Natěšení vystřídané následným zklamáním. Cynik by řekl, že tak to chodí stále dokola v kariéře Tomáše Berdycha. A ukázal by na sobotní finále v Dauhá. Téměř dokonalý týden zakončil český tenista finálovou porážkou s Davidem Ferrerem 4:6, 5:7. Číst takhle Berdychovo první ostré vystoupení pod novým koučem Danim Vallverduem je však hodně zjednodušující a hloupé.
Naopak lze říci, že Berdych nabídl vše, co mohl, aby se jeho fanoušci cítili dobře. Jeho proměnu na kurtu nejde nazvat úplnou revolucí, ale jasně ukazuje, že jde po správné cestě.
Poslední sezony strávil český tenista tím, že se snažil vyladit své slabiny. Upínal se k pohybu, hře na procenta a co nejmenší kazivosti. Podvědomě tak ale také potlačoval to, co ho dělá výjimečným – ostrou hru k lajnám, úřadování svým klaksonem (rozuměj forhendem), nedokázal tolik prodat svou obří sílu a rychlé zápěstí.
Nyní se zdá, jakoby se vrátil do mladých let. Na kurtu se zase dokáže odvázat, hraje na risk, nutí se k náběhům na síť a zkracování výměn. Prostě vezme kýbl s celým svým uměním, které v daný okamžik má, a vylije ho do poslední kapky na soupeře. Jestliže v posledních sezonách působil, že hraje se zataženou ruční brzdou, teď se snaží zase tlačit plyn co nejvíc k podlaze.
To samozřejmě znamená, že může prohrávat víc utkání než v minulosti a někdy umře na krásu. Na druhou stranu má jen s tímhle přístupem šanci něco velkého vyhrát.
V Dauhá proti Davidovi Ferrerovi, desátému hráči světa, se to nepodařilo. Není proč truchlit. Naopak. Málokrát v posledních letech jste si o Tomášovi mohli říct, že byl lepším hráčem na kurtu a padl. O sobotním duelu tohle platí. Nenechal se unášet osudem, ale snažil se chopit agresivně každé šance, co měl. Výsledek si nadiktoval sám. Nic víc po českém tenistovi teď chtít nelze.
Související články
