Staněk odešel z Dukly v roce 2002 a pak strávil devět let ve Francii. Za tu dobu Dukla vyhrála jen jeden titul, a to v roce 2003, a opět se na vrchol vrátila až dnes. "Je to vyústění dřiny za ty čtyři roky, co tady od návratu jsem," řekl Staněk ČTK a moc děkoval nadšeným fanouškům. "Hnali nás k titulu a dohnali nás k němu."
Už prošedivělý, 204 centimetrů vysoký blokař oslaví začátkem května čtyřicáté narozeniny. "Lepší dárek nechci. Jsem rád, že jsem se toho v tomhle věku vůbec mohl zúčastnit, a teď už si to pořádně užiju," usmál se už zkropený šampaňským po výhře ve finálové sérii 4:1 na zápasy. "Konečně jsme je dostali pod sebe," dodal.
Liberec už loni byl favoritem finále, ale prohrál právě s Českými Budějovicemi. Tentokrát ztratil v boji o zlato jediný zápas a dohromady tři sety. "Kolektiv se krystalizoval a vyšla báječná parta. Neměli jsme slabinu. Věřili jsme si od začátku a šlo to za náma," řekl Staněk.
Triumfy z roku 2001 a letošní nechtěl porovnávat. Přeci jen je od sebe dělí příliš mnoho času. "Tehdy jsem byl mladý ucho, začínal jsem a netáhl jsem sezonu celou. Mohl jsem ale skákat a lítat, zato teď si dám dvě piva a lehnu," smál se.
Staňkova role v týmu má mnoho podob. Stará se třeba o dobrou náladu. "Dělám srandu a kluci jsou v pohodě," pochválil spoluhráče, kteří jsou i skoro o 20 let mladší. "Jeden je pomalu můj syn. Jsem tam od táty až po dědka," řekl Staněk, který se při své štaci v zahraničí stal s celkem Arago de Sète vicemistrem Francie.
Aktuální vítězství si rodák z Chotěboře vychutnává více. "Ve čtyřiceti, kdy je člověk na vrcholu, možná už za zenitem, tak to je nádhera," řekl. Tečku za kariérou ale ziskem poháru s Libercem možná ještě neudělal. "Ne. Nevím. Uvidím," řekl až příliš plný emocí na to, aby mohl přemýšlet o budoucnosti.
Jedno ale věděl jistě. Nyní čeká liberecké volejbalisty pořádná oslava. Vždyť klub na titul čekal 12 let. "Snad vydržím. Začneme dneska a skončíme za týden."
