Každá veřejná produkce má smysl jen tehdy, je-li prvotně zaměřena na spokojenost těch, pro které je pořádána. Tedy pro lidi. V tomto případě pro publikum - diváky, návštěvníky, fanoušky, hosty. Možná proto nejsme "stadionovým národem", že se na lidi v hledištích nedíváme jako na hosty. A to bychom tedy měli, zvlášť když se chceme něčím pyšnit. Na kontinentální Evropě prý není nic takového jako Velká pardubická.
Nemám fóbii z davu a dokonce bych podepsal, že když se někdo na podobný podnik chystá, musí počítat s určitým omezením a časovou rezervou. To ale říkám za ty, kdo se do pardubického areálu dostavili jako majitelé vstupenek. Na adresu těch, kdo jim je prodali, naopak volám: chcete atmosféru, ale neděláte toho dost.
"Věřím, že si Velkou pardubickou všichni užili a vše proběhlo ke spokojenosti návštěvníků. A pokud se přeci jen nějaké drobné zádrhele vyskytly, že je diváci pochopili a vynahradili si je úžasným zážitkem z dostihů,“ řekl do oficiálního komuniké ředitel Dostihového spolku Michael Skalický.
Rozhodně si nemyslím, že by tak zaměstnaný muž měl odjet z dějiště vlakem. Ale mohl by se seznámit s tím, co se na nástupišti malé stanice děje. Když to nazvu rvačkou, jsem ještě hodně mírný.
V soupravě visí plakát zvoucí na velký dostih a ejhle - České dráhy se na něm skví jako jeden z partnerů. Marně si vzpomenu, že kdesi v médiích kdosi ze spolku tento způsob dopravy na letošní mítink doporučoval jako nejlepší.
Tam možná, ale zpátky tedy rozhodně ne. Co kdyby takový partner posílil dopravu mimořádnými spoji, kyvadlovou dopravou do Rosic, nebo vypravil několik souprav najednou místo jedné dvouvagonové lokálky? Název Regio Shark zní v té situaci poněkud zvláštně. Požrala sice lidí dost, ale zároveň mnohem víc, než kolik je bezpečné.
Jakýsi pán si v tom narvaném "žraločím břichu" předsevzal, že příště pojede autem. Přeji mu za rok pevné nervy. Aby bylo jasno, parkovací plocha, což je z větší části výpadovka na Chrudim, je totálně, ale totálně nedostatečná. Ani to by možná ještě nezpůsobilo kolaps přetrvávající až do poloviny dostihového dopoledne. Vše však spolehlivě dokoná plán přehradit cestu a nechat vybírat poplatek za odstavení vozu pouhým dvěma hochům.
Pak se návštěvník konečně dostane do areálu a chvíli se cítí jako host. Pochopí, že má-li peníze, hlady tady nezemře. Perníček či klobouček zakoupí, své ratolesti na koni či povozem projet nechá.
Nadšení brzy opadá. Jedna z divaček to řekla jasně: "Je tady jak za komunistů na prvního máje." Kdo chce, může se považovat za někoho, kdo přináší peníze, a jakmile je odevzdá, ať se stará sám o sebe. Mezi stánky je po chvíli taková tlačenice, že nelze ani pokračovat v chůzi. Okruh pro předvádění koní před dostihy je tak malý, že cosi zahlédne jen hrstka loktařů.
Přitom hned vedle, stále v areálu závodiště, se rozkládá poměrně velký nevyužitý prostor, dokonce opatřený montovanými tribunami. Nerad bych pokračoval tím, jak je obtížné vsadit si a v jakých podmínkách se vybírají výhry.
Je jistě příjemné nazvat areál po sponzorovi a jeho zástupcům se postarat o pohodlí při dostizích. To ale nestačí, je zapotřebí vnímat jako hosta i toho, kdo zaplatil "pouhou" vstupenku.
Návštěva Agrofert parku jen potvrdila mé tušení. Začal jsem se o Velkou zajímat jako divák dva měsíce dopředu. Obvyklé komunikační kanály jako oficiální web či facebooková stránka mi z praktického hlediska k ničemu nebyly.
Vlastně ano. V sekci "doprava" jsem se dozvěděl, že hned vedle dráhy se nachází mezinárodní letiště a "poskytuje plný rozsah potřebných služeb, včetně celního a pasového odbavení". Je to jasné, zítra se (nejlépe v cizině) hlásím do pilotního kurzu. Hlásím ale taky, že si ho napřesrok nechám od organizátorů Velké pardubické proplatit. A běda, jestli bude plná ranvej!
Související články
