhou stranu, nějaký pátek jsem hokej hrál, takže se už teď dá poznat, kdo je v hokejovém myšlení dál a kdo jej tam třeba nemá vůbec.“
Máte v páté třídě i děvčata?
(usměje se) „Neměl jsem, ale od tohoto týdne by nám měla přijít brankářka. Budeme mít holku v brance, tak uvidíme, jaké to bude. Doufám, že se mi ti moji kluci z toho nepojaší.“
Vy jste dřív zažil děvče v týmu?
„Za mně vůbec ne, hokej byl ryze chlapský sport. Nepamatuji takovou situaci, ale teď je to běžné i v Kanadě.“
Ve starším dorostu máte v týmu i Jonáše Peterka, syna vašeho bývalého spoluhráče. Potatil se?
„Řekl bych že ano, protože nevystřelí, jak je rok dlouhý. (usměje se) Pořád někoho hledá a chce nahrávat. V tomhle se určitě potatil, na puku je šikovný, tvořivý typ hráče.“
V žákovské lize už jste si zahrál proti Vítkovicím. Jaké to pro vás bylo na třinecké střídačce?
„Hráli jsme proti sobě už na turnaji, to nás Vítky porazily. Na střídačce stál Ruda Wolf, se kterým jsem chodil od třetí třídy na základku, potom i na gympl a hráli jsme spolu ve Vítkovicích. Když nás na turnaji porazili, tak Ruda hned hlásil, že je spokojený a má klid, protože Třinec a Šimona už prý porazil. (usmívá se) Mistrovský zápas jsme teď vyhráli my. Je to legrace, má to náboj.“
Musíte dětem v kabině zakazovat třeba tablety a telefony? Aby vám nechytali pokemony?
„To vůbec, když mají telefon, jdou si to vyřešit ven. Rodiče přece jenom potřebují vědět, že dorazil na trénink a tak. Tohle je v pohodě. To spíš řešíme diskotéky v šatně. Trenéři juniorky mají kabinu přímo nad naší šatnou a už se stalo, že na ně přilítnul trenér, jestli by tu hudbu dali slaběji.“
Kdo na ně vlítl?
„Přímo na ně přišel pan Václav Varaďa. (usmívá se) Pěkně to s nimi zamávalo.“
