Pavel Bárta
14. prosince 2017 • 21:12

Tragédie změnila hokej. Čajka měl namířeno do NHL, ve 26 letech zemřel

Autor: Pavel Bárta
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Byla to tragédie, jakou československý hokej do té doby nepoznal. A která ho navždy změnila. Pátého ledna 1990 hrály Košice se Zlínem. Do konce zápasu zbývalo 122 vteřin, když za brankou hostů zůstalo ležet bezvládné tělo. Obránce Luděk Čajka se těsně předtím snažil dohnat puk před dotírajícím Antonem Bartánusem, který se snažil zabránit zakázanému uvolnění. Nejspíš kvůli rýze v ledu však 26letý zlínský bek zavrávoral a hlavou vrazil do hrazení. Ve středu byl Luděk Čajka uveden do Síně slávy českého hokeje.



Věčný optimista. Pohodový kluk, s nímž byla velká legrace. Kamarád, co vždycky pomohl. Tak na Luďka Čajku vzpomínají ti, kdo ho znali nejlíp. A hlavně byl skvělý obránce. Prošel reprezentací a měl nakročeno do NHL. Po pádu komunismu se Gottwaldov vrátil k původnímu názvu Zlín a hokejisté mohli volně odcházet do světa. Vysokého zadáka draftovali New York Rangers, po sezoně mohl vyrazit na zkušenou. Nebýt osudového neštěstí.

„Byl jsem na ledě. Luděk dojížděl puk, kvůli horší kvalitě ledu, ale taky únavě, spadl. Zpočátku jsme mysleli, že to nebude tak vážné, až po vyšetření v nemocnici se ukázalo, že situace je kritická,“ vzpomíná Čajkův tehdejší spoluhráč a nejlepší kamarád Rostislav Vlach.

Mohl odejít do NHL

„Ten zápas vysílali v televizi,“ vybavuje si bývalý obránce Antonín Stavjaňa. „Měl jsem tehdy nabídku jít na zbytek sezony do Finska. Čekal jsem, jestli se potvrdí transfer, což se nakonec nestalo. S naším vedoucím mužstva Leonem Wesleym jsme pak jeli do Košic autem. A tam se to stalo. Luděk byl v bezvědomí, táhlo se to přes měsíc,“ vrací se.

Čajka byl talent. Do Zlína si rodáka z Českého Těšína stáhli ve dvaceti letech z Havířova. Během vojny v Jihlavě proniknul do reprezentace, v roce 1987 jí pomohl k bronzu na mistrovství světa ve Vídni, zahrál si na Kanadském poháru. Za Československo sehrál 58 zápasů.

„S ním a Rosťou Vlachem jsme vytvořili trojici, pak nás do kvarteta doplnil ještě Tomáš Kapusta. Jezdili jsme spolu na soustředění, nacpali se všichni čtyři do jednoho auta. Rosťa měl škodovku stodvacítku, to bylo hodně náročné, ale byli jsme mladí, všechno se dalo. Dva pytle jsme dali do kufru, který byl vepředu, a něco se muselo nacpat na zadní sedadlo mezi nás. Prostě se to tam muselo vejít,“ pokračuje Stavjaňa.

S Čajkou v jedné obranné dvojici nehráli, oba byli praví beci. „Luděk byl hodně vysoký, samá ruka, samá noha. S tou délkou někdy zápasil, ale i díky postavě měl dost velkou šanci hrát v NHL. Dostal nabídku a teoreticky mohl už v tom roce 1990 odejít. Kdyby se to nestalo,“ připomíná.

Byli zhruba stejně staří, i lidsky k sobě měli blízko. „Rosťa Vlach s Luďkem hodně kamarádil, i jejich manželky, Renata Čajková s Janou Vlachovou. Navíc tehdy byly vztahy v hokeji trošičku víc sociální. V týmu jsme spolu trávili hodně času, hrávaly se karty. U nás taroky, což bylo výjimečné. Nepamatuji si, že by někdo z hráčů karty nehrál, protože by to neuměl. V autobuse jelo dvacet hráčů, taroky hrály tři skupiny a k nim další kibicové. To všechno vytvářelo klima, že jsme k sobě měli blíž, než to bývá dneska,“ říká Stavjaňa.

Do Síně slávy českého hokeje byli uvedeni mistr světa z roku 1985 Jaroslav Benák (vlevo) a in memoriam Luděk Čajka. Za Čajku přišla poděkovat manželka Renata (vpravo).
Do Síně slávy českého hokeje byli uvedeni mistr světa z roku 1985 Jaroslav Benák (vlevo) a in memoriam Luděk Čajka. Za Čajku přišla poděkovat manželka Renata (vpravo).

Neštěstí v Košicích však atmosféru těžce poznamenalo. Vypukl boj o hokejistův život. Čajka se podrobil dvouapůlhodinové operaci, jenže diagnóza byla příliš krutá: prasklý první krční obratel, roztříštěný druhý, také poškozená mícha i ochrnutí všech končetin. A hluboké bezvědomí.

„Hodně se zkoumalo, jestli to nezavinil hráč, co ho dojížděl. Stalo se to jedním z popudů, že změnili pravidlo o zakázaném uvolňování. My jsme hned nevěděli, že to bude mít tak tragický konec. Zápas se dohrál, po něm jsme čekali, co bude, hodně dlouho jsme seděli v autobuse a po cestě zpátky vládla hodně vyděšená nálada. Vůbec ta sezona už doběhla tak nějak v tomhle duchu, na týmu to leželo,“ pokračuje Stavjaňa.

„Cesta autobusem zpátky se ani nedá popsat, všichni jsme mysleli jenom na něj. O to horší bylo, že jsme jeli přes pět hodin,“ navazuje Vlach. „Luděk musel zůstat v košické nemocnici, zprávy byly spíš nejasné nebo povrchní. Čekali jsme, jestli to bude až tak špatné, nebo jestli se s tím dá něco dělat. Soutěž pokračovala dál, zápasy jsme museli odehrát, ale hlavy jsme měli jinde. Aspoň já ano. Nehráli jsme s takovým zájmem. Čekal jsem každým dnem, jestli se něco zlepší, jestli přijde pozitivnější zpráva.“

Jenže přišla ta nejhorší. „Pořád jsme tajně doufali, že se něco stane, zvažovalo se, že by mohl přijet léčitel z Ruska, sháněly se alternativní léčby. Jak se to natahovalo, pořád jsme věřili, že to bude dobré, ale zároveň jsme věděli, že to může skončit špatně. Bohužel to tak dopadlo,“ líčí Rostislav Vlach.

Zázrak nepřišel

Lékaři se čtyřicet dní snažili o zázrak, manželka dojížděla na východ Slovenska. Naděje na uzdravení byla mizivá, ale nepřestávala věřit. Srdce velkého bojovníka dotlouklo 14. února, zraněním Luděk Čajka podlehl v půl druhé ráno. Odešel ve 26 letech. Jako slavný hokejista a táta pětileté dcerky.

Nejvyšší soutěž po jeho úmrtí odložila jedno kolo, svaz začal prověřovat hráčské pojistky. Mezinárodní federace IIHF změnila posuzování zakázaného uvolnění. Hra se začala automaticky přerušovat, jakmile puk přejel všechny čáry, do té doby se ho musel dotknout bránící hráč. Hokejisté často sváděli tvrdé souboje o puk. Čajkova nehoda nebyla ten případ, hráči nebyli v přímém kontaktu. Přesto měla tragické následky. V den jeho pohřbu se před stadionem ve Zlíně sešly tisícové davy. Od tragédie uplyne brzy 28 let.

„Vzpomínám na něj dodneška. Jsem v kontaktu s jeho manželkou, i když už se ze Zlína odstěhovala, našla si nového partnera a bydlí u Brna. Dost často tam jezdíme, s mojí ženou byly nejlepší kamarádky. A jsou dodneška. Hodně často si volají, jezdíme tam na hody a ona k nám, vidíme se i dvakrát, třikrát do měsíce, máme dobré vztahy. Na Luďka vzpomínám, třeba když se s ní bavíme a zabrousíme na něj. Chodíme pravidelně na hrob,“ vypráví Vlach.

„Když jsme hráli v Havířově, potkával jsem tam jeho tatínka. Jezdíval taky do Zlína, naposledy na utkání s Vítkovicemi jsem ho potkal před zimákem,“ vybavuje si Stavjaňa, který donedávna vedl v první lize České Budějovice. „Pamatuji, jak si Luďka stáhli do Zlína. Bylo to za Zdeňka Uhra, který rád pracoval s mladými kluky. Takhle přišli i Pavlas, Jurík a další.“

Kdo ví. Kdyby Luděk Čajka kdysi dal přednost Vítkovicím, které o něj taky jevily zájem, třeba se mohl jeho osud odvíjet jinak. Ve Zlíně po něm pojmenovali zimní stadion. Klub tímhle gestem vzdal čest zesnulému hráči, který se stal legendou. U stropu haly visí dres s jeho číslem 26.

Ve středu byl Luděk Čajka uveden do Síně slávy českého hokeje.

Vstoupit do diskuse
0


Články odjinud


Články odjinud