Bez Tomáše Berdycha by český tým nemusel na Roland Garros ani jezdit. Jen díky jeho osobnosti šlo věřit, že se povede další daviscupový zázrak. Po čtvrtfinálové pauze, jíž si vybral především kvůli přípravě na přechod z betonů na antuku, se vrátil do týmu. Ač se mu v posledních měsících hodně komplikuje pátá účast na Turnaji mistrů za sebou, dodržel slovo a do Paříže přijel. Opět dal všanc individuální kariéru ve prospěch českých barev.
Z New Yorku jsem odlétal minulý týden v pátek večer jen dvě hodiny po něm. On mířil do Vídně, odkud to má domů do Prostějova blíž. Já do Prahy. Pořád jsem jak zmlácený po přeletu z USA a on na tom není asi o moc lépe. Ale neuhnul, nesl svou kůží na trh. Chtěl se porvat se soupeřem i s antukou, která se mu postupem let dostává čím dál víc pod kůži. Logicky, protože nikdo nemládneme…
Za Berdycha neexistuje v českém týmu náhrada a on to ví. Šel na kurt a zle nepochodil. Především jeho zaváhání bude dost pravděpodobně stát český výběr postup do finále. To není výčitka, jen konstatování faktu. Pokud má někdo právo vybrat si v Davis Cupu slabší den, je to právě Berdych.
Pro mě je znepokojivější jiný příběh. Těch slabších dnů začíná být v jeho kariéře čím dál víc. Čtvrtfinále US Open s Marinem Čiličem, čtvrtfinále Roland Garros proti Gulbisovi, včerejšek s Gasquetem. Jde o tři křiklavé případy velkých zápasů, v nichž předvedl hodně malý výkon. Ač beru v potaz jeho komplikovanou situaci při současném Davis Cupu, nevěřím, že pouze únava a změna povrchu sehrály roli.
Již několik měsíců hraje pod své možnosti. Někdo dokonce tvrdí, že sledujeme začátek konce Tomáše Berdycha jako člena té absolutně nejužší světové špičky. To by pro mě byla mnohem horší zpráva než jeden nepovedený daviscupový den.
