Nemůžu tentokrát psát o ničem jiném než o úmrtí pana prezidenta Václava Havla, protože jeho smrt pochopitelně zasáhla celý český národ včetně mě. Velmi jsem ho uznával, to snad nemusím ani moc zdůrazňovat. Pokud by záleželo jenom na mně, tak bych si přál, aby dobří lidé nikdy neumírali...
Ale to, bohužel, zařídit nejde. Smrt nechodí po horách, ale po lidech. Každopádně je to obrovská ztráta.
Nemusím ani zdůrazňovat, jak moc nám všem bude Václav Havel chybět. I když je jasný, že tu největší bolest vnímají především jeho blízcí, pro ně je to nejtěžší situace.
Je obrovská škoda, že na tom v posledních letech nebyl příliš dobře a přestalo mu sloužit zdraví v relativně nižším věku. Jistě nás mohl obohatit ještě dalšími myšlenkami. Ale to nám všem pořádně dojde zase až o něco později, jak už to tak bývá.
Určitě byl neuvěřitelně uznávaný po celém světě, byl to suverénně nejznámější Čech. Už jsem toho hodně procestoval a vím, jak ho všichni respektovali. A hlavně to byl člověk, který nám mladým otevřel hranice a dal nám svobodu. Za to mu musíme být vděční, právě on byl tou největší osobností, která dala povel k Sametové revoluci. Byl její hlavní tváří. Když se řekne 17. listopad, každý si hned vybaví právě jeho.
Občas se někde objeví, že právě já jsem s panem Havlem nejvíce proslavil naši zemi, ale sebe bych vůbec nepřeceňoval, právě pan prezident byl nejslavnějším Čechem. Já se s ním v tomhle absolutně nechci srovnávat, pořád jsem jenom sportovec.
U mě je to tím, že sport je tady v zámoří obrovsky populární, pro Američany je to ta největší zábava. Když o něco jde, fanoušci vždycky na americký fotbal, baseball, basketbal nebo i na hokej přijdou. Takže z toho důvodu si mě tady lidi všimli, protože ten hokej mi docela šel.
Ale rozhodně bych to nechtěl srovnávat s popularitou pana Havla, to tady vůbec nechci rozebírat. V Česku se hodně mluví o tom, jak nás přivítal po vítězství na turnaji v Naganu na zahradě svojí vily v Praze. Je pravda, že na to nikdy nezapomenu, bylo to něco úžasného.
Ale nemyslím si, že zrovna pro mě osobně tohle byl ten nejsilnější osobní zážitek s ním. Měl jsme tu vzácnou možnost ho potkat víckrát i díky tomu, že se výborně znal s Pavlem Kolářem, vyhlášeným fyzioterapeutem, jejich rodiny se pravidelně stýkaly. No a já se hodně kamarádím právě s Pavlem (Kolářem), takže i přes něj jsem měl možnost se s ním několikrát potkat.
Viděli jsme se jednou i v Bílém domě, pak se přišel podívat také do Madison Square Garden, když jsem tam hrával za New York Rangers. Vždycky to pro mě bylo velmi milé setkání, pochopitelně jsem ho stejně jako všichni ostatní moc uznával.
Ještě se na chvíli vrátím k tomu Naganu v roce 1998. Po 17. listopadu to byla asi největší událost, při níž bylo vidět, že Češi drží při sobě. Ta událost je semknula, najednou k sobě zase byli milí a měli se rádi. Stejně se my lidi semkneme i v případě nějaké katastrofy, jako třeba byly záplavy nebo jiná neštěstí po světě. Takže když se přihodí něco mimořádně pozitivního, nebo naopak tragického, všechny nás to spojí.
Vždycky je nejhorší, že si pořádně uvědomíme, koho ztrácíme, až v době, kdy zemře. Pak člověku dojde, jakou měl cenu. Ale to platí obecně, všichni jsme takoví.
Témata:
smrt, blog, komentář, prezident, Václav Havel, Jaromír Jágr, sport, hokej, Sport na Heureka.cz
