Adam Nenadál
14. dubna 2016 • 08:05

Příběh Kobeho Bryanta: od nenávisti k hlubokému respektu

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

V noci na čtvrtek skončila basketbalová kariéra jedné z nejvýraznějších postav v historii NBA. Kobe Bryant odchází jako třetí nejlepší střelec slavné ligy: více bodů než on nastříleli jen Kareem Abdul-Jabbar a Karl Malone. Loučí se geniální hráč, který rozděloval fanoušky jako málokdo před ním. Já jsem měl od začátku jasno: Kobeho jsem nenáviděl s gustem a s potěšením.



Pamatuju si to stále velmi živě: noc ze 4. na 5. června 2000, sledujeme s kamarády – rovněž basketbalovými fanatiky – přímý přenos 7. zápasu finále Západní konference mezi domácími Los Angeles Lakers a Portland Trail Blazers. Fandíme sympatickému Portlandu, který ještě na konci třetí čtvrtiny vede 71:55 a zápas má pod kontrolou.

Fandíme Portlandu i proto, že za Lakers hraje nezastavitelné monstrum Shaquille O´Neal a hlavně ten drzý, arogantní spratek jménem Kobe Bryant. Ten totiž zosobňuje všechno, co člověk na sportu nemá rád: nabubřelé ego, totální individualismus, nafoukané manýry superhvězd. Jenže – Kobe Bryant je zároveň i dechberoucí basketbalista...

Trail Blazers nakonec zápas i celou sérii nepochopitelně ztratí – s vydatným Bryantovým přispěním – a Kobemu se otevře cesta k prvnímu z celkem pěti mistrovských prstenů. A ve mně se zrodí odpor, o kterém jsem si byl tenkrát jistý, že vydrží celý život.

Mýlil jsem se. Jak Bryantova kariéra pokračovala, vrcholila, a v závěru hlavně kvůli zraněním uvadala, našel jsem si ke Kobemu cestu. Začala mi imponovat vůle, s níž se vrátil po vážném zranění achilovky. Líbilo se mi jeho nezměrné zaujetí pro tu krásnou hru, které se projevovalo nekonečnou dřinou, o jejíž intenzitě si ostatní hvězdy NBA vyprávěly s očima navrch hlavy. A nakonec jsem i pochopil Bryantovu posedlost, která ho přinutila držet se role alfa samce zuby nehty, přestože jeho fyzické schopnosti přirozeně erodovaly. Měl to zkrátka ve své soutěživé DNA.

Bryant se v průběhu kariéry příliš nezměnil: s většími či menšími odchylkami to byl pořád ten egoistický, arogantní narcis, jehož basketbalový vesmír se točil hlavně kolem něho samotného. Jenže Kobeho schopnosti a vůle vás přinutily respektovat ho přesně takového, jaký byl.

Velikost sportovců se totiž neměří jen podle lásky, kterou jsou zahrnovány svými fanoušky. Měří se i podle míry nechuti, kterou vzbuzují v příznivcích ostatních týmů. Kobe nade mnou nakonec zvítězil. Nezvítězil sice nad basketbalovým stářím, ale bylo to jen těsně: vždyť v posledním zápase kariéry nasázel Utahu 60 bodů...

Málokdo nechal v NBA takhle hlubokou stopu. A s odstupem času jsem vděčný sportovním bohům, že jsem mohl ten 7. zápas finále Západní konference sledovat před šestnácti roky živě. Kobe, díky za vzpomínky – i za ty špatné!

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud