Před týdnem jsem psal o skvělém úspěchu tenistky Petry Kvitové na Turnaji mistryň, o víkendu pomohla vyhrát Fed Cup, takže i k tomu českým holkám moc gratuluju. Teď se ale zase vrátím k hokeji. Pokud jde o mě, m musím říct, že se v poslední době cítím komfortněji jak na ledě, tak i mimo něj. Všechno si to v klubu n nějak sedlo.
V posledních zápasech hraju s Claudem Girouxem a Scottem Hartnellem, začaly nám tam padat nějaké góly a celkově to v týmu líp do sebe zapadá, hráči si na sebe víc zvykli. Ti, kteří v minulosti neměli v ta takovou zodpovědnost řídit mužstvo, to teď dělají, což pro ně znamená velký krok dopředu.
Stejně ja jako pro kluky, kteří předtím vůbec nk nehráli, a teď už dostávají šanci. Pokud jde přímo o náš útok, je znát, že se při zápasech sehráváme, protože při trénincích to vlastně vůbec nejde.
To není jako v Evropě. Tady je společný trénink maximálně čtyřicet minut a většinou se stejně jedná o taktické věci, při nichž se připravujeme na soupeře. I sehrání pětek probíhá jen při utkáních.
Povedlo se mi i pár docela hezkých akcí, ale nedělal bych z toho zase takovou vědu. To vychází hlavně z toho, že v týmu hraju s mladými, kteří z toho celkově mají daleko větší radost a sálá z nich nadšení. Takže právě od těch bezstarostných dětí jsem nasál energii i já.
A jak jsem se vrátil k salutování? Máme v klubu chlapíka, který pomáhá se vším možným, je to obrovský srdcař a fanoušek. Přijde v sedm ráno, odchází až po páté.
Jmenuje se Huggy a právě on mi říkal, abych zasalutoval, až dám gól. Tak jsem mu odpověděl: „Hele, až ho fakt jednou dám, pro tebe to udělám.“ No a pak už mi to zůstalo. Abych mu dělal radost i dál, budu pořád salutovat, když mi tam něco padne. Nevadí mi to. Akorát je důležitý, aby se dařilo...
Musím říct, že i fyzicky se cítím dobře, je znát, že jsem shodil víc než pět kilo. Pokud jde o bruslení, není to na tom malém hřišti tak náročné jako v Evropě, takže s tím bych neměl mít problém. I když se hraje spousta zápasů, v tomto ohledu by to mělo být v pořádku. Navíc jsem zjistil, co potřebuju, dnešní NHL je spíš o bruslení než o síle.
Málokdo to dokáže risknout. Protože když někoho chcete trefi t, musíte si být jistí, že to bude na tělo, ne na hlavu. A že to bude čelem, ne zády. Aby to v té rychlosti bylo čisté. Tady je vidět, že se NHL hodně změnila.
Když se vrátím k olympiádě ve Vancouveru v roce 2010 a k tomu, jak mě tam trefi l Alexander Ovečkin, tak tehdy to bylo čisté. Kdežto v dnešní době by za to podle mě měl byl suspendovaný tak na tři zápasy. Sebemenší úder, který míří k hlavě, se nekompromisně trestá. Nově to hlídá někdejší útočník Brendan Shanahan, takže je to fakt přísné.
Související články
