Deset let v NHL jsou minulostí. Obránce Martin Škoula, držitel Stanley Cupu s Coloradem, má před sebou ruskou misi. „V zámoří jsem nechtěl zůstávat za každou cenu,“ vysvětluje nová posila Omsku.
Už během sezony tušil, že to bude v NHL ta jeho poslední. A odchod z nejlepší ligy na světě bere s nadhledem. Aby ne, když se stěhuje jenom o patro níž, do KHL.
I když je to přes půl světa... „Ale Omsk jako město určitě není žádná katastrofa, ne?“ říká stříbrný medailista ze šampionátu v Rize v roce 2006.
„Jsme v Německu, takže to zatím není pravé Rusko. (usměje se) Ale musím říct, že je všechno pozitivní, hlavní je, že se mi líbí tréninky. Až na tu ruštinu, s tou jsem na štíru, protože neumím ani slovo. Ale jinak dobrý.“
Baví vás i ty únavné tréninky, které jsou zaměřeny vyloženě na pilování bruslení?
„Jo, jsou fakt dobré. Vždycky je nějaký prostor na zlepšování. Jsou to sice detaily, ale jedině můžou pomoct.“
Po deseti sezonách jste hráčem týmu mimo NHL. Už to na vás dolehlo?
„Dopředu jsem počítal s tím, že to tak může dopadnout. Nebylo to tedy žádné unáhlené rozhodnutí. Vlastně už od února jsem nad tím přemýšlel, všechno k tomu směřovalo. Během minulého léta jsem delší dobu čekal na smlouvu, vyjednávání nebylo nijak slavné. Tam to začalo.“
Nakonec jste podepsal kontrakt jenom na 575 tisíc dolarů.
„No právě. V NHL to chodí tak, že když člověk nemá kvalitní smlouvu, tak nehraje. A to byl můj případ. Věděl jsem, že víc hrát nemůžu. To bych mohl mít jakoukoliv formu, ale stejně bych nenastupoval výš než ve čtvrté pětce. Přitom jsem nebyl o moc horší než ostatní. Ale tak to prostě je – když vás podepíšou za 600 tisíc, tak jedině na to, abyste hrál pár minut nebo seděl na tribuně. S výkonností už to nemá nic společného. A já nechtěl v zámoří zůstávat za každou cenu.“
Jak jste menší herní vytížení vstřebával?
„Já jsem věděl, do čeho jdu, byl jsem smířený s tím, jak to asi dopadne. Ale víte, roli sehrály i další okolnosti. Já jsem hlavně chtěl tehdy zůstat v zámoří kvůli tomu, že manželka byla těhotná, takže jsem nechtěl, aby musela rodit mimo Ameriku. Proto jsem se snažil za každou cenu podepsat ještě v NHL. I když jsem věděl, že to není moc dobrá nabídka.“
Když se pak ozval Omsk, dlouho jste neváhal?
„Ani ne, nebyl důvod. Podmínky byly dobré, bylo to pro mě jednoduché rozhodování.“
Ale přeci jenom je to trochu jiný svět než NHL...
„To jo, ale zase to nebude tak hrozný. I já jsem v Americe zažil spoustu cestování, žil jsem po hotelích. Takže to až taková změna nebude, spíš pro rodinu. Ale přeci Omsk není žádná hrůza a katastrofa, ne?“
Mně se město docela líbilo.
„Vidíte. Je velké, určitě tam budou nějaké služby fungovat, zázemí by mělo být dobré. Až se rozkoukám a všechno zařídím, tak vezmu rodinu s sebou.“
Omsk od vás hodně čeká, máte být zřejmě nejvytěžovanějším obráncem. Uvědomujete si to?
„Vím, co dovedu. A věřím, že když jsem v NHL v poslední době takovou příležitost nedostával, že to třeba přijde teď. Sami mi říkali, že bych měl být jedním z vůdčích beků.“
„Tam už jsem podle mě skončil a jsem s tím i smířený. Možná bych se tam mohl ještě objevit, ale za horších podmínek. A někam do čtvrté formace jít nechci. Přesto na NHL budu mít jedině dobré vzpomínky, samozřejmě z toho nejvíc vyčnívá Stanley Cup.“
Před posledním světovým šampionátem říkal kouč Vladimír Růžička, že se vám vůbec nemůže dovolat. Můžete říct, jak to bylo z vašeho pohledu?
„Ani nevím, co se psalo u nás, ale vím jedno. V Americe už mám minimálně čtyři roky stejné telefonní číslo, mobil mám pořád zapnutý. A nikdo nevolal. Jestli zkoušeli staré číslo? Netuším, teď už s tím stejně nic neudělám.“
A kdyby se vám Růžička dovolal, co byste mu řekl? Měl byste chuť si v Německu zahrát?
„Ono by záleželo, co by mi řekl. Podle toho bych zareagoval.“
Nemrzelo vás, že jste v tu chvíli byl vykreslovaný jako hráč, který nereaguje na telefonáty od reprezentačního trenéra?
„Nikdo mi nevolal, tak to prostě bylo... Ani novináři se neozvali, nemohl jsem se tedy nijak bránit. Samozřejmě bych to třeba rád vysvětlil, ale už je to dávno za námi.“
