+
Nenechte si ujít nejnovější
zprávy ze světa sportu.
Sledujte nás na Facebooku
a dozvíte se vše jako první.
Ondřej Kuchař
5. srpna 2017 • 11:26

Krok od NHL, přesto zvažuje konec. Přibyl o depresích i nebezpečné farmě

TOP VIDEA
SESTŘIH: Bayern Mnichov - Bayer Leverkusen 3:1. Za domácí pálily posily SESTŘIH: Bayern Mnichov - Bayer Leverkusen 3:1. Za domácí pálily posily
Valencia - Las Palmas: Cancelo se loučil s Valencií, Zaza mu dal sbohem pohlavkem Valencia - Las Palmas: Cancelo se loučil s Valencií, Zaza mu dal sbohem pohlavkem
VŠECHNA VIDEA ZDE

Hokej mu nepřináší jen radost. Má ho spojený taky se strachem a stresem. Daniel Přibyl přiznává, že po roce stráveném ve Stocktonu, jednom z nejnebezpečnějších měst Ameriky, trpí lehkými depresemi. Je krůček od NHL, přesto má myšlenky na konec kariéry. „Občas si věřím, jindy bych se zahrabal pod zem,“ říká 24letý útočník. V obsáhlém rozhovoru pro deník Sport a iSport.cz mluví o sezoně plné zranění, vlivu rodičů i nesmyslném tlaku na výsledek, namísto radosti ze hry.



Nejdřív otřes mozku, pak zranění kyčle. Druhá operace a více než polovina sezony v čudu. Daniel Přibyl měl velkou motivaci porvat se o místo v NHL v dresu Calgary. Místo chladné Alberty ho ale čekala slunná Kalifornie na farmě v AHL ve Stocktonu. Kdo by ale čekal sluníčko, pláž, žabky a nekončící pohodu, ten by se šeredně spletl.

Máte za sebou rok v AHL. Jak jste si na mnohá specifika ligy zvykl?
„Nebylo to pro mě lehké. Bylo těžké si zvykat, navíc, když jdete z Prahy do města jako je Stockton. AHL je hodně specifická soutěž, ani nevím, k čemu bych to přirovnal. S extraligou to srovnat nejde. Snažil jsem se do toho dostat, ale sám nevím, jaký z toho udělat výstup. Řekl bych, že se hraje rychle, dost se bruslí. Je taky úplně jedno, jaké je v utkání skóre, protože se každý pořád pere o místo v NHL. V Česku se zápas většinou třeba za stavu 5:0 jen dohrává. Tam nikdy.“

Cítil jste při hře ze spoluhráčů sobectví?
„To si netroufám posuzovat. Já jsem v sobě na ledě žádné sobectví necítil. Nedokážu odpovědět na to, jak to měli ostatní hráči. Každý chce být v NHL, ale nejsem si jistý, že zrovna sobectví je vždycky to, co by tam mělo někoho dostat.“

Kolikrát jste si klepal hokejkou o led před poloprázdnou brankou, a přišla vám přihrávka?
„No mockrát asi nepřišla, to je pravda. Pak je otázkou, jestli to ti hráči nevidí, nebo to vidět nechtějí.“

Můžete říct, že jste si v týmu našel kamarády?
„To je trochu složitější. Jak jsem to vnímal, tak v Americe mají přátelství jiné než my, nebo tedy než já. Každý si jede to svoje. S jedním spoluhráčem jsem přátelství navázal, ale pak ho vyměnili.“

Když jste za moře odcházel, věděl jste, do čeho jdete?
„Úplně ne. Od pár kluků jsem sice tušil, jaká je AHL soutěž, ale já tam nešel s tím, že půjdu rovnou na farmu. Doufal jsem, že stihnu kemp v Calgary a třeba se mi povede ten první tým udělat. Až tam jsem ale zjistil, že to není lehké.“

Neměl jste hned zpočátku myšlenky na návrat domů?
„To úplně ne. Musím říct, že z počátku to docela šlo. Byl jsem v pohodě, udržoval jsem si pozitivní mysl. Zhoršovalo se to postupem času. Čím déle jsem tam byl, tím více frustrující to bylo.“

Dost tomu asi napomohlo i jedno z nejnebezpečnějších měst v USA, kterým Stockton je, že?
„Přesně tak. Nechci nikoho urazit, ale není to místo, kde bych já chtěl žít. Při tom zvenku si každý řekne: menší město v Kalifornii, paráda. Žabky, slunce, pláž. Tak to ale vůbec nebylo. Bydlel jsem na hezkém hotelu vedle zimáku. Bohužel byl uprostřed té nejhorší čtvrti. Na večerní procházky to tam moc nebylo.“

Ve Stocktonu zastřelili studenta

Měl jste někdy strach?
„O život asi ne, ale byli jsme obezřetnější. Plynulo to už z doporučení policistů, abychom vlastně nikam nechodili. Byly tam dvě dobré a bezpečné restaurace, jinak nic. Když jsme pak šli třeba do kina, nebyla to úplně hezká procházka.“

Co přesně vám policisté říkali?
„Před sezonou za námi přišli do šatny. Bylo to děsivé. Dělali jsme si potom s klukama srandu, že jediná bezpečná možnost je chodit nějakými podzemními chodbami. Popisovali nám třeba nějaké situace, kdy motorkáři z Hells Angeles nedaleko haly v baru zastřelili studenta.“

Zažil jste sám za ten rok nějakou nestandardní situaci?
„Několikrát jsem slyšel střelbu. Osobně jsem, ale účastník žádné přestřelky naštěstí nebyl.“

Co jste tedy ve volném čase dělal?
„Koukal na filmy, četl knížky. Nic jiného moc dělat nešlo. Spolubydlící jsem měl dva Kanaďany, kteří si zašli na oběd a pak hráli do noci play station. To byla jejich denní náplň, která mě osobně naopak dost ubíjela.“

Celkově vás v sezoně hodně zbrzdila zranění. Nejdřív problémy s kyčli, pak otřes mozku a nakonec operace již zmíněné kyčle. Jak těžké bylo vyrovnat se s tím, že ač byste moc chtěl, nemůžete ukázat, co umíte?
„Bylo to frustrující. Pak už se toho na mě valilo tolik, že jsem se v tom trošku ztrácel.“

Co se na vás valilo? Můžete být konkrétní?
„Jak jsem říkal. Nebyla tam dobrá ta životní stránka a hokejově to bylo úplně něco jiného, než na co jsem byl zvyklý. Chcete být v NHL, ale nejste. Kolem sebe máte dvacet dalších hráčů, kteří mají stejný cíl jako vy. Navrch přišly zdravotní trable.“

Ve chvílích, kdy jste byl zdravý, dalo se vůbec v tom všem soustředit jen na hokej?
„Já mám právě pocit, že mě úplně nepomáhá, když se soustředím jen na hokej. Pak mi to totiž dost leze na mozek.“

Tak v tom pro vás, s porcí nadsázky, mohl být Stockton výhodou, ne?
„Jako, že bych se soustředil krom hokeje na to, aby mě náhodou někdo nezastřelil? (smích) To fakt ne. Měl jsem samozřejmě namysli to, že krom hokeje potřebuju i nějaké další rozptýlení, jako nabízí třeba Praha. Jít do města pokecat s kamarády, zajít za kulturou. Ve Stocktonu tohle nejde. Ani to, že se mi střílelo před barákem, mi náladu nezvedalo.“

Tlak od rodičů tu stále je

Tohle všechno stojí za tím, že se vám dokonce hlavou honily myšlenky na konec kariéry?
„Ano. Přemýšlel jsem nad tím. Kolikrát jsem totiž procházel těžkým obdobím a neměl jsem z toho radost. To, co dělám, mi nedávalo smysl.“

Co znamená, že vám to nedávalo smysl?
„Sám nevím. Všechny ty faktory mě dostávaly do lehkých depresí. Jsem krok od snu a on stále nepřichází. Místo toho jste někde, kde jste úplně být nechtěl a kde se vám vlastně moc nelíbí.“

Byl jste takový hloubavý typ vždycky?
„Jo, i když v mládí je to jiné. Tam jsem byl dost ovlivněný rodiči, tím, co si oni myslí a co chtějí. Dělal jsem, co mi řekli a moc jsem asi neuvažoval, co chci sám. Vlastně mi přišlo přirozené, že dělám věci na něčí pokyn. Až v posledních letech se začínám zabývat tím, co chci já sám.“

Jak moc pro vás byly limitující naděje, které do vás vkládali rodiče?
„Nějaký tlak to byl, možná pořád je. Měla to takhle spoustu kluků v mém okolí. Rodiče nejen hokejistů bývají ambiciózní a myslí to samozřejmě dobře, pro své dítě chtějí to nejlepší. Je to těžké posoudit. Někdo může říct, že díky tomu přesně tohle dokázal, často to ale může být i naopak. Může to poznamenat psychiku i celkové zdraví. Spousta rodičů se mnou třeba nebude souhlasit, protože jsou přesvědčení, že to tak má být. Já si ale rozhodně nemyslím, že tlak je jediná možnost pro dosažení cíle. U nás je to ale takhle zakořeněné. Pro mě je třeba mnohem větší motivací a smyslem mít radost, než strach a pocit, že musíš.“

Vyčítáte něco svým rodičům?
(přemýšlí) „Občas s nimi teď vedu takové rozhovory. Já jim určitě nic nemám za zlé, dělali, co jim přišlo správné. Oni mají ale problém pochopit to, proč to mám takhle nastavené a proč to tak prožívám. Mají oba velký podíl na tom, co jsem. Ať už v dobrém, nebo špatném. Občas cítím hořkost v některých situacích, jindy je to naopak, ale jak říkám, nic jim nevyčítám. Mám je oba moc rád, vždycky to tak bylo a taky bude.“

Zajímalo je třeba krom toho, kolik jste dal v zápase gólů taky to, jak se cítíte a co prožíváte?
„Nechci jim křivdit, ale mám pocit, že na to se třeba ptali až teď v posledních letech. Dřív to bylo hlavně o těch výsledcích.“

Tohle je asi na delší debatu, ale není největší chyba celkově výchovy sportovců u nás právě ten tlak na výsledek?
„Těžko říct. Už nevím, jak je to u dětí teď. Co si, ale matně pamatuju, v našem věku, málokoho zajímalo, jestli nás to bavilo. Nejdřív otázka, kolik jsi dal gólů, pak řev a možná až druhý den jestli nás to vlastně bavilo. Je to stejné, jako když přijdete ze školy. Testy, známky. Bylo by krásné, kdyby se to změnilo a aspoň u dětí by se nekladl důraz jen na výsledky. Neříkám, že se nemají počítat góly, ale spíš aby se kladl větší důraz na to, aby to dotyčného bavilo. Ale možná už to tak teď funguje. “

Když jste zmínil školu, co jste studoval?
„Mám akorát dodělaný gympl.“

Pokračování na vysoké škole nepřicházelo v úvahu?
„Lákalo mě to, ale už moje docházka na gympl nebyla příkladná. Nedávalo mi smysl, chodit na vysokou školu, když už jsem nestíhal ani střední. Momentálně si nedokážu představit, že bych se ještě učil na nějakou zkoušku, ač ta myšlenka studovat kolem mě pořád krouží.“

Jaký obor by vás případně lákal?
„Vždycky jsem chtěl dělat stavařinu nebo architekturu. Když bych tedy nehrál hokej.“

Daniel Přibyl ještě v dresu pražské Sparty
Daniel Přibyl ještě v dresu pražské Sparty

Jak vás tak poslouchám, studium psychologie vás nezajímá?
„To asi ne. Mám pocit, že zrovna v psychologii to může být spíš omezující. Hodně vystudovaných psychologů se pak ztrácí jen v tom vymezeném prostoru, který jim někdo ohraničil. Zabývají se hodně tím, co se naučili a už o daných věcech jen přemýšlí. Naopak mám zkušenosti s těmi, kteří se tím zabývají, protože k tomu mají vlohy, i když psychologii nestudovali. Přijde mi, že se potom dokážou dostat do mnohem větší hloubky dané situace. Čtu knihy a o psychologii se zajímám, ale její studium mě moc neláká.“

Kdy jste vůbec začal zajímat o záležitosti uvažování, psychiky a duchovna?
„Vždycky to ve mně bylo. Zajímat jsem se o to začal, asi když mi bylo nějakých 15 let. Cítil jsem, že potřebuju některým věcem rozumět.“

Hokej je pro mě strach i stres 

To je doba, kdy většina puberťáků řeší jiné než otázky podstaty bytí. Vnímal jste, že jste jiný než vaši spoluhráči?
„To ne. Nikdy jsem nebral, že jsem jiný. Ani dnes si to nemyslím. Můžou se tím zabývat úplně všichni, jen o tom nemluví. U nás je to pořád trošku tabu, je to vnímáno jako slabost. Vždycky jsem se akorát bavil spíše se staršími lidmi. To byl možná ten rozdíl.“

Není pro profesionálního sportovce taková hloubavost leckdy velkou překážkou?
„To je otázka. Občas mám pocit, že ano. Jednou to ale třeba může být moje výhoda, jen mi to všechno trvá mnohem déle.“

Přináší vám hokej radost?
„Určitě. Zároveň ale taky stres a strach.“

Vážně? Proč ho tedy hrajete?
„Na to jsem se sebe ptal taky. Možná mi chybí odvaha udělat ten krok a začít s něčím jiným. Pořád je ale spousta situací, které mě v hokeji naplňují štěstím a neskutečně mě baví. To mám pak pocity úplně opačné. Občas se to na mě ale vynoří. Taky mi přijde hloupé, když prostě jednou za čas vyleze stres a strach, hned končit a utíkat od něčeho, co dělám celý život.“

Z čeho míváte strach?
„Že se něco nepovede, že selžu. Je to pořád z něčeho jiného. Nějaká očekávání jsou asi i z okolí, ale hlavně si je pěstuju sám v sobě.“

Měl jste ve Stocktonu někoho, s kým jste o svých démonech mohl mluvit? Co třeba další Čech David Rittich?
„Nevím, jestli bych to nazýval jako démony, mám pocit, že každý si nese nějaké svoje věci k řešení. Se vším respektem k Davidovi, on není typem člověka, který by potřeboval rozebírat takové věci. Je jiného založení. Byl tam ale jiný brankář, Američan Tom McCollum. Anglicky nebylo snadné tyhle problémy řešit, ale dalo se to. Bohužel ho pak vyměnili jinam.“

Po sezoně jsem na fanouškovských stránkách četl hodnocení jednotlivých hráčů od jednoho z klubových manažerů. O vás tam stálo, že jste nejtišší muž kabiny.
„V Česku jsem to tak ale vůbec neměl. V novém prostředí mi všeobecně dlouho trvá, než si začnu nějak vyskakovat. Jinak pracuju v kolektivu, ve kterém se cítím a jinak ve kterém se necítím dobře. Vlastně jsem si uvědomoval, že jsem tam tichý a nemluvný. Dost mě to i štvalo, ale prostě jsem nevěděl, co s tím.“

Nechtějí ale v Americe právě od hráčů slyšet, že si věří a jsou nejlepší na světě?
„Určitě chtějí, aby v sebe každý věřil. Na druhou stranu mi, ale přijde zvrácené o sobě říkat, že jsem nejlepší na světě. I kdybych byl. Já bych se rád dostal aspoň do fáze, kdy si budu uvědomovat svoji sílu a nebudu se tak často sám před sebou ponižovat. Jsou chvíle, kdy si věřím. Pak jsou ale momenty, kdy bych se zahrabal pod zem.“

Když se vás zeptám: Budete hrát letos NHL za první tým Calgary. Co mi odpovíte?(úsměv) „Asi nic. Já tohle nemám rád. Přijde mi to divné. Věřím, že se tam dostanu, ale nepotřebuju to vykřikovat do světa.“

Jak jste myslel to, že se sám před sebou ponižujete?
„Tak, že je mi mnohem bližší o sobě říct, že stojím za hovno, než, že jsem nejlepší na světě.“

Tohle zase přijde zvrácené mě, slyšet taková slova od frajera, který se pere o vysněný flek v NHL.
„Já vím, je mi to jasné, jak to musí znít. Takhle ale funguju celý život. A není to úplně příjemné, to přiznávám.“

Sparta - Plzeň: Velká paráda! Přibyl nádherným gólem otevřel skóre

Podle vyjádření klubu máte pořád důvěru. Jeden zámořský novinář vás dokonce na Twitteru označil jako čtvrté pravé křídlo pro Calgary. To se asi poslouchá hezky, ne?
„To zní moc hezky. Klub za mnou stojí a stál i ve chvílích, kdy mi nebylo nejlíp. Chtěli mi pomoct. Když ale dostanu tu svoji depku, může mí říkat kdokoli na světě, že jsem nejlepší, ale já si stejně myslím svoje.“

Aniž bych chtěl cokoli předjímat, máte už v hlavě, co bude, pokud se ani v nadcházející sezoně neprosadíte do NHL?
„Přiznávám, že nějaké varianty už v hlavě mám, ale neřeším to. Za tu dobu se může stát tolik věcí, že to nemá cenu teď řešit. To byl možná jeden z důvodů toho stresu, protože jsem vždycky chtěl hrát NHL. Celou dobu jsem k tomu spěl. Najednou jsem krok před tím a říkám si, co když to nevyjde. Co bude dál? Protože nic jiného v mém plánu nebylo.“

Byl to opravdu váš plán, nebo plán někoho jiného?
„Dobrá otázka. Nevím. Každopádně jsem ho přebral za svůj.“

Nebyl jste případ toho, kdy se otec toužil v hokeji prosadit, nepovedlo se mu to a pak všechny své nesplněné ambice vkládal do vás jako syna?
„Táta hokej nikdy nehrál, ale před pár lety mi přiznal, že po tom vždycky toužil.“

Jak vlastně reagoval na vaše myšlenky o konci kariéry?
„Měl dost vyražený dech. Nečekal to. Teď už to nějak snad aspoň trochu chápe. Kdybych mu to ale řekl v patnácti, tak ho asi trefí. Musí ale respektovat, že je to můj život.“

Lišili se otec a matka v přístupu k vám?
„Na první pohled jo, ale oběma jim šlo o to samé. Táta si nedělá starost s tím, že by se přetvařoval. Mamka se to třeba snaží nějak maskovat, ale - a to jsem si asi uvědomil až teď během rozhovoru - stejně cítíte, že to hrozně chce taky.“

Byl byste ochotný, hrát hokej znovu v Česku?
„Nevím. Opravdu teď nevím. Musel bych pak zvažovat, co dál se svojí kariérou a životem. Co má smysl a co ne.“

 

Dejte nám like a sledujte nás!

.
instagram







Klasická verze
Mobilní verze