"Jak se asi můžu mít, když koukám na ženský tenis!“ Na tuhle odpověď jednoho českého trenéra si vždycky vzpomenu, když se mluví o rovných prize money. Zaslouží si je dámy s raketou?
Patřím mezi ty, které víc baví mužský tenis. Není to žádný macho postoj, prostě se mi víc zamlouvá ta hrubá síla, finesa i taktický důvtip, který tenhle sport v chlapském podání má. A nejsem určitě sám. I mnohé hráčky přiznávají, že se raději dívají na muže, jelikož se lépe baví a něco se přiučí.
Dovolil bych si kvůli tomu tvrdit, že mají brát dámy při grandslamech a dalších společných turnajích méně? Nikoliv. Jsem jen zrnko písku na Sahaře, co se tenisových fanoušků týká. Objel jsem už čtyři desítky grandslamů a myslím si, že fanouškovská základna tenisu je gendrově nejvyváženější ze všech sportů.
Chodí na něj cirka stejný počet mužů co žen a například v Americe hraje tenis víc žen než mužů. Pro mnohé z nich jsou ty pravé hrdinky sestry Williamsovy, Šarapovová , Azarenková, Kvitová , Halepová a další. Mimochodem si přiznejme, že v Česku by tenis skoro živořil, kdyby se mluvilo a psalo jen o mužích, a ženy by byly degradovány na pralesní ligu, jež za moc slov nestojí. Buďme rádi, že je komu fandit.
Samozřejmě je pravda, že poslední léta odtáhli globální popularitu tenisu hlavně chlapi. Svatá trojka Roger, Rafa, Novak nenechala nikoho chladným a i díky je jejich úspěchům se podařilo přitlačit grandslamy, aby se o něco férověji dělily o své příjmy s hráči.
Dámy se příliš neangažovaly, na aktivitě mužských vyjednavačů v zákulisí se celá WTA prostě svezla. A podle mě je právě tohle téma, na které narážel šéf z Indian Wells Raymond Moore. Měl pravdu, prezentoval ji však jako neandrtálec.
