Nejvíc se mi líbilo v Americe

Prodělal čtyři operace plic, na jaře si dlouho pobyl v nemocnici. Životní optimismus ale František Tikal neztratil. „Už jsem z toho zaplaťpánbůh venku,“ říká legendární obránce, který v pátek oslavil pětasedmdesáté narozeniny. Když přijde řeč na vzpomínky, nadšeně vypráví, byť má trochu problémy s hlasem.

Co se vám hned vybaví, když se ohlédnete za bohatou kariérou?
„Jednoznačně moje první cesta do Ameriky. Bylo to v roce 1960 na olympiádu ve Squaw Valley. V USA jsme byli prakticky dva měsíce, projeli jsme to z New Yorku až dolů, sehráli jsme několik zápasů s domácím výběrem. Ve Squaw Valley byla nádherná olympijská vesnice, ze které, jak jsem se dozvěděl, bohužel už nic nezůstalo. Zbyla jen lanovka k jezeru, které bylo ve výšce asi 1400 metrů nad mořem, byl tam nádherný výhled. Škoda, že jsem se do těch míst potom už nikdy nepodíval. Za oceánem jsem ale byl ještě několikrát, ale ten první zájezd byl prostě nejkrásnější.“

Kvůli tomu, že jste se po letech setkal s bratrem Zdeňkem, který spolu s vaším otcem v osmačtyřicátém utekl před komunisty do Austrálie?
„Viděli jsme se po těch letech poprvé, moc šťastné setkání to ale nebylo. S Austrálií jsme hráli ve skupině, výsledek byl jednoznačný, dali jsem jim osmnáct gólů. Při jednom osobním souboji jsem však bráchu trochu roztočil a pochroumal mu rameno. Neměl tam zkrátka lézt. Tehdy mně ale do smíchu nebylo. Bál jsem se to zavolat tátovi do Austrálie. Nakonec jsem to udělal a táta mě dokonce pochválil. Říkal, že Zdeněk má výhodnou pojistku.“ (směje se)

Proč jste vůbec neodešli po únoru 1948 do zahraničí celá rodina?
„Matka nechtěla, tak jsem zůstal s ní doma. Táta s bráchou odjeli nejdřív do Německa a odtamtud se potom dostali až do Austrálie.“

Vystavil jste se tak ale represím ze strany komunistického režimu, dlouho jste nesměl nikam vycestovat.
„Měl jsem báječného tchána. Jezdil s tramvají a strašně mi pomohl, byl to skvělý člověk. Jakmile jsem měl rodinu, začali mě pouštět ven, poprvé v roce 1957 na mistrovství světa do Moskvy. Stejně mě ale potom všude pořád hlídali.“ (usměje se)

Ani později vás myšlenky na emigraci nenapadly?
„Právě na olympiádě v Americe nás několik dostalo nabídku zůstat tam. Slibovali, že by za námi přivezli rodiny, ale nevěřil jsem, že by se to mohlo podařit. V té době jsem měl už dva syny, nechtěl jsem emigrovat. Podobně na tom byli i další kluci z mančaftu, tenkrát tam nezůstal nikdo. Také nás dost hlídali, s týmem pořád byl člověk z československého velvyslanectví ve Washingtonu.

Vám by ale zámořský styl hokeje na úzkých kluzištích vyhovoval, nemyslíte?
(přikyvuje) „Na rozdíl od ostatních jsem ani neměl problémy přizpůsobit se těm jejich plivátkům. Hrálo se mi tam dobře, všude to bylo kousek, stačilo se po protihráči natáhnout.“

Asi by vám tam ale chyběl dlouholetý parťák Karel Gut, co říkáte?
„Báječně jsme si rozuměli, na ledě jsme se domlouvali třeba jen pohledem. Nikdy jsme se nepohádali, na rozdíl od dnešních hráčů jsme si ani nevyčítali žádné chyby.“

Nežárlil jste ale na něj, že podnikal útočné výpady a dával více gólů než vy?
„Vůbec ne! Měli jsme jasně rozdělené role. On byl ten ofenzivní, já bránící. Vyhovovalo mi jistit ho zezadu. Mě to do útoku ani moc netáhlo, neměl jsem bůhví jakou střelu.“

Potom se stal Karel Gut vaším trenérem. Promítlo se to nějak do vzájemného vztahu?
„Samozřejmě jsme si pořád tykali, byli jsme kamarádi, ale začal jsem ho brát jako svého nadřízeného. V tom se náš vztah trochu změnil, to se nedalo nic dělat. Věděl jsem, co si k němu můžu dovolit a co už ne.“

Kouřit jste mohl pořád. Ani jako trenér vám to nerozmlouval?
(usměje se) „Kouřil jsem i v posteli, když jsme spolu byli při zájezdech na pokoji. Nikdy mi nic neřekl, i když mu to asi dost vadilo a zazlíval mi to. A vidíte, teď nekouřím už léta a vůbec mi to nechybí.“

Zakázali vám to lékaři po první operaci plic?
„To ani ne, ale prostě mi to přestalo najednou chutnat. Ale nelituju, že jsem toho v životě tolik vykouřil.“

Ani teď, kdy za sebou máte čtyři operace plic?
(vrtí hlavou) „S kouřením mé onemocnění přímo nesouviselo.“

Jak se tedy cítíte po zdravotní stránce?
„Letos to zatím nebylo nic moc. Zbláznilo se mi celý tělo, dlouho jsem si poležel na interně. Už to začíná být lepší, snad jsem z toho venku.“

Takže znovu můžete vyrazit na chatu v Choceradech na Sázavě?
„Hned příští týden se tam chystám. Stejně jako v Praze se o mě starají moje vnučky Denisa a Dagmar, které se tam budou střídat. Po smrti manželky jsem je vychovával sám, jsou to hodný holky, mám z nich radost.“

Těší vás určitě i úspěchy, kterých jste dosáhl. Často se k nim ve vzpomínkách vracíte?
„V poslední době jsem třídil všechny fotografie, které jsem za ty roky nashromáždil, byly jich stovky. Poskládal jsem je do pětadvaceti alb, trvalo mi to skoro pět měsíců. Teď mi dal Franta Pospíšil jako dárek k narozeninám album k olympiádě 1960, rád si s tím na chalupě pohraju. V bytě chci dát dohromady vitríny s trofejemi, to bude také spousta práce.“

Zajdete se podívat i na svoji milovanou Spartu, která vás před časem zařadila do svého All Star týmu všech dob?
„Toho si moc vážím, udělalo mi to velkou radost. Jakmile můžu, chodím na hokej pořád. Sedávám nahoře za brankou, mám tam přehled. Vidím to pěkně zezadu, jako bych byl zase na ledě.“