Capellova nástupce čeká nejtěžší džob, jaký ve fotbale existuje

Málokterému trenérovi jsem věřil tak, jako Fabiu Capellovi. Když před čtyřmi lety nastoupil k anglické reprezentaci, byl jsem skálopevně přesvědčen, že je to ten pravý. Můj kolega Vlastimil Kaiser, velký milovník italského fotbalu, dokonce použil výraz Pan Titul. A tohle přízvisko světoznámému kouči padlo jako ušité. Vždyť měl úspěchy všude, kam šlápl – v AC Milán, Realu Madrid, AS Řím i Juventusu Turín.

Tipoval jsem, že vyhraje zlato i s národním týmem kolébky fotbalu. Pak by se stal nesmrtelným. Místo toho odchází zhrzený, ponížený a roztrpčený.

Proč to takhle dopadlo? Vinu jistě nesou hráči a funkcionáři a částečně si za to může Capello sám. Po krachu v kvalifikaci EURO 2008 Anglie čekala na spasitele, který celou fotbalovou veřejnost sjednotí.

Capellovi se to nepodařilo. Nenaučil se pořádně jazyk a občas si počínal jako slon v porcelánu. Bývalého kapitána a hráče s druhým nejvyšším počtem reprezentačních startů Davida Beckhama odepsal jen tak mimoděk v televizním interview. A jeho zásadové, leč málo diplomatické jednání nakonec vedlo i k předčasnému konci.

V případu Johna Terryho se ke svému zaměstnavateli zachoval neloajálně. Byť měl na odebrání kapitánské pásky jiný názor než vedení Fotbalové asociace, měl celou situaci řešit jinak.

Především si ale nedokázal vydobýt pozici očekávanými výsledky. Kdyby na mistrovství světa 2010 dovedl tým do bojů o medaile, určitě by mu novináři neustále nepředhazovali, že bere šest miliónů liber ročně. Takhle měli v ruce ničivou zbraň. Capello totiž v Jižní Africe potvrdil, že renomovaný klubový trenér se ještě nemusí stát stejně dobrým koučem národního mužstva.

Chyběly mu zkušenosti s přípravou na velký šampionát. Nedokázal hráče vyladit fyzicky ani psychicky. Nerozuměl jejich mentalitě. Počínal si bezradně při sestavování nominace, skládání sestavy i střídání během zápasů. O ideální základní jedenáctce nejspíš nemá jasno dodnes.

Osmifinálový výprask od Německa sice zkresluje fakt, že rozhodčí neuznali regulérní gól Franka Lamparda, ale rozdíl v herní kvalitě obou celků byl jasně patrný.

Kvalifikace jsou zkrátka něco úplně jiného než závěrečné turnaje. To poznali i jiní věhlasní trenéři. Capello sice za čtyři roky prohrál jen šest utkání, z toho čtyři přátelská, jenže v rozhodujícím okamžiku selhal.

Anglii tak opouští ve chvíli, kdy je tým na 5. místě světového žebříčku FIFA (před Brazílií, Portugalskem, Itálií a Argentinou), rok a čtvrt neokusil porážku a na kontě má skalp mistrů světa a Evropy ze Španělska, přesto však hlavní úkol zůstává nesplněn.

Cizinec JE našinec

Možná že už Capellovi v 65 letech chybí ten správný drajv. V tom případě si Anglie s kandidátem číslo 1 na uvolněné místo Harrym Redknappem moc nepomůže. Manažer Tottenhamu je jen o rok mladší.

Zřejmě to ale nebude nikomu vadit. Redknapp je všeobecně oblíbený a uznávaný a navíc se u soudu očistil z podezření z korupce a daňových úniků.

Pokud jde o získané trofeje, je to naprostý Capellův protipól. Během třicetileté manažerské kariéry dosáhl na jediný cenný pohár – FA Cup, který v roce 2008 vyhrál s Portsmouthem. Triumf byl však draze vykoupen následným finančním krachem a sestupem do druhé ligy.

Respekt si Redknapp vybudoval také na lavičce Kohoutů, které loni dovedl až do čtvrtfinále Ligy mistrů a předvádí s nimi atraktivní fotbal.

Je to celkem jasná volba. Už proto, že nemá příliš silnou konkurenci. Z 20 klubů v Premier League MAJÍ JEN TŘI NA LAVIČCE ANGLIČANA! Kromě Redknappa v Tottenhamu se prosazuje ještě Alan Pardew v Newcastlu a Roy Hodgson ve West Bromwichi.

Určitě v tom není nedostatek smyslu pro patriotismus. Šéfové klubů prostě vědí, že angličtí trenéři v porovnání s Italy, Francouzi a Portugalci zaostávají.
Leccos vysvětlují slova Stuarta Pearce, který vede tým do 21 let a Capellovi dělal několik let asistenta.

„Během čtvrthodinové diskuse jsem se toho od něj o taktice dozvěděl víc než za celý předchozí měsíc. Dvě hodiny jsem pak přemýšlel o tom, co mi řekl,“ říká bývalý manažer Manchesteru City.

Nedostatky v metodice a setrvávání u starých přístupů nejsou jediným problémem koučů v zemi, která dala světu fotbal. Kvalifikovaných odborníků je navíc málo. Zatímco ve Španělsku připadá jeden trenér s licencí na 17 hráčů, v Anglii je jeden na 812 hráčů.

V této souvislosti pak ani nepřekvapí, že posledním Angličanem, který dobyl ligový titul, byl Howard Wilkinson s Leedsem v roce 1992.

A copak dělají Capellovi předchůdci Glenn Hoddle či Kevin Keegan? Nic. Ve špičkovém fotbale už nějaký čas nepůsobí.

Vypátrat tedy vhodného adepta je jako hledat jehlu v kupce sena.

A i když se splní přání většiny hráčů, fanoušků a žurnalistů a na lavičku usedne anglický rodák, neznamená to, že všechny potíže mávnutím kouzelného proutku zmizí.

Doufám, že vám nemusím připomínat, že ještě před pěti lety vedl anglickou reprezentaci člověk z domácích zdrojů. Jmenoval se Steve McClaren. A jak to dopadlo...

KONTROVERZNÍ KONCE ANGLICKÝCH MANAŽERŮ
Glenn Hoddle – v lednu 1999 prohlásil v interview pro The Times, že „postižení lidé jsou trestaní za hříchy ve svých předchozích životech“. Veřejné mínění donutilo Fotbalovou asociaci k ukončení smlouvy.

Sven-Göran Eriksson – reportér nedělníku News of The World se vydával za arabského magnáta a předložil Švédovi fiktivní nabídku na novou práci. V článku pak předložil skandální odhalení, která uspíšila Erikssonův odchod.

Fabio Capello – „Myslím, že bylo správné ponechat Johnovi Terrymu kapitánskou pásku,“ prohlásil Ital poté, co Fotbalová asociace potrestala obránce Chelsea za údajnou rasistickou urážku Antona Ferdinanda. Spor řešil rezignací.