„Odhalím, kdo za to může,“ oznámil slovenskému deníku Nový Čas. Slavný hokejista přišel o ženu 18. prosince. Zničený Lukáč nechápe, jak se to mohlo stát. Všechno začalo poslední listopadový týden.

„Právě jsem se vrátil z nemocnice, kde jsem ležel s prasklým žaludečním vředem. Evička mi u postele říkala, nesmíš mi umřít, co bych si bez tebe počala. Raději zemřu já. Když jsem se vrátil, byla moc ráda. Věřili jsme, že je to zlé za námi,“ přemítá.

Jenže hned druhý den zalehla Lukáčova manželka do postele. Bolely ji klouby a měla horečku 39 stupňů Celsia. „Zavolali jsme naší známé obvodní lékařce. Ta nám řekla, ať Eva pije hodně čaj a dává si acylpyrin,“ povídá Lukáč. Stav manželky se však nelepšil. Šestý den se lékařka přišla na Evu podívat.

„Spolu jsme se vydali do nemocnice. Byla sobota. Vzali jí krev, změřili tlak a udělali rentgen plic. Snímky ukázaly, že už má Evča zanícenou pravou plíci. A oni nás poslali zpátky domů! To přeci není možné!?“ vzteká se.

Další tři dny bojovala Eva Lukáčová s horečkami a ztrácela sílu. „V úterý ráno jsem ji proto dovezl zpátky do nemocnice. Sotva dýchala. Lékař se zděsil, bože můj, vy jste nepřišli pět minut před dvanáctou, ale pět minut po dvanácté!“ vzlyká někdejší hokejový kanonýr.

Začali ji léčit na zápal plic, ale až třetí krevní test ukázal, že má i prasečí chřipku. Prala se s ní tři týdny, jenže pak, 18. prosince, zápas prohrála. Lukáč si je jistý, že doktoři léčbu podcenili. „Jak je možné, že zdravá žena, která nikdy neměla problémy, zemře?! Lékaři nám o téhle chřipce neříkají pravdu. Tvrdí, že jí přestaly fungovat orgány. To je lež. Ale já to jen tak nenechám, budu bojovat a odhalím, kdo nese vinu,“ zlobí se.

Na život bez milované ženy si už nikdy nezvykne. „Ze dne na den je to horší, až teď to na mě teprve doléhá,“ říká smutným hlasem. Nad vodou ho drží dcera Lenka (31), manželka hokejisty Jiřího Biceka, která přicestovala ze Švédska do Košic, aby tatínkovi pom á h a l a v těžkých chvílích.

A také syn Vinco (22), který s otcem bývá v bytě, kde jim Eva velmi chybí. „Ještě jsem se nedotknul jejích věcí – šminky, brýle, řetízky, všechno je tak, jak bylo,“ popisuje Lukáč se slzami v očích.

„Celou domácnost vedla manželka. Já sem tam vynesl koš a umyl nádobí. Celý byt má její rukopis. Chodím po něm jako bludná ovce, tisíckrát za den vše obrečím. Nevím, co mám dělat. Nehrajme si na silné, bez žen jsme nuly…,“ uvědomuje si. „Od devatenácti let jsme s Evkou chodili, manželé jsme byli 32 let. Vím, že už nikdy nebude dobře. Ale musím jít dál, mám tu ještě pro koho žít…“

Lukáč: Už osm let jsem bez práce Každý si řekne: Dvakrát vyhrál mistrovství světa. Ten se musí mít jako prase v žitě. Jenže v případě Vincenta Lukáče je opak pravdou. „Už osm roků jsem bez práce. Když byla Eva živá, velmi nás to trápilo. Vyčítala mi: mám dát dětem k jídlu snad tvoje medaile?“ vzpomíná hokejová hvězda. Přes úspěchy a trenérské zkušenosti o něj nemá slovenský hokej zájem. „Umím německy, anglicky, mám dvě vysoké školy a trenérskou licenci. Jsem v Hokejové síni slávy, mám dvě zlaté medaile z mistrovství světa a stříbro z olympiády. Co mám ještě udělat, abych v této společnosti dostal šanci pracovat?“ diví se.„Nepůjdu přeci někam na vrátnici, mám svoji hrdost. Rozumím hokeji, jenže se nikomu nebudu cpát do zadku!“ Svaz ho ignoruje. A to přes fakt, že s jeho současným šéfem Jurajem Širokým sedával devět roků v lavici na základní škole v Košicích. „Můj problém je v tom, že na rovinu říkám, jak to ve slovenském hokeji je. Tady je totiž zakázané kritizovat,“ poukazuje. „Kdybych věděl, co mě čeká, udělal bych před lety to samé co Peter Šťastný, který žil a hrál v Kanadě. Nezůstal bych v téhle republice ani pět minut.“