Jsou chvíle, kdy je sice bázeň pořád lidská a pochopitelná vlastnost, ale zásadně škodlivá. Nebo dokonce devastující. Jsou to chvíle, kdy si myslíte, že vás rozum zachrání. Ale někdy ne. Někdy vás rozum brzdí. Necháte mlčet srdce, které by vám v daný moment mohlo pomoci daleko víc. Patrik Schick je na téhle křižovatce. Možná zrovna svítí červená, a je to v pohodě, ale teď se hodí sešlápnout plyn a profrčet to.
Je radost sledovat Patrika Schicka, jak válí v Sampdorii. Ne jen proto, že dává góly, ale třeba proto, že tu si přehodí obránce jako šunku přes chleba, tu se prosmýkne mezi třemi protihráči jako srna.
Můžeme se domnívat, že spouštěčem takových akcí je Schickovo sebevědomí. Vlastnost vítězů, silných osobností. Zřejmě je to ten samý prvek, který ho hnal, když chtěl minulé léto odejít ze Sparty do Sampdorie.
A je to přesně vlastnost, která se musí líbit velkým týmům. Ne jen to, že český útočník je sám o sobě dobrý hráč, ale že přijde na hřiště s hlavou nastavenou jako patřičný člen silného kádru, který si jde pro tři body, pro pohár.
Tady se jistě všichni zarazíme, a zeptáme se sami sebe: „No ale co když by Patrik Schick nedostával ve velkoklubu moc prostoru?“
Moje odpověď je asi takováhle. Jestli je za něj někdo ochotný zaplatit 25 milionů eur, nebude to nejspíš proto, aby pak takového hráče měl jenom jako luxusní leštěnku na nábytek na střídačce. O to, že by nedostal možnost se prosadit, bych strach neměl.
A teď právě ten strach. Nepatří sem. Nepatří do situace, v níž se Patrik Schick nachází. A budu trochu příkrý, ale nejspíš sem nepatří ani rozum. Bylo by vážně nejlepší, kdyby v takové chvíli zase zvítězilo Schickovo sebevědomí. Víra v sebe sama.
Má pro to ideální argumenty.
Za prvé válí za Sampdorii. Tím pádem je prověřovaný italskou elitou už teď. Střetl se s ní, a rozhodně obstál. Nemluvíme o situaci, kdy by dělal nějaký óbr skok. Byť hovoříme o zájmu Juventusu, finalisty Ligy mistrů, cesta do jeho sestavy ze Sampdorie není zrovna tak dlouhá.
Stačí se podívat, odkud Juve bere své posily. Mimo jiné z Atalanty Bergamo, z FC Janov, z Olympique Marseille, z Dinama Záhřeb, ze Sassuola, z Udine, z Palerma, z Empoli. A to jsou kluby, se kterými se Sampdoria rozhodně může v klidu měřit. Její hráči nejsou nijak menší než hráči z těchto adres.
A za druhé, vraťme se k tomu, jak Schick válí. Ze všech třinácti soutěžních gólů, které za Sampdorii dal, se trefil proti třem týmům ze současné první čtyřky Serie A. Proti AS Řím, Laziu, a jo, taky Juventusu.
V tuhle chvíli stojí za to si uvědomit taky fakt, že je určitě jednodušší se prosadit proti soupeři v dresu Juventusu než v dresu Sampdorie. Zkrátka v lepším týmu stoupá i vaše výkonnost, jako by se úměrně násobí. Zatímco za Sampdorii můžete mít proti Cagliari dvě šance za zápas, je předpoklad, že coby útočník Juve jich jistě budete mít víc.
Rozhodně nepopírám, že by bylo v případě Schicka rozumné ještě rok vydržet na stejném místě. Ale rozumné neznamená nutně vždy správné.
Za okolností, že přijde takový gigant, a konkrétně na vás ukáže, že o vás vážně stojí, je vážně nepatřičné se přikrčit. Je to špatný signál, nezdravý. Jako byste říkali, že si na takovou výzvu ještě nevěříte.
Jenže Evropa se omlazuje, a jiná nebude. Dembelé v Borussii Dortmund, Sané v Manchesteru City, další mladí hoši v Monaku. Nemusí se nám to líbit, ale je to vzkaz, že velké kluby investují pomalu skoro do dětí, aby z nich vyrobili skoro sportovní monstra. A už v 25 letech mají kariéry jako kráva. Pardon, jinak to napsat neumím...
Zdá se to možná nefér, nebo trochu zkažené. Nicméně byť je Schickova pozice zdánlivě skvělá, je to celebrita, o které se krásně píše a mluví, a chce ho snad každá velká značka, není to úplně tak.
Schick je z mého pohledu trochu zahnán do kouta, a jeho odpověď těm velkým by měla být ano. Jako signál, že v sebe věří, že stojí o top fotbal, že jde do boje a je jedno, jestli mu je tolik, nebo tolik.
