Lépe než v sobotním finále jsem Petru Kvitovou hrát neviděl. Konec po 55 minutách byl pro nebohou barbie Eugenii Bouchardovou milosrdným vysvobozením ze spárů české ranařky. Byly však chvíle, kdy podobný výprask od tenisového života dostávala Kvitová. A já se lehce obával, zda nevyhoří jako její blonďatá předchůdkyně Nicole Vaidišová.
Vyvedla mě z omylu a asi nejsem sám. Věřím, že teď začíná druhou kariéru. Má kvality dostat se na metu pěti grandslamových titulů a třeba ještě dál. Ve 24 letech má skoro všechno ještě před sebou. Možná se svým riskantním tenisem nebude mít nikdy tak konzistentní výsledky, aby jednou byla světovou jedničkou. Ale to nevadí. Grandslamový titul je zážitek, který číslo vedle jména nevyváží.
Abych ji bylo co nejvíc, musí pamatovat na to, co ji vyneslo zpátky mezi šampionky. Momentálně je bez kondičního trenéra, zásadní postavy pro svůj tenis. Možná nového najme až po sezoně, do té chvíle by se měla o to víc chovat jako v posledních měsících. Sama se přinutila, že musí shodit. Sama začala dodržovat rutinu profesionálky. Dělat ty malé nezajímavé věci, bez nichž neuspějete. Třeba se ráno probudit, protáhnout se, jít si zaběhat. Prostě musí sama chtít a den ze dne pracovat.
Když Ivan Lendl vyhrál grandslam, začal dřít ještě víc, aby uhájil svou pozici před hladovými vlčáky. Ač jako pohodářka, co má ráda svůj klid, není lendlovsky stavěná, musí se o to pokusit. Nenechat se vláčet zase osudem, ale vzít ho pevně do svých rukou.
Související články
