Co vás napadlo, když Italové dvacet minut před koncem proti Česku na EURO v Polsku vyrovnali? Ale pravdu. Že je po českých nadějích? Že podle vývoje, který opticky přece jen o něco víc řídil soupeř, se zdá, že třetí zápas proti Dánsku už může být celkem k ničemu?
Měli jsme všichni přece jen pár důvodů takhle fatálně uvažovat. Před dvěma lety na EURO jednadvacítek bylo kousek k postupu, ale nakonec to o gól nevyšlo, i když tým hrál velmi dobře. A to nechci ani vzpomínat na „řeckou tragédii“ z ME dospělých v Portugalsku 2004, nebo výbuch stejné kategorie proti Turecku v roce 2008…
Český fotbal zkrátka zažil několik bolestí, kdy nedotáhl něco, co měl na dosah ruky. Jenže výběr Vítězslava Lavičky se nepřejícnému osudu ve středu vzepřel. Ačkoliv se zdálo, že je po něm, dvěma brankami si dal naději. Vrátil si život, a ten v něm evidentně tepe ostošest.
Jakási „nesmrtelnost“, která se v poslední desetiminutovce proti Itálii projevila, by mohla být obrovskou nadějí, že postup může přijít. Při současnému klíči samozřejmě pořád půjde o šíleně těžkou věc, a dost možná budou Češi odkázaní na to, aby Dánům dali pořádný výprask, jinak smůla.
Ale třeba jsme včera byli svědky momentu, z něhož jednadvacítka bude těžit i v sobotu, nebo který využije ke svému sebevědomí, a předvede zkrátka něco podobného.
Související články
